…pod tvrdou rukou Ukrajincovou Život studenta je protkán řadou neopakovatelných skutečností, které jsou charakteristické právě jen pro studentské období života.

Jednou z nich je i se studenty odjakživa spojený neustálý nedostatek peněz. První pomocí pro studenty v otázkách financí jsou brigády. Je to velice chytrý způsob, jak za málo peněz získat kvalitní pracovní sílu (mám na mysli běžné brigády v supermarketech, u pokladen, v kancelářích, apod.). Středoškoláci a vysokoškoláci se ženou každý večer do obrovských hal nákupních center, aby z nich po dvanácti hodinách pobíhání mezi regály vyšli za svítání jako zničené trosky. Odměnou je samozřejmě příslušný počet příjemně šustivých bankovek, které ovšem pracující dostane většinou až tak za dva týdny, tedy zpravidla v době, kdy je vůbec nepotřebuje. Není tomu tak dávno, co jsem se rozhodl, z důvodů velmi podobných těm výše uvedeným, vyhledat odbornou pomoc některé pracovní agentury, a najít si brigádu. V agentuře jsem, poněkud otupělý hodinovým čekáním ve frontě, přijal první nabídku a docházkový list bez důkladnějšího vyptávání. Zajímala mě jen mzda a druh práce. Obojí se mi zamlouvalo, a tak jsem s ulehčením opustil kancelář. Terpve později, při důkladnějším průzkumu docházkového listu, jsem zjistil, že se jedná obrigádu noční a nikoli denní, že nebudu pracovat od pěti ráno do pěti večer, ale naopak. Autobus mě vyplivl na křižovatce, několik kilometrů za Prahou. Byla už tma a já se ocitl v lese, nevěda, kudy dál. S mizejícími světly autobusu mizela i moje naděje cokoli na svém rozhodnutí, vydělat si právě tady, změnit. S notnou dávkou štěstí jsem „svůj“ sklad našel. Byl to sklad firmy, která se zabývá distribucí ovoce a zeleniny. Když jsem našel někoho, kdo vypadal jako odpovědný vedoucí, donutil jsem ho, aby se mnou šel do kanceláře a napsal na kousek papíru moje jméno a začátek pracovní doby. Jinak si mě nikdo nevšímal. Když jsem se převlékl do tepláků, vešel jsem do haly, abych se podíval po nějaké práci. Netrvalo ani půl minuty a uslyšel jsem pokřik v jazyce, který jsem odhadl jako ruštinu. Otočil jsem se a viděl jsem místního zaměstnance, jak na mě volá a ukazuje mi, abych šel k němu. Ukázal mi hromadu ananasů. Každý ananas se musí změřit a označkovat, vysvětlil mi, a změřil a označkoval jich asi dvacet, aby mi to bylo opravdu jasné. Spokojený se svým úkolem, seděl jsem dvě hodiny na betonové podlaze a značkoval ananasy. Když byla práce hotová, chtěl jsem si udělat malou přestávku. Než jsem se ale zvedl ze země, přistál u mě jiný elektrický vozík, na kterém seděl jiný, teď už jsem pochopil že ukrajinsky mluvící chlapík. Cosi zašveholil, znovu mi pokynul, abych ho následoval, a rozjel se dál do útrob haly. Klusal jsem za vozíkem a sledoval, jak muž na vozíku zdraví desítky svých kolegů „po jejich“ a pochopil jsem, že jsem ve skladu plném Ukrajinců. Když se vozík přede mnou konečně zastavil, viděl jsem několik lidí u pásu, po kterém putovaly desítky sítěk s pomeranči, mandarinkami, citróny a jiným ovocem. Muž na vozíku se na mě podíval, ukázal směrem k pásu a poté odfrčel kamsi do neznáma. Chopil jsem se s chutí první síťky plné tektutých mandarinek. Po chvíli práce mě ale dobrá nálada přešla. Naše práce spočívala v tom, že jsme roztrhali síťky s ovocem, které přijížděly po pásu, vybrali plesnivé plody a poslali nezkažené ovoce dál, kde bylo na balícím automatu znovu zabaleno do stejných sítěk a znovu posláno do obchodů. Velice chytrý obchodní trik, na jednu stranu šetření ovocem, na druhou stranu dvojnásobný výdělek pro distribuční firmu. Po několika hodinách práce jsme měli úplně oranžové ruce od zkaženého ovoce, do kterého nám zajela celá ruka v okamžiku, kdy jsme na něj jen sáhli. Navíc ve vzduchu poletovala plíseň, která se prášila od shnilých citrusů. Ovocnou šťávu jsme měli zkrátka všude. Stačilo, aby jeden tvrdý pomeranč dopadl na jiný, měkký, a ten se rozstříkl do všech stran. Tohle jsme dělali bez přestávky asi devět hodin. Celou dobu jsem s láskou vzpomínal na svoje ananasy. Po jedenácti hodinách, tedy asi v pět ráno, nás to v ukrajinském ráji přestalo bavit. Ovocná šťáva už se začínala chovat jako kyselina a pohled na naše barevné a rozmáčené prsty nás přesvědčil o tom, že je čas odejít. Tím, že jsme opustili sklad, ale naše problémy neskončily. Dostat se z onoho místa do centra města dopravním prostředkem bylo v tuto ranní dobu nemožné. Nezbylo nám, než v mrazu urazit asi sedmikilometrovou vzdálenost pěšky. Za dva týdny jsem si šel pro výplatu. Ony peníze už jsem tehdy skutečně nepotřeboval. Utratil jsem je za hromadu příjemných zbytečností. Chodit na brigády je zkrátka výchovné… /Vojtěch Berger/