Každý významný dům k sobě váže nějakou tu zajímavou historku, událost, rodáka, působitele, stavitele či majitele. Palác YMCA v Praze jistě naplňuje těchto atributů hned několik. Naprostou novinkou je však zjištění natolik nízké, že kdyby nebylo pravdivé, jistě by bylo radno se za něj, jako totální kýč, spíše stydět a tudíž jej tutlat. V Paláci YMCA Na Poříčí v Praze totiž řádí duch!

Některé bezvýznamné domy, vesničky či místa potřebují k tomu, aby jejich majitelé a obyvatelé prosperovali z turistického ruchu nějakou tu atrakci. A tak každý kdo má trochu fantazie tak se pouští do přemýšlení, jak by z Lochnesky, Bílé paní, záhadného kamene,… vytřískal co nejvíc. Jako na hlavu postavené mi však připadá to, že YMCA nic takového nepotřebuje a přesto v Paláci YMCA začal řádit duch. I když se začal projevovat až nyní, jistě žije v domě už léta, protože jeho působení je cítit veselou ymkařinou. V úterý v poledne jsme šli s kolegyní na oběd. Na zpáteční cestě jsem si koupil jogurt – ke snídani na další den. Po příchodu zpět do práce jsem si ho dal do ledničky. Z práce jsem odcházel z celého 6. patra jako poslední a jogurt byl v ledničce… Ráno jsem přišel do práce a ejhle, nástěnka, která byla léta zastrčena za kopírkou byla vytažená a opřená o zeď uprostřed chodby (stojí tam stále již několik dní). V 9 hodin jsem si vzpomněl, že mám v ledničce jogurt, tak jsem se vydal do kuchyňky. A ejhle, v okamžiku, kdy se k ní skláním, že ji otevřu, tak jsem si na poslední chvíli všiml, že jsem málem šlápl do… (chvilka napětí) právě toho svého jogurtu. Stál otevřený rozjezený na zemi před ledničkou! Říkám si, je to divné – jogurt na zemi, ale nic – třeba to není ten můj (i když to byl zcela speciální druh) a podíval jsem se do ledničky v naději, že tam bude třeba ještě jeden – ten můj. A ejhle, uvnitř byl pouze sloupnutý vršek – volně pohozený úplně vzadu dole. „No toto…!“, říkám si a vršek jsem vyhodil do odpadkového koše, jogurt zvedl ze země a dal na stolek (takto netknut tam zůstal až do pozdního odpoledne, nikdo se k němu nehlásil, tak jsem ho zlikvidoval). To však není všechno. Toho samého dne před polednem jsem šel navštívit „0n0“ zařízení. Ku svému překvapení jsem zjistil, že vedle pisoárů stojí „kamion“ – jak přezdíváme tašce na kolečkách, který obhospodařuje naše sekretářka. Ta však už měla týden dovolenou a já s kolegyní, jsme na kamion ani nesáhli. Kolega z s.r.o. se divil též – objeviv jej na stejném místě jako já.… a jiný muž na patře nebyl - zkrátka člověčí pachatel objeven nebyl. Pravda padlo jedno podezření na jednoho človíčka schovávajícího se za jméno (právě že vtipného) severského zvířete na čtyři sídlícího o dvě patra níž – nicméně ani on (navzdory několikahodinovému křížovému výslechu) to nebyl. Zkrátka, odpověď je nasnadě, nebyl-li to člověk živoucí, musel to být duch. A tak záhada ymcařského trojúhelníku – nástěnky, jogurtu a kamionu zůstává otevřená. Copak vyvede příště?