Když jsem v září 1990, asi rok po revoluci, nastoupila jako novopečená školačka do první třídy, už tam byl. Sledoval mé první krkolomné pokusy o souvislé čtení, pozoroval marnou snahu naučit se zpaměti násobilce - (pořádně ji neumím dodnes)-, počítal zdary a viděl neúspěchy.

Později, když jsem trochu povyrostla, byl svědkem mého pubertálního trojčení, prvních dětských lásek, škobrtání, klopýtání, pádů, opětovného vstávání … . I já jsem ale byla schopna se ze svých chyb poučit, a tak se postupem času stala z vyjevené puberťačky plnoprávná adolescentka. Dvanáct let povinné školní docházky ze mě vychovalo samostatnou mladou dívku připravenou (alespoň doufám) pro život. A kdože byl po celou dobu tím mým tichým pozorovatelem? Přece On, prezident, a jeho obraz na zdi školní třídy. Za necelé dva týdny dovrším onen, pro mnohé vrstevníky, klíčový věk osmnácti let a otevřu pomyslnou bránu dospělosti. Shodou okolností zmizí ve stejnou dobu prezidentský portrét ze svého tradičního místa nad tabulí navždy. A je tomu dobře. Sama jsem ve školním referendu hlasovala pro jeho odstranění, které ovšem, jak se mnozí mylně domnívali, nemělo pranic společného s osobou Václava Havla. Pouze se slepým uctíváním prezidentského kultu. Hloupým to pozůstatkem z dob nedávno klíči odcinkaných. Avšak toto možná až příliš symbolické zapečetění jedné dlouhé životní kapitoly, dětství (i když jen toho oficiálního, “papírového”), mě samozřejmě nutí k lehce nostalgickému bilancování. Nejsem ovšem sama. V listopadu jsme oslavili 13 let od pádu železné opony, na začátku ledna pak 10. výročí samostatné České republiky. Tato významná data sloužila celé řadě politologů, žurnalistů a všemožných jiných analytiků jako popud k sepsání množství tematicky různorodých kritik a polemik - těmi serióznějšími, popisujícími aktuální pozici naší země na mezinárodní politické scéně počínaje a četnými jinými, zabývajícími se problémy typu “prodejnost nosičů českého-slovenského zpěváka “Mira Žbira” v oblasti jihozápadních Tater, konče. Nebudu se zde věnovat jejich výčtu, který měl průměrný čtenář denních periodik v průběhu posledních měsíců na talíři alespoň sedmkrát týdně, ani kritice Václava Havla, ke které ostatně vzhledem ke svému věku nejsem ani způsobilá. Ať už výtky k jeho činům slýchám ze všech stran, je skutečně těžké někoho objektivně hodnotit bez možnosti srovnání. Ale kdo si počká, ten se dočká, a v našem případě to bude už brzy. Urazily jsme za těch 13 let, já i česká země, asi tak stejný kus cesty. Přestože je mi však téměř osmnáct let, na maturitu si ještě mohu nějaký ten měsíc počkat. Česká republika si ale, ač pouze desetiletá a tedy nezletilá, odbude svou zkoušku dospělosti již letos v červnu. Bude jí celonárodní referendum, které na dlouhou dobu dopředu rozhodne, jakou pozici bude náš stát v rámci sjednocené Evropy zastávat, jestli budeme jen z povzdálí pozorovat dění uvnitř Evropské Unie, či zda se v následujícím roce staneme jejími členy. I ten největší lempl se na svou maturitu nakonec učit začne, a což teprve student, který ji chce složit na výbornou. Česká republika by se dozajista ráda zařadila mezi ty pilnější kandidáty. Už aby tedy i ona, a nyní mám na mysli především její občany, s přípravami pomalu začala. /Klára Mergerová/ klaarka@email.cz