12/2002

POVÝDKA

Vydáno dne 01. 12. 2002 (2217 přečtení)
Metro Děj se odehrává v metru - na peróně, po ránu.

Svižným krokem přišla mladá, lehce rozcuchaná slečna. Stoupla si vedle upjaté padesátnice. -„Štve vás tchýně?",vyhrkla. -„Prosím?!"opáčila docela neznámá paní. (Přemýšlela o tom celé ráno. Je jí dvacetšest a pořád jí říkají slečno. S Radkem žije už pět let. Ale ta jeho maminka! Maminka jí říká, on by jí nikdy jinak neřek. A vyká jí. Maminko, co si přejete? Maminko, co pro Vás mohu udělat?) -„Promiňte, já sem se tak zamyslela, že sem se.. já se omlouvám." -„Tchýně ne, spíš snacha. Syn se mi před rokem oženil, vzal si takovou... mladou slečnu." (Spíš slečinku. Jak ji přišel domů představit, to bylo hrozné. Ani to předem neřek. Byla po práci hrozně vyčerpaná, seděla v křesle a těšila se až Petřík přijde domů a popovídá, co bylo ve škole. Měla moc ráda jeho vyprávění, zvlášť teď, když už byl skoro právník! Teď žije sama. Přijde si ta slečinka a ona jako by byla vzduch. Za ty roky její lásky!) -„Jo, tak to já ještě nemám ani děti." (A třeba ani mít nebudu. Kolik zažila strachu, když se s Radkem milovali a ona si nevzala prášek. Tělo si musí zvyknout - řekl doktor. Jen aby to byla pravda. To by byl další trumf její tchýně.) -„Ale chtěla byste viďte?" -„Chtěla- no chtěla. Každej přece chce mít děti." (I když proč, že? My se přece nemusíme rozmnožovat, aby náš druh přežil, ty naše miliardy jistě přežijou. Ledaže by Bác! přišel konec světa. Tak absurdní představa ji rozesmála) -„Čemu se smějete?" - „Ále, představovala jsem si konec světa a miliardy andělíčků třepetajících se do nebe." (Andělíčků nás nehodných, co se do nebe nedostanem. Ouplně opuštěnejch andělíčků. Malejch, buclatejch. prdelatejch andělíčků. To je teda představa!) -„Ste zvláštní", řekla ta starší. A pak přijelo metro. kresba Otec a syn Děj se odehrává v metru. Otec vypadá jako bezdomovec. Mladík má tak 23 let, je moderně oblečený. - Proč se mě na to ptáš? Nikdy ses o to nezajímal." - No tak se ptám, no." - Filozofickou fakultu, stejně si to nezapamatuješ, proč já ti to proboha říkám!" - My na tebe s Ivankou myslíme." - S tou?!" - No, s tou,s Ivankou." - Všichni, všichni ji prokoukli, ty si ten poslední - jediný co nevidí jaká ona je." - Ale my na tebe myslíme." - Bože. Pane Bože! Já nechci abys na mě myslel. Já chci abys žil normální život. Abych se za tebe nemusel stydět! Abys nenosil tuhle pitomou odrbanou tašku! Aby ses myl! Abys někde normálně pracoval!" - A co jinak?" - Jak co jinak? Jak jinak? Pane Bože. Víš co ahoj. Ahoj,"vystoupil zavírajícími se dveřmi. - No tak, přece. Přece - No co na to říkáte slečno?" - Nic," pokrčím rameny. - Hm, tak asi nic. Je divnej." /Kristýna Žárská/

[.. Celý článek | Autor: externí .. ]
[..Pošli e-mail | Vytisknout článek ..]