Praha má od listopadu novou dominantu. Je jí patnáctimetrové růžové, neonové srdce, které visí na jedné z věží románské baziliky Sv. Jiří na Pražském hradě. Občas tupě svítí, občas vesele blikne.

Architekt Jiří David, který se do povědomí veřejnosti zapsal již dříve poměrně úspěšnou svítící trnovou korunou na střeše pražského Rudolfina či ještě úspěšnějšími obrovskými baculatými novorozenci, kteří se batolí ve stometrové výšce po televizní věži v Praze na Žižkově, to tentokrát, zdá se, poněkud přehnal. Neozývá se příliš mnoho hlasů, které by jeho poslední výtvor, zdaleka viditelný odkudkoli z centra metropole, schvalovaly. Ba naopak. Kýč, hnus, nevkus – to jsou slova, kterými většinou ná-hodní kolemjdoucí, ale i odborná veřejnost, srdíčko hodnotí. Nařčení z toho, že srdce na národní kul-turní památku umístil kvůli prezidentu Havlovi, kterému zanedlouho vyprší funkční období, archi-tekt odmítá. Prý jde čistě o vyjádření jeho umělec-kých pocitů. Ať už srdce na Hradě bije pro prezi-denta či nikoli, hlavní město má novou turistickou atrakci. Vypadá jako obrovská reklama na nevěsti-nec a líbí se především německým návštěvníkům. Zatímco Pražané sestřelují srdce nenávistnými po-hledy, turisté obdivně zdvihají hlavy k podivnému artefaktu a s nechápavým úsměvem na tváři mač-kají spoušť fotoaparátu. Srdíčko tedy zahnalo po-slední šedé dojmy ze srpnových povodní a zahřálo Pražský hrad atmosférou vykřičené čtvrti. S takovou se Praha ve světě opravdu neztratí. -vob-