Rozhovor Petra Sisky s Petrem Siskou “Asi je ve mně něco šušičího...” Jméno? Petr Siska. Pohlaví? Ano. Bydliště přechodné? Praha, játra Evropy.

Bydliště trvalé? Vyškov, perla Moravy…a taky se tam narodil Klement Gottwald. Narozen? Fajn, asi to neutajím- 15.března 1977 ( takže Ryba...ale cítím se spíš jako Býk či Vůl). Fakt? To už jsi tak starej? Subjektivně se cítím ještě starší… Sourozenci? Mám sestru…a ta už má dceru…a taky má manžela (sestra, ne dcera). Vzdělání? Střední průmyslová škola Prostějov, poté soukromá jazyková škola Easy English v Brně, posledních sedm let se snažím dostudovat na ETF UK. Čím se živíš? Jídlem. A kde na jídlo bereš peníze? V bankomatu…a taky si je vydělávám nárazově na brigádách (viz jeden z příspěvků do nekonečného seriálu Tenkrát poprvé, s podtitulkem “… na kase.”) Co máš nejraději? Život (zatím ještě). Co si o tobě myslí ostatní? …už jsem se dlouhou dobu neptal, no a sám mi to málokdo řekne. Co máš hodně rád, i když by ses za to měl ve svém věku stydět? Filmy, filmy, filmy. Star Wars, Jamese Bonda a Pána prstenů jako kulturní fenomény , smažený sýr (to je taky jeden ryze český fenomén), dlouhý spánek a komixy. Jaké je tvé největší přání? Zemřít v kině v hodně vysokém věku, abych toho stihl nakoukat co nejvíc.. Kdo tě naverboval do Proteinu? Chlopin, můj bývalý spolubydlící a dávný nepřítel. Toho jsem během prvních dvou měsíců na pokoji málem přizabil, protože mě zásadně oslovoval “Mazánku” (má starostlivá maminka mi totiž posílala často balíkem buchty). Pak se z nepřítele stal nějakým podivným procesem - kterému sám nerozumím - přítel. Tu svou přezdívku Šušika sis vymyslel sám? Ale co tě napadá! Jejím autorem je - kdo jiný?- Chlopin. A znakem, že se ujala, je skutečnost, že mi tak říká už i má paňmáma. Asi je ve mně něco šušičího. A co je vlastně Šušika? Zní to tak japonsky… Díval jsem se do internetových vyhledávačů, abych to zjistil a zdá se, že jsem jediný Šušika na celém širém světě. Až je mi z toho někdy smutno. Budu tomu slovu muset dát obsah sám. Máš jistě nějaký trapas, že jo? Nějakou veselou příhodu… Mám. Tak se poděl! Fakt, ne…z toho by si někdo vzal příklad…a já pak odmítám nést následky. Neboj, naši čtenáři jsou slušní… No…ale…fakt…ehm…Tak jo! To rád slyším! Stalo se to ve třetí třídě ZŠ, kdy jsme byli se soudružkou družinářkou na pravidelné odpolední procházce.Celé odpoledne se mi chtělo jít “na velkou,” ale hrdinně jsem to držel.Ale na konci už jsem fakt nemohl. Už bych ten náklad do družiny nedonesl.Tak jsem požádal milou paní družinářku, zda si mohu odskočit…a už jsem pelášil. Vykonal jsem, co bylo třeba…avšak ouha, v daném terénu nebylo žádných listů…a na toaletní papír jsem jaksi pozapomněl. Inu…použil jsem trenýrky, které jsem pak úhledně sroloval a strčil do kapsy.A všechny děti to odpoledne říkaly, jak to zvláštně v prohřáté místnosti družiny smrdí. A to je celé.Žádné poučení z toho neplyne. Tak něco takového jsme nechtěli slyšet. Inu, tak to bylo… Raději zvolíme něco neutrálnějšího. Je Protein dokonalý časopis? Brzy bude! Petře, děkuji ti za rozhovor.Už dlouho jsem se s někým tak inspirativním nesetkal. Není zač, Petře. A přijď zas.