06/2006

YMCA Praha a já

Vydáno dne 20. 07. 2006 (4970 přečtení)
Dlouholetý a pevný vztah mezi YMCA Praha a mnou začal v roce 1928 a trvá prakticky dodnes. Bylo mi tehdy 17 let, ukončil jsem sextu Jiráskova gymnázia v Praze a uvažoval jsem, co s prázdninami. Můj, o dva roky starší kamarád, dokončil právě maturitu na témže gymnáziu. Navrhl mi, abych jel na letní tábor YMCA na Sázavě, že i on tam bude trávit své prázdniny. Uposlechl jsem a přihlásil se. Jednoho slunného dne jsem přijel do kouzelného prostředí v údolí s řekou Sázavou a ihned jsem si to místo zamiloval.


Můj první pobyt v táboře trval 6 týdnů a sportovně na celý život ovlivnil moji pouť ve volejbalu a basketbalu do národního mužstva a s ním na Olympijské hry v Berlíně, na mistrovství Evropy a na cesty po celém světě jako hráče, trenéra a lékaře.

Tábor tvořila ze dvou stran obdélníka řada čtverhranných stanů. Na třetí straně stály mohutné stany jídelny, kuchyně a ubytovny vedení. Čtvrtou stranu tábora tvořila kouzelná řeka Sázava s dřevěným můstkem pro plavce, sahajícím téměř do poloviny toku, kterému jsme jinak neřekli než pier (pýr). Celý prostor uprostřed tvořila sportovní hřiště. Těsně za táborem vedla trať posázavského expresu, lokálky z Čerčan do Světlé nad Sázavou...

Ubytován jsem byl ve stanu č. 18. Bylo nás v něm celkem osm a naším vedoucím byl tehdy Prokop Franc, později ve světě sportu zvaný Pečeně. Jména se mu dostalo od neznámého autora, zřejmě pro jeho poměrně neforemnou postavu, spíše tučnou než svalnatou a kulatý obličej, který při zápasové námaze rudl a dělal dojem vařeného či pečeného masa. Člověk naprosto neodpovídající svou postavou zdatnému sportovci. Měl ale obrovskou předvídavost, rychlost a přesnost úkonů ve volejbale i basketbalu. Vynikající jedinec, který se prosadil v obou sportech i v národním mužstvu. Po dlouhá léta kde byl on, byl jsem i já a mnohokrát jsme stáli vedle sebe jako mistři republiky, representanti ČSR v obou sportech. Jméno Franc nikdo neznal, ani nečetl v novinách, ale jméno Pečeně bylo všeobecně známo. Tak jste se třeba dočetli v tisku, že mistry republiky ve volejbale dvojic se opakovaně stali Klíma – Pečeně.

Velkým životním kamarádem se mi stal i další obyvatel stanu č. 18, chlapec asi o tři roky mladší, štíhlý a báječný přítel v táboře i po něm, v mém bydlišti v Dejvicích. Jmenoval se Ingo Bellmann. Ostatní chlapce ze stanu již nepamatuji.

Dalším významným táborníkem byl pro mne o rok mladší Franta Picek. I on sehrál v mém životě důležitou sportovní roli. Tvořili jsme nerozlučnou dvojici smečaře a nahrávače ve volejbalu. V basketu útok, kterému novináři říkali Picek moc klímá. (Picek, Moc, Klíma.)

Šéfem tábora byl proslulý Joe First. Své křestní jméno Josef si poangličtil po návratu z Ameriky. A jméno First znamená v angličtině první, a proto jsme mu v táboře neřekli jinak než Prvouš. Paní Firstová vládla kuchyni a byla matkou nás všech, pokud se jídla týče. Kdo chtěl, tomu přidala. Firstovi měli dva chlapce, tehdy ještě malé, starší Jarda patřil později mezi mé žáky.

Tábor byl veden v duchu prostého, nevtíravého křesťanství, bratrství i kamarádství. Mnohé bylo přejato ze starých zvyků indiánských. Vzpomínám, jak jsme v neděli chodili na Sunday service a zpívali indiánskou nábožnou píseň: Waconda daydoo, wapandy atonej vákonda dejdů, vapandy atonej). Skupinka kluků vedle mne zpívala vapandy dejdů, víckrát sem nejdů. Ale zle to určitě nemysleli.

V táboře platila přísná pravidla chování, která jsme se všichni snažili dodržovat. Trestem bylo veřejné pokárání u táborového ohně a naopak, za dobré skutky byla veřejná pochvala. Snem každého táborníka bylo splnění táborového odznaku. K jeho získání bylo potřeba splnit řadu uložených úkolů a dosáhnout sportovních limitů. Mezi úkoly patřilo třeba dokázat odvahu. Dostal jsem za úkol ve 12 hod. v noci opustit tábor jen s baterkou a nožem, jít asi kilometr do lesa a přiblížit se mýtině, kde toho dne tábořili cikáni. Na blízkém stromě vyrýt písmeno K. Byl jsem kontrolován při odchodu z tábora a za ranního rozbřesku i moje K. Jako úkol pro dobro tábora jsem dostal přivézt ve vozíku špalky dříví, rozštípat je a připravit pro kuchyni.

Vzpomínám, že v našem stanu mezi chlapci byl asi čtrnáctiletý kluk. Říkali jsme mu Faty. Byl to budulínek, tlusťoučký, stále dobré mysli. Hrozně mu chutnalo jíst a byl z domova zásoben dobrotami. Srdce měl na dlani a jeho největší touha byla získat táborový odznak. Stále chodil za mnou a prosil, abych jej naučil skákat, běhat, plavat, abych mu jeho výkony měřil a zjišťoval, zda se zlepšil. Snažil jsem se jeho nadšení podporovat a plnil jsem úkol poradce. Teprve ke konci prázdnin splnil chlapec horko těžko limity. Trochu jsem mu i pomohl přimhouřením oka. Blížila se neděle a s ní návštěva rodičů. Chlapci zbývalo už jen splnit úkol pro dobro tábora. Náš vedoucí Pečeně stále nevěděl, co mu přidělit, protože vše již bylo vykonáno. A tak jej konečně napadl krutý žert: koupit šmirgl papír a vyleštit trasu kolejí, která procházela za táborem. A chlapec leštil a leštil, šmirgloval ze všech sil celé dny až do tmy. Vždy kus vyleštil a ráno musel znovu, protože padla rosa a koleje pokryla rez. V neděli přijeli rodiče, hledali v táboře chlapce, ale on leštil koleje. Přemluvil jsem rychle Pečíka, tak jsem mu totiž důvěrně říkal, a ten ukončil chlapcovo trápení. Večer u táboráku dostal Faty odznak a nebylo toho dne člověka šťastnějšího a pyšnějšího než on.

Denní program byl v táboře bohatý. Byli jsme rozděleni do družstev a střídali jsme se pravidelně. V popředí naší činnosti byl především sport. Plavání, potápění a záchrana tonoucího. Atletické disciplíny: běh na delší trati lesem, sprinty 60 m, skok vysoký a daleký, hod koulí a oštěpem. Oblíbená byla i lukostřelba a hráli jsme také quoits, házení kovových kroužků na vzdálenost asi 5 m na kovový, do země zapíchnutý kolík. Návlek a co nejbližší vzdálenost byly počítány k dobru. Nejoblíbenějšími a nejvíce hodnocenými sporty byly odbíjená (volejbal), košíková (basketbal) a pasák (playgroundball).V těchto hrách byly pořádány mezistanové turnaje. Volejbal jsem ovládal, základy jsem pochytil již ve dvanácti letech jako skaut. Basket jsme tehdy hráli s pravidly házené. Ve volejbalu jsem získal mnohé i pod taktovkou profesora Šimona až na dorostenecky závodní úroveň. I Pečeně hrál volejbalový prim ve své třídě. Poprvé naše třída zvítězila nad Pečíkovou právě v roce 1928, kdy končil. Další dva roky jsme už byli bez konkurence. Tato okolnost byla asi také jednou z příčin, proč mě chtěl Pečeně mít ve svém stanu. Silný tým do soutěží. Do táborového turnaje jsme tehdy vstoupili jako dva borci hrající na úrovni. Třetí pilíř našeho družstva tvořil Ingo Bellmann, tehdy ještě pomenší, ale volejbal hrál dobře. Z ostatních jsme vybrali tři nejzdatnější a rozestavili jsme je mezi sebe. Metoda to byla dobrá. Celý turnaj jsme vyhráli, především zásluhou Pečíkovou a za mého přispění. I Ingo se překonával.

Pak přišel na řadu basket. Pečeně se mne ptal, jestli jsem jej někdy hrál. Řekl jsem, že u skautů, ale jen jako házenou do košů. Rozhodl se po tři dny před turnajem dávat mi lekce a učit pravidlům. Až do úplné tmy jsme cvičili přihrávky, driblování a stříleli na koš. I trestné hody. A pak přišel začátek turnaje. V prvním kole jsme měli slabšího soupeře. To mi dodalo odvahy, protože mi soupeř dovolil téměř vše, a tak jsem nabýval stále větší jistoty ve hře i ve střelbě. Tak se mohlo stát, že jsme zvítězili i ve finále, vyhráli jsme obrovský dort, který upekla pí Firstová a já jsem se objevil v representačním mužstvu tábora v obou sportech.

Pasáka jsme hráli s velkou chutí. Ukázalo se, že jsem dobrý pálkař a zadák. A tak se i tato hra stala mojí oblíbenou. K táborovému programu patřilo i vázání uzlů, zpěv, přednášky na vážná témata, projížďky po řece v maňásku, kánoi či loďce.

Večer jsme usedali k zakončení dne u táborového ohně. Vždy byl některý stan pověřen jeho přípravou. Uprostřed byla z velkých kmenů postavena vysoká vatra, od ní na všechny čtyři světové strany vytvořeny z větviček cestičky ke čtyřem malým vatřičkám. K těm večer přistoupili čtyři vybraní táborníci, obyčejně za vítězství či dobrý čin. Postupně každý z nich podpálil malý ohníček se slovy: Zapaluji oheň lásky, pravdy a víry. Postupně se ohýnky prohořely až k velké vatře a ta vzplála mohutným ohněm. Zpívalo se, vyprávělo, vzpomínalo. Byly to nezapomenutelné večery našeho mládí strávené v přírodě. Stále bloudím ve své paměti a téměř po sedmdesáti letech hledám jména svých spolutáborníků. Moc jich ale už nenalézám: Joe First, jeho paní, oba kluci, Pavel Stahl, Dr. Vachulka, hudební skladatel, hrál při nedělních bohoslužbách na harmonium, Jirka Vaníček, vynikající plavec pražské Slavie, Prokop Franc, řečený Pečeně, Franta Picek, Ingo Bellmann a Faty. Jen tak málo jmen mi utkvělo v paměti a bylo nás přes dvě stě. Tak chabá je lidská paměť.

Ale nejsou jen vzpomínky příjemné, ale také drastické. Asi uprostřed prázdnin se snesla nad tábor prudká bouře, která lámala stromy a porazila téměř všechny stany v táboře. Naštěstí celty přikryly náš skromný majetek, a tak byl prakticky zachráněn. V táboře nastal zmatek, každý utíkal někam se skrýt. Zachraňovali jsme věci před záplavou, prchalido všech možných úkrytů, utíkali před padajícími stromy, skákali do řeky pro loďky a plovoucí předměty. Během hodiny bouře ustala, ale následky byly hrozné. Ještě téhož sne jsme znovu postavili stany a usušili co se dalo. Naštěstí nikdo nebyl zraněn a všichni osvědčili odvahu. Jen ti malí prožívali okamžiky hrůzy. Byli ovšem i tací, kteří v této chvíli nacházeli rozkoš nebezpečí a byli ve svém živlu. Po úpravě tábora se vedení rozhodlo postupně zrušit stany a vybudovat chatičky na zděných základech. Celý tábor se složil, vybrali jsme 5 000 Kč a za ně byla ještě za mého pobytu postavena první chatka.

_____________________________
K. Kozel: Koleje
Nápěv: J. Ježek: Ezop a brabenec – fox

Jednou z lesa, v tábor se nesa
stařec holej,
vidí chlapce, který tu hladce
leští kolej.

Zpupně se zachechtá
a chlapce se hned ptá,
proč to břímě, navzdor své rýmě,
takhle lechtá.

Refrain:
„Já, když už jsem táborník,
se taky rád při práci chechtám – řehtám,
a proč to dělám, se ani neptám.

Vím, že je to povinnost táborová
pucovat kolej, dolej,
třebaže tě při tom ruce bolej´.”

„To máš pravdu,” vece onen starý táborník,
“až od práce umřeš,
seberu ti na pomník.”

A tak i ty, na břehu Sázavy stříbropěnné,
se s námi chechtej, řehtej,
a na povinnosti nezareptej!

(Z Almanachu táboru Ymky „Sázava“ 1932, s. 11.)
_____________________________

Ještě jedna taková malá vzpomínka mne napadá na pobyt v táboře. Zatím co my běžní táborníci jsme plnili táborový odznak, Pečeně se ucházel o vyšší stupeň, čestný odznak. Jeho získání bylo třeba mimo jiné vytvořit menší literární dílko s táborovým obsahem. Přišel za mnou, abych mu něco napsal, on že je na takovou věc antitalent. Sedl jsem a během hodiny jsem mu napsal povídku a on ji odevzdal. Odznaku dosáhl. Po návratu z tábora mne jednou navštívil doma. Choval se rozpačitě a nevěděl jak začít. Nakonec hodil na stůl ymkařský časopis, kde jsem spatřil svou povídku podepsanou jménem Prokop Franc. Připojená kritika vyznívala kladně. Chvíli mlčel a pak najednou vyhrkl: „Nezlob se, je mi trapně!“ Odpověděl jsem, že to nic, takových že si umím napsat kolik chci a na celou věc jsem zapomněl. Dnes po tolika letech prozrazuji tajemství, které odešlo s primářem MUDr. Francem už před léty do hrobu.

Dva roky poté jsem odmaturoval a prázdniny jsem trávil se svými přáteli na Iváni v Ratajích. Vyžívali jsme se sportovně. Využil jsem blízkosti tábora YMCA a dojednal vzájemná utkání ve všech třech sportech u nás i v táboře. Přikládám obrázky, na kterých je patrno, že v táboře stojí už jenom dřevěné domky (Fotografie nebyly nalezeny – pozn. red.).

V té době jsem už hrál volejbal i basket závodně ve Vysokoškolském sportu. Hlavním střediskem především basketbalu byla tehdy pražská YMCA. Sídlila v nové budově v Praze, Na Poříčí 12. Byly tam společenské místnosti, sportovní sál s klopenou běžeckou dráhou, která při utkáních v basketu a volejbalu sloužila jako balkón pro diváky. V prvém patře byla kavárna, v přízemí jídelna, v podzemí lázně s bazénem. Ve zvýšeném přízemí byly kanceláře, v patrech byty pro mladé muže a v nejvyšším patře chlapecké oddělení s hernami a zařízením pro hochy do 18 let. Ředitelem pražské YMCA byl F. M. Marek a další funkce patřily bratřím Dárovi a Čestovi Škardovým.

V YMCA se od počátku hrál basket. Prvními hráči byli v Praze studující Američané, především Mormoni. Mezi nimi pamatuji Geitha, měřil přes dva metry a byl první, typicky podkošový hráč. Krátce nato je začali nahrazovat hráči z Pobaltí, Estonska, Litvy a Lotyšska. Hráli pod společným jménem Baltica. Z nich pamatuji především Haitova, který mne naučil prvkům košíkové, které jsem dosud neznal. Především dvojtakt. A pak už se začalo tvořit družstvo z českých hráčů. I to hrálo v našich soutěžích prim a s několika Američany společně nemělo u nás konkurenci a nebylo k poražení. V družstvu pražské YMCA v utkání proti Rize hráli Kodada, Brusil, Moc, Sláma, Picek, Pokorný, Sojka. Vedoucí F. M. Marek. Za zmínku stojí postavička Oty Člupka, dlouholetého předsedy Uncasu. Kapitánem byl v Praze studující Čechoameričan Johny Brusil. Výborný hráč a nádherný kamarád. Nebyl střelec, ale vynikající obránce a osoba, která vtiskla celé naší košíkové vlastní styl. V Praze se oženil a před Hitlerem odešel zpět do USA. V roce 1932 jsme přišli do YMCA z VŠ Ing. Moc, Pečeně a já. Po několik let jsme byli mistry republiky a nikdy nebyli doma poraženi. V roce 1933 se hrálo proti Rumunsku, které jsme porazili 91 : 3. V témže roce jsme zvítězili i proti Itálii doma i u nich v Terstu, Benátkách (tam se hrálo ve zrušeném kostele) a Miláně na dlaždičkách. Za YMCA, která representovala ČSR, hrál poprvé z chlapeckého Uncasu zapůjčený Trpkoš. V r. 1934 se hrálo 1. mistrovství Evropy v košíkové v Ženevě. I tam jela za ČSR YMCA, doplněna Čtyrokým z VŠ, Feřtekem z YMCA Kladno a Hájkem ze Sokola pražského. Porazili jsme Francii, Švýcarsko a prohráli jen těsně se Španělskem.

Hráči pražské YMCA, mnohonásobného mistra ČSR, dokončovali studia a přestávali hrát. Slavný team se rozpadl. Tehdy vyhrál divizní soutěž člen chlapeckého oddělení YMCA Uncas v sestavě Kozel, Kozák, Gebler, Bartoníček, Scholler, Trpkoš, Šilhavý. Byli to šikovní chlapci, ale mladí, nezkušení a především, až na Trpkoše, malí. Tehdy jsem se rozhodl a přestoupil k nim. Se mnou přišli ze Sokola pražského Labohý, z jiných chlapeckých skupin Prokop a Fahoun. Takto posílené družstvo převzalo ymkařské dějiny do svých rukou a po řadu let bylo mistrem republiky. V roce 1936 se konaly Olympijské hry v Berlíně. V týmu byla opět řada ymkařů. Picek, Moc, Klíma, Prokop, Trpkoš. Skončili jsme 7.–12. Zlato získalo USA, stříbro Kanada, bronz Mexiko. V roce 1937 se konalo mistrovství Evropy v lotyšské Rize. Nejeli Picek a Trpkoš, a tak bylo mužstvo silně oslabeno. Z Uncasu hráli Labohý, Bartoníček, Klíma, Kozák, Schollar a Prokop. Skončili jsme na sedmém místě.

S Uncasem jsem prožil mnoho sportovních i mimo sportovních zážitků. Velkolepé bylo turné do Pobaltí. Byli jsme posíleni o Picka, ale bez Trpkoše, a zvítězili jsme. V Kaunasu jsme hráli nerozhodně, s Litvou a to bylo úřadujícím mistrem Evropy.

Za Protektorátu jsme prožili rozvernou příhodu, která ale nemusela dopadnout dobře. Nezapomenutelný předseda Uncasu Dr. Ota Člupek dojednal s brněnskými družstvy turnaj. Nabídl, že přijedeme auty, Brno postaví tři nejlepší družstva, zajistí nocleh a stravu. My budeme čtvrtí, dodáme hodnotnou cenu pro vítěze. Na naši otázku, kde ji vezmeme, odpovídal Ota sošku sv. Jiří z vitríny v Ymce. Byl to dar při založení YMCA od dárců z Ameriky. V sobotu před koncem pracovního dne sošku uloupíme, v Brně ji vyhrajeme a v neděli večer ji vrátíme zpět. Je to pia Fraus, sv. Klam, tvrdil Ota. A stalo se. První den jsme své soupeře lehce porazili. Večer uspořádali brněnští večírek. Napájeli nás vínem a trochu i šňapsem. Byl jsem jediný, kdo tušil nebezpečí. Napomínal jsem, ale marně. V neděli to byla hrůza. Celý zápas jsme prohrávali, Člupek byl na mrtvici, na kolenou prosil až téměř k slzám. Snad zázrakem se nám podařilo o bod vyhrát. Jiří byl vrácen, vše bylo v pořádku, jen Ota se velmi těžce zotavoval z prožitého šoku.

V pražské Ymce byla chlapecká sekce velmi silná. Odtud přicházeli mladí chlapci do divize a ligy. YMCA byla divotvorným pramenem talentů. Nejznámější chlapecké oddíly byly Uncas, Jiskra, Mohykán, Sázava a celá řada dalších. O Uncasu jsem již hovořil. Jiskru vedl a trénoval Karel Kozel. Studoval práva a psal texty k moderním písním. Jeho nejslavnější, který znamenal konec plytkým slaďákům a byl prvním moderním textem u nás, se jmenoval Sám s děvčetem v dešti. Z Jiskry odešli výborní bratři Pražákové, Stixové, Perlík a Pračka.

Už za své závodní činnosti v Uncasu jsem se věnoval výchově mladých. Prvními dorosteneckými odchovanci byli: First, Krása, Drvota, Hodek, Charous a Ludvík. O rok později vzniklo družstvo z těchto chlapců: Benáček, Kříž, Chytil, Chlumský, Škoch, Šimek, Košatka, Prušák, Peřina, Vidlák a Feierabend.

Poslední a nejmladší tým tvořili chlapci. Důležití byli Vančura, Kinský, Stiksa a Feigl. Všichni tito chlapci dosáhli v basketu takové úrovně, že jeden rok se probojovala do 1. ligy tři družstva Uncasu. Ze všech těchto mladíčků vyrostli tito representanti ČSR: Krása, Drvota, Ludvík, Benáček, Škoch, Kinský, Vančura, Siegl. V juniorské representaci hráli další chlapci a tvořili vždy její základ. Ku př. Chlumský, Chytil, Šimek, Hodek, First, Pražák, Pračka.

V pražské YMCA sídlil generální ředitel YMCA v ČSR. Býval jím vždy Američan. Finanční dotace přicházely také odtud. Sekretářkou šéfa byla nezapomenutelná Vojtěška Ječmenová, moje dlouholetá přítelkyně. Pomáhala mně při vedení všech družstev. Sama byla výbornou hráčkou basketu i volejbalu. Vyhráli jsme spolu i mistrovský titul v soutěži smíšených dvojic ve volejbalu.

Kromě neúnavné práce pro YMCA byla i členkou YWCA, což byla dívčí odnož mužské organizace. Ta měla své sídlo v Žitné ulici. Ředitelem pražské YMCA byl F. M. Marek, osoba velmi známá. On byl naším prvním trenérem basketu až do olympiády. Po něm nás vedl jeho spolupracovník Česta Škarda.

V provozování našich sportů i na mezinárodní úrovni jsme byli úplní amatéři. V YMCA jsme museli za každodenní používání tělocvičny sprch a bazénu platit měsíčně Kč 250. To bylo pro nás příliš, převážně studenty, a tak nám místo toho Marek zadával úkoly, kterými jsme to nahrazovali. Chodil jsem dělat trenéra skupině bohatých starších pánů, kteří platili za mne. Na prvním mistrovství Evropy do Ženevy jsme cestovali vlakem a každý hráč si musel zaplatit cestu na hranice sám. Dresy jsme dostali zapůjčeny od YMCA, na ně jsme si zakoupili státní znak a vlastnoručně přišili.

Ale nebyla jen pražská YMCA. Sesterské sídlily v Kladně a Bratislavě. Na Kladno jsme jezdili každoročně. Hrály se tam turnaje Trojanův a Perseinův, volejbalový a basketbalový. Mezi účastníky Perseinova poháru byli Klíma, Pečeně, Pithart (určitě otec senátora), Tylínek, pozdější hokejový brankář pražské Slavie a můj celoživotní kamarád Láďa Otcovský (byl kuchařem YMCA Kladno a později v Karlových Varech hlavním mixérem proslulé Becherovky).

V Bratislavě mezi mnoha dobrými kamarády pamatuji především Ferdu Daučíka, který hrál i kopanou a brzy se proslavil jako vynikající obránce pražské Slavie.

Každoročně byla pořádána utkání všech YMCA střídavě v Praze, Kladně a Bratislavě. Naposledy to bylo v r. 1947 v Bratislavě. My jsme vyhráli volejbal, Kladno pasáka a Bratislava basket.

Němci za okupace YMCA nezrušili. Teprve komunistická éra ji uzavřela. V pražské budově sídlilo ČSTV. Teprve od sametové revoluce je opět pražská YMCA doma Na Poříčí 12.

Za poslední zmínku stojí, že existuje senior klub YMCA a s ním návštěvy YMCA táboru Sázava. Na obou místech se setkávají pravidelně někdejší chlapci a mladí muži, dnes starší a nejstarší generace YMCA. Je zajímavé, že YMCA nás nenaučila jen dobře sportovat, ale dala nám křesťansko morální základ do života a při kontrole své činnosti s údivem může konstatovat, že více než polovina jejích členů dosáhla akademických titulů a byla ve svých oborech úspěšná.

Co nám YMCA dala? Nejen, že nás naučila hrát basket, volejbal a dnešní softbal, ale vypěstovala v nás jistý druh kamarádství ve hře, úctě k soupeři a člověku vůbec. Samozřejmě i okamžité recesní odpovědi na danou situaci. Několik příkladů:

1. V roce 1937 se hrálo ME v Rize. První zápas jsme hráli proti Lotyšsku. Zeptal jsem se přátel z Rigy, jak se řekne lotyšsky sportovní pozdrav. Použil jsem této vědomosti a naše družstvo zvolalo před utkáním: Latvijai sveiks, sveiks, sveiks. Reakce z obecenstva i z novin byla značná. Od té chvíle jsme patřili k nejoblíbenějším.

2. Uncas jel na zájezd do baltických států. V den našeho utkání s Litvou v Kaunasu jsme si šli dopoledne zatrénovat. Hala stála na kopci a bylo k ní docela pěkné stoupání. Všiml jsem si, že po silnici jede povoz klád, tažený jedním koníkem. Asi uprostřed kopce zastavil a koník se marně pokoušel vyjet. Neměl už dost sil a bylo náledí. Dostal jsem nápad: „Kluci, jdeme!“ A tak čtveřice – Labohý, Prokop, Fahoun a Klíma bez váhání přiskočila k vozu a ten byl coby dup nahoře. Kousek před námi šli ostatní hráči a litevské vedení. V témže okamžiku k nám přistoupil místní strážník a začal nám cosi vykládat a svůj proslov provázel mohutnou gestikulací. To spatřili litevští vedoucí a utíkali k nám v domnění, že jsme něco provedli. Po rozmluvě se strážníkem jsme se od nich dozvěděli, že takový čin ochoty k obyčejnému člověku není u nich častý a náš čin, že je bezpříkladný. Odpolední tisk přinesl zprávu o události a večer jsme vystupovali z autobusu před halou špalírem bouřlivě tleskajících diváků.

3. Moji kluci, jak si říkala parta Kocha, Benáčka, Chytila, Vidláka a dalších, jela do Paříže. Beze mne, byl jsem v pilném studiu. Pořídili si na cestu nové dresy s přezdívkami na zádech. Ku př. Sypa, Kapička, Ben, Fík atd. Na teplácích měl každý nějaké písmeno. S těmi se tedy rozcvičovali i v Pallais des Sports v Paříži. Při nástupu se seřadili podle velkosti a udivení diváci četli: VIVE – LA – FRANCE. Dostalo se jim bouřlivých ovací.

4. Byl jsem lékařem celé sportovní výpravy na Akademických světových hrách v Bukurešti. Naši sportovci byli velmi úspěšní, získali 16 zlatých, 14 stříbrných a 17 bronzových medailí. Vytvořil jsem skupinu čsl. účastníků, mezi nimi byli Hanzelka a Zikmund. Vymyslel jsem pokřik, který provázel v našem vydání každé dobré umístění. Skandovali jsme: Heja, hola, rija, Čechoslovakia. Pak následovalo jméno vítěze a bouřlivé hurá! V novinách stálo, že čsl. fandové, semknuti kolem svého lékaře tvoří neúnavnou skupinu fandů a pomáhají svým pokřikem vítězit.

5. V olympijské vesnici v Berlíně jsme měli před zápasem s Německem. Trpkoš a já jsme nemohli nedočkavostí spát. Rozhodli jsme se před sedmou hodinou, že se půjdeme do tělocvičny rozhýbat. Měli jsme stejné oblečení jako celá naše výprava, a tak japonští zvědové netušili, že do tělocvičny jdou baskeťáci a nikoliv mistři světa v gymnastice. Zapisovali do notýsků vše, co jsme jim předváděli a my jsme vymýšleli na nářadí i bez něj takové pohyby, že z nich museli být na větvi. Vrchol všeho bylo na kruzích provedené hnízdo.

Josef Klíma
(Převzato ze strojopisu uloženého v archivu YMCA v ČR v Praze, Na Poříčí 12; zkráceno. Skica tábora z obálky Almanachu letního táboru YMCA Sázava 1936.)


_______________________________________________

O. Člupek: Pochod zálesáků
Nápěv: J. Ježek: Pochod 100% mužů

1. Po lesích válíme kostru svou neposednou,
bradu holíme do roka je jednou.
U Soběšína, vše ruce spíná,
greenhornové před námi zblednou.

Refrain:
Protože my jsme statní zálesáci,
z nás každý potrpí si na legraci,
řádíme tady v táboře – tak jako Indiáni.
Z nás každý jedinou má vadu,
že potrpí si trochu na kanadu,
my dobře uděláme každou práci,
protože my jsme statní zálesáci.

2. „Life sawer“ voláme, když seskočíme z pearů,
klidně se vyspíme po ementálském sýru,
u Soběšína, vše ruce spíná,
uděláme do světa díru.

3. Sporty milujeme, že je to pohyb zdravý,
quoitsem rozbijeme navzájem sobě hlavy,
u Soběšína, je velká psina,
panují tam kanadské mravy.

(Z Almanachu táboru Ymky „Sázava“ 1932, s. 13.)

[.. Celý článek | Autor: externí .. ]
[..Pošli e-mail | Vytisknout článek ..]