1/2008

U skleněných kytiček aneb na jeden den s tetou

Vydáno dne 27. 05. 2008 (2815 přečtení)
Jedním z cílů ymkařů, jakožto lidí soucítících s druhými, je pomoc sociálně slabým či znevýhodněným. YMCA Brno v současné době realizuje projekt „YMCA je tu i pro vás“ (viz článek v minulém čísle), který těmto lidem pomáhá. Jsou to děti z dětských domovů. Přestože se jim snažíme pomáhat, o tom, jak doopravdy žijí, mnoho nevíme…

Brzy budou tři hodiny a já už nějakou tu chvíli netrpělivě přešlapuji u dveří přeplněného autobusu, který se plazivou jízdou blíží k Vranovu. Pečlivě se držím tyče a natahuji uši, abych neminula zastávku „Vranov – Myslivna“, kde již od roku 1949 funguje dětský domov.



Vzhledem k velkému množství školáků, kodrcajících se stejným směrem jako já, odhaduji, že alespoň jeden z nich bude z „děcáku“. Můj instinkt se nemýlil. Ke svému velkému překvapení dokonce potkávám Žanetu, patnáctiletou romskou dívku, se kterou jsem se nedávno seznámila během jednoho z projektů právě pro dětské domovy.

„Čau, co tu děláš? Ty jedeš k nám?“, vychrlí na mě po tom, co jsem se k ní konečně prodrala masou lidí. „Jo no, jedu.“,odpovídám radostně s vědomím, že díky ní se ve Vranově neztratím. S napětím však očekávám obávanou otázku „Proč?“. Je mi trapné vysvětlovat jí, že jsem přijela jen kvůli tomu, abych udělala nějakou hloupou reportáž. Jako kdyby děti z „děcáku“ byly nějaké opičky na pozorování. Otázka „Proč?“ samozřejmě přišla, a tak mé mozkové buňky zapracovaly, aby Žanetě podaly přijatelnou odpověď. Vrcholem jejich snažení však byla jen zmínka o mém studiu sociální práce. Ta měla uklidnit i mé ne zcela čisté svědomí tím, že JÁ PŘECE NEJEDU DĚTI JEN OKUKOVAT kvůli reportáži a působit jim tak další trauma, ale jedu tam, abych se o dané problematice něco dozvěděla a mohla jim třeba i pomoci. Reakce mé sympatické společnice, se kterou jsme se už pomalu blížily ke vstupní brance, byla odzbrojující: „To je v pohodě, k nám takhle furt někdo chodí.“ Uf! Tak nejsem první ani poslední. To mě dokonale uklidnilo. „Pojď, dovedu tě k tetě ředitelce“, proklouzává dveřmi do budovy a zdraví se s mladšími dětmi, které jsou ze školy už doma.

Stojím před dveřmi kanceláře. Klepu a pomalounku vstupuji dovnitř. „Teta ředitelka“ je milá paní, která se mi ochotně věnuje a vysvětluje mi, jak to v dětském domově chodí. „Ti nejmenší přijdou ve dvanáct ze školky, naobědvají se a pak do půl čtvrté spinkají. Chtěla jste k těm malinkým, že?“ Horlivě kývu hlavou.

Dětský domov Vranov funguje na principu bytů, nebo-li rodin. V budově najdeme tři byty, každý maximálně pro osm dětí. Oněch osm dětí spolu žije jako v opravdové rodině – jen s nezvykle vysokým počtem „sourozenců“. V bytě, ve kterém jsem dnes já, jsou dokonce čtyři opravdoví sourozenci. Děti ještě spinkají, a tak je tu nápadné ticho a člověk se skoro bojí promluvit, aby je nevzbudil. „Anetka je dnes s tetou na výletě, takže je tu jen Dáda a Gábinka,“ ukazuje mi paní vychovatelka spící hromádky zachumlané pod dekou. Devítiletý Tomášek ve vedlejší místnosti sleduje pohádku a ti odrostlejší se ještě nevrátili ze školy nebo jsou na kroužkách.
Malý Dáda zapíná tetě Janě knoflíky, vedle ještě polospící Gábinka

Sedíme v kuchyňce a povídáme si. „My jsme jako opravdová rodina. Děláme úplně všechno jako ostatní; společně vaříme a pečeme, píšeme spolu domácí úkoly, děti si uklízí své pokoje, chodíme do divadel i do kin,“ vypráví paní Vítová, pro děti vždy jen teta Jana, „podle věku dostávají kapesné a také vycházky.“ Vycházky?! To slovo zní jak z vězení. Až s příchodem sedmnáctileté Lucky, která se vrací ze školy, chápu, co tím myslela. Všechny vychovatelky musí pečlivě zapisovat všechny odchody a příchody, aby měly přehled, kde děti jsou. S dovolením mohou prakticky kamkoli a kdykoli. Tedy co se týká Vranova. Bohužel do Brna mají vycházky jen jednou za dva týdny.

Mezitím, co si „teta Jana“ povídá s Luckou, prohlížím si kuchyňskou nástěnku. Je tu všechno. Školní rozvrhy, seznam kroužků, číslo na dětského lékaře a směny vychovatelek. Lucka s rozhořčeným výrazem odchází. „Co se stalo?“, ptám se. „Ale, chce peníze na antikoncepci a ředitelka chce, aby ji o to požádala osobně,“ ochotně mi odpovídá paní Vítová. „Tak už je jdeme vzbudit,“ dodává po chvilce, „jsou to takové moje malé skleněné kytičky – důvěřiví a naivní.“ A já přesně vím, co tím myslí.
Děti si malují, vpravo na poličce jejich vytoužený Krteček

„Tak děti, máme tady dnes návštěvu,“ představuje mě paní Vítová poté, co se jí konečně podařilo děti probudit, „to je teta Gábinka a přišla se na vás podívat .“ Rozespale mě pozorují jejich velké oči. Jde se na svačinku, a tak následuje přesun do kuchyně. Já však zůstávám v dětském pokojíku a s údivem si prohlížím záplavu plyšáků všude kolem. Jen Krteček stojí osaměle na poličce. „O toho se děcka perou, to je pro ně svátek, když s ním můžou spát v posteli,“ dozvídám se později.

Bříška už jsou zas plná, a tak mezitím než napíše teta Jana s jedenáctiletou Blankou úkoly, si děti jdou malovat. „Co malujete?“, zvědavě se ptám při pohledu na Dádovo kolečko s čárkami, které až na barvu nápadně připomíná sluníčko. „Ma-min-ku,“ zažvatlá roztomilým hláskem, což mě vede k úvahám, jaká jeho maminka asi je, když ho tady nechala. „Já taky,“ přidává se o něco starší Gábinka. Obrázky jsou hotovy, jde se ven na bylinky.

Dáda se s nadšením řítí pro malinký košík, ale převlékat se mu moc nechce. Starší a rozumnější Gábinka je už připravená u dveří. Je tu krásně. Pár metrů od „domova“ je přímo pohádkový les. Děti sbírají podběl a teší se, až jim z nich teta udělá čaj, aby byly zdravé. Po lese řádí a běhají, div že rychle se plnící košík nevysypou. Nakonec spořádaně dorazí domů a chystají se k večeři. „Tak já už pomalu půjdu,“ loučím se a paní Vítové za všechno děkuji. Malý Dáda mě pevně drží za ruku, kterou pusinkuje a nechce pustit. „Já se zas na tebe přijdu někdy podívat,“ uklidňuji ho a vybavuji si slova „tety Jany“. Jsou to moje malé skleněné kytičky – důvěřiví a naivní.

Gabriela Boková, YMCA Brno

[.. Celý článek | Autor: externí .. ]
[..Pošli e-mail | Vytisknout článek ..]