Začít znova hořet může znamenat i shořet! Rozhovor s Chlopinem, bývalým šéfredaktorem Proteinu, nejen o Proteinu a YMCA...

Drazí proteinoví čtenáři. Podařilo se mi něco, co se podaří tak jednou, maximálně dvakrát za rok. Domluvil jsem si interview s personou no. 2 /až 8/ v Proteinovém světě. Na tohoto chlápka jsem kupodivu nemusel čekat až tak dlouho, jak jsem myslel. Co je na tom chlápkovi tak zajímavého pro čtenáře Proteinu? Stál u početí Proteinu, asistoval u jeho těžkého porodu a přečkával s ním donedávna také jeho pubertu /než ho předal, coby nevychovatelného jiným – mladším/. Chlopin patří do generace mladých lidí, kteří do YMCA přišli po revoluci a ymkaři se stali už asi na celý život. YMCA se mu zalíbila a od té doby dělá dobrovolníka. Začínal v Krnově a pokračuje v Praze, kde studuje UK. Naučil se snad celkem zajímavě prezentovat křesťanství v zamyšleních. Začal v tensingu, dělá Čajovnu, Protein, zakládal duchovně -prožitkový seminář pro mladé vedoucí – Solný mlýn a je členem výboru pražské YMCA – od začátku si drží číslo průkazky 000019 a je na něj hrdý. Velký vliv na něj v YMCA měly takové osobnosti, jako Radim Žárský, Miloš Vyleťal, Hanka Šormová, nebo Pip Wilson a spousta kamarádů, které poznal v tensingu. Chlopin je zvláštní Chlápek. Většinou na domluvenou schůzku přichází se čtvrthodinovým zpožděním, ale protože jej už nějaký ten rok znám, nenechal jsem se vyvést z míry a pěkně toho využil – přišel jsem o půlhodiny později, čímž jsem mu chtěl dát za vyučenou. Jenže on mě zase převezl, byl tam kupodivu včas – to mi udělalo velkou radost! jméno: PETR CHLÁPEK narozen: 19. 12. 1975 věk: 27 let bydliště: /do 22 let Krnov/, nyní v Praze vzdělání: vyučen automechanikem, maturita – management, dosud vzděláván na Evangelické teologické fakultě UK v Praze a snad i něco více... záliby: turistika, historie, četba, tlachání o něčem, ale hlavně fotografie stav: čerstvě ženatý - bezdětný vyznání: evangelík + katolík /dnes je možné všechno!/ člen YMCA: od r.1994 v Krnově, od r. 1998 v Praze /přechodně YMCA Zdiby/ Ahoj Chlopine, díky, že jsem na tebe nemusel čekat! Nazdar Petře, taky jsem se bál, že tady budu zbytečně moc brzy – to nesnáším. Asi si půjdeme někam sednout, ne? Ty mě zveš? To že jsem řekl? Ale tak snad raději zůstaneme v mezaninu Paláce YMCA, ať si ho ještě užijeme – voda i WC je nablízku a v batohu mám minerálku a rozhňácanou bagetu ze včerejška, tak sem s těmi dotazy... Dlouho jsme se neviděli, jak se máš? Ale, od té doby, co jsem se musel rozloučit s Proteinem – mým dítětem, chodím k psychiatrovi. Zdály se mi moc divné sny o tom, jak se mi rozteklo PC... Prostě se se svým Proteinkem nemohu rozloučit a nechat ho jít jen tak k jinému taťkovi – to přece chápe každý ne? /a v tom se rozplakal – pozn.red./ Tak se nám trochu představ – třeba z jaké jsi rodiny? Až se uklidníš samozřejmě... No, kdybych to měl shrnout třeba profesí – tak tedy z učitelské. Nikdy jsem to úplně nerozchodil, ale je to tak. Začalo to dědečkem, ten byl jednu dobu školským inspektorem a začínal za hospodářské krize jako výpomocný český učitel na dalekém východním Slovensku, kde učil maďarské děti česky – nebo slovensky. Tam si našel i babičku. Další celoživotní “Ámoskou” je moje maminka – učitelka prvňáčků a druháčků, to se na mně, myslím, obzvláště podepsalo, a konče mou sestrou a bratrem, který je nejen učitelem, ale i ředitelem a má manželku, která je rovněž učitelkou a pochází z podobně “po-střelené” rodiny. Táta byl celý život pro změnu varhanářem a výborným muzikantem. Z toho všeho mám takové zvláštní nutkání pořád někoho poučovat. Ale řekni, nezbláznil by ses z toho? Myslím, že úplně každý. A proč už musíš přestat dělat Protein? Ale já ho nemohu nechat dělat si co chce. Já za něj přece jen mám ještě nějakou zodpovědnost. Můj nástupce Vojta Berger /nový šéfredaktor/ je takový mladý a má úplně jiné nápady, a tak musím trochu ohlídat ty jeho vize, aby mi z Proteinu neudělal nějakého nezbedu. Už teď mi přijde, že se oblíká úplně šíleně a přitom jsem si s ním dal tolik práce, aby byl vnitřně i navenek vyrovnaný, ale teď se mi zdá trochu rozházený – to se ale časem spraví, chápu, že se musí vůči taťkovi nějak vymezit a jít vlastní cestou. Doufám, že z něj jednou bude bezva časopis, nejen pro ymkaře, ale také pro lidi, kteří ve všem hledají něco více. Doufám, že to přežije, a my se toho dožijeme. Budu se starat jinak – dělat zázemí a občas i psát. Kdo ti ještě pomáhal s Proteinem v začátcích? Hrozně moc bych chtěl poděkovat těm, kteří to dělali spolu se mnou, protože viděli, že je to bezva věc, ale já na to fakt samotný nemám, a tak se do toho dali taky bez nároků na honorář. Díky tomu se Protein dostával na vyšší úroveň. Největší radost mám z toho, že mnoho z nich se takto dostalo k žurnalistice a ta zkušenost je k této profesi i přivedla, takže několik z nich skutečně pracuje pro pravidelná periodika, či celostátní deníky. Protein ale stál na začátku jejich kariéry. Byli to: Ondřej Tichota /alias Bond – dnes student žurnalistiky a redaktor MF-DNES, vzpomínáme na Boba tensingáře/, Michal Opočenský, Marina Pilařová /AD/, Petr Siska /alias Šušika, dnes recenzent v internetovém magazínu www.filmweb.cz/, jiní zase skládají zkoušky na stejný obor /Barka Böhmová, Vojta Berger/ a nebo pracují v sociálních a humanitních vědách. Mám velkou naději, že o nich ještě uslyšíme a sehrají v naší společnosti kladnou úlohu. V tom je YMCA skvělá! Proč se teda loučíš s Proteinem? Protein mě už příliš zatěžoval a taky je pravda, jak se říká, že ten nejlepší vedoucí se pozná jednak podle toho, že umí včas odejít, ale taky podle toho, že si už od začátku za sebe hledá náhradu. Aby pak nebyl problém, najednou se rozhodnout a jít dělat něco jiného, když pak má dělat něco jiného. Když to člověk neudělá, tak je to chyba. Chyba je nemyslet na odchod a chyba je nemyslet také na sebe. Vedoucí nebo sekretář musí počítat s tím, že jednou vyhoří – ale dobrovolník by se měl připravit na svůj odchod, což vede k tomu, že dobrovolničení bere v ten moment naplno. Všechno má svůj čas a ten už pro mě v Proteinu vypršel. Na YMCA se mi líbí právě to, že můžeš zkusit dělat něco, co se může stát fakt dobrým /Protein je zároveň projekt určité prevence/, ale pak zase můžeš zkusit něco nového. Můžeš ale také časem odejít a začít dělat něco úplně a pak se do YMCA zase vrátit – s novými nápady. YMCA mi dala hodně. Rád bych to nějak vrátil. Dám si teď ale pauzičku – musím dělat zase školu, kterou jsem taky kvůli YMCA dost zanedbával. Nicméně diplomku stejně píšu o YMCA, takže už je to asi fakt patologický vztah. Ty to tak děláš, že už od začátku myslíš na svůj odchod, to je divné, ne? Vím, že to zní divně, ale zatím se mi to docela daří. Když bylo třeba, tak jsem po svém příchodu do Prahy zaskočil za Radima Žárského, když už nemohl v Tensingu /YMCA Praha/, což nebylo pro stydlivce, jako já, vůbec lehké. Ty pražské “děti”, to byl vážně šok /Chlopin pochází z malebného městečka Krnova v pohraničí; pozn.red./, ale Pán Bůh mi to vynahradil tím, že mi dal poznat mezi nimi mou dnešní manželku Janu, takže jsem za to dneska velmi vděčný. Člověk by měl pořád myslet na svůj odchod. Všechno dostane nový impuls. Život je skvělý v tom, že musíš myslet na to, že jednou odejdeš. V tom je obrovská dynamika, která je některým odporná. Dává nám ale sílu, abychom nežili jen pro dnešek – žít s výhledem do věčnosti, která nikoho nemine, jak říkával T.G. Masaryk /Sub speciae Aeternitatis/. Děláš v YMCA jen Protein nebo i něco jiného – co ta Tvoje Čajovna? Tu jsem rozjel v YMCA Praha ze zoufalství nad tím, že se už se do Tensingu nehodím /začínal trochu senilnět; pozn.red./. Čajovna plná příběhů je pro takové ty hloubavější, co si rádi povídají a poslouchají. Myslím si, že jsem si mezi nimi našel po několika letech následovníky, kteří to po mě převezmou. To je pak asi ta největší radost, že jsem dal vzniknout něčemu, co má svůj vlastní život. Navíc několik z nich přišlo do YMCA coby pozvaní kamarádi z ulice. Rodina se rozrůstá. No ale Protein, ten mi dal snad nejvíc zabrat. Jak ses dostal do YMCA? Když mi bylo 16. Já chtěl být charismatickým křesťanem /smích/, což jsem pořád! Ne vážně! Uvěřil jsem v Boha a ta radost byla tak veliká, že jsem chtěl zacloumat celým světem – hle, bratr mi nabídl, jestli bych nechtěl dělat se svými vrstevníky TEN SING. YMCA byla o víře, a tak jsem do toho šlápl. Někdy až moc, tedy Biblí prakem mezi oči, ale díky YMCA se mi otevřel svět křesťanství bez berliček a v pravdě, kde jste s nevěřícími, děláte něco společně a jste na jednom mostě – obohacujete se a osvobozujete se. Hodně těžké. Evangelíci, katolíci, adventisté, nevěřící, různé rasy, zvyky a tradice. Uvědomuješ si, že to Tvoje je jen částí něčeho většího. Osvobodíš se a naučíš vidět to vlastní krásné jen vedle toho ostatního, ne nad tím. Taky jsem ale zažil spoustu lidí, kteří teprve v YMCA objevili, že věří, že mohou být křesťany, protože objevili, že je to něco jiného, než jen omezení a něco cizího. Tak se spousta lidí vrátila do svých církví. Nemluvím ani o těch, kteří uvěřili a přišli přes jiné do církve, která se jim stala domovem. Ty dva světy se pořád stýkají. Jde to snadněji, než v církvi, která je skleníkem. Je tam teplo, netáhne, ale jen ten, kdo přichází z venku cítí ten zápach hniloby. Pořád se snažím vnímat svět toho, kdo nevěří – pamatuji si na to a každý by to měl zkoušet – víra vyžaduje odvahu! Neštvalo tě to někdy, že jsi dělal takovou dlouhou dobu dobrovolníka v YMCA PRAHA, zatímco ostatní žádné závazky krom své školy neměli? Teď už vím, že jsem si toho na sebe vzal trochu moc najednou. Možná, že když člověk dorazí do velké Prahy, kde nikoho nezná, tak začne hledat společnost, do které by zapadl a ona YMCA je v tomhle skvělá, tak jsem zapadl, ale trochu moc hluboko – možná. Nejen v YMCA Praha, ale také pro YMCA DAP a pro tzv. YMCA Ústředí. Dělal jsem to ale nakonec moc rád, i když jsem občas dost brblal na to, že nemám tolik svobody, jako ti ostatní mí spolužáci, kteří mohli ze školy rovnou do hospody, na kino, do divadla, na koncerty.... Prostě si užívali a k tomu vydělávali peníze a já neměl na nic čas, protože jsem se uvázal v YMCA. Dalo by se také říct, že se tak dělo na úkor mojí maminky, která mi na studium přispívala a tím tak trochu i na ymku. Kdyby pro to, co dělám, neměla pochopení, asi bych to nemohl dělat tak intenzivně – musel bych se starat více sám o sebe. Za to jsem jí ale moc vděčný. Věděla totiž, že dělám dobrou věc a nikdy mi to nevyčítala. Naučil jsem se ale díky tomu asi mnohem víc do života, to se projeví až později. Jaký nápad? No řekněte sami. Každá YMCA by mohla vydávat svůj časopis, aby poskytla informace o tom, co nabízí svému okolí, tedy na vesnici, či ve městě. Udělat takový časopis, aby se na to dalo koukat a nebylo to spíše na ostudu a nevyčerpávalo síly dobrovolníků, je fakt vysilující. To byl příklad YMCA Praha, která je strašně roztahaná po celém hlavním městě. A potřebuje nutně něco, co by stmelovalo a informovalo. Ale neřekli by jste, jak vysilující je dělat i těch 8 stránek. Není však síla na to, dělat čtení i o YMCA jako takové, jejím poslání a životě jejich členů. No a přesně to je to, co chceme zase dělat my. Je to o celé YMCA o jejich členech, o poslání, historii, zamyšlení, o křesťanství... No a co navrhuješ? Tak proč by si nemohl každá lokální YMCA jen poslat do naší redakce ten svůj plátek a vsunout si ho jako přílohu do Proteinu. Přesné lokální info + celosvětový servis pro všechny ymkaře. YMCA potřebuje sjednocující prvek, dobrou propagaci a profil jednotného hnutí, jako nikdy předtím – dejme to dohromady! Čekám na to, jak na smilování, že to většině dojde. Navrhuji, abychom to dali všichni dohromady při nákladu cca 1000 už můžeme shánět i sponzory, pro které zatím nejsme zajímaví. A tak by se mohly snížit náklady a pak by se stalo... Co by se stalo? No nech mě domluvit. Stalo by se, že by konečně mohlo členstvo cítit nějakou příslušnost k něčemu. Za členský příspěvěk by třeba dostávalo Protein domů, takže by bylo v obraze, v kontaktu, v rodině. Nemusel bych pak trapně vysvětlovat, že se sice stanou členy YMCA, ale nemají z toho nic, než dobrý pocit. Díky Proteinu a tomu, že jsem byl v zahraničí, vím, že jsem členem organizace, na kterou jsem hrdý a ke které se hlásím, i když dělá momentálně trochu ostudu. Co tě štve v poslední době na YMCA, zdá se mi, že máš v zásobě pořád nějaké to “ale”? Už strašně dlouho přemýšlím, jestli má YMCA už za sebou to nejhorší. Když tak sleduji, co se v ní děje, je mi z toho dost zle, a jistě nejsem sám. Člověk, který se s ní setká v jednotlivých lidech ani netuší, že má YMCA také lidi, kteří jsou hladoví po určité moci, kterou si také díky YMCA mohou dobýt. Dnes se mi u ymkařů všeobecně stává, že si je pletu s nějakými ztracenými podnikateli. Zatímco dříve to byli spíše mladí, teď spíše taková ta “ztracená” generace, co nějak hledá cestu ven. Ale v zásadě je to tím, že jsme ztratili všichni víru a taháme to ze svých sil, jenže k čemu to, když je to bez naděje, bez smíření? Je to asi nevyhnutelné, ale musí se s tím něco udělat. Také YMCA je politika a máme všichni možnost se v ní naučit společně dobře vycházet a budovat mosty. Nemůžeme ale budovat pomocí otrocké práce a císařských výsad pro vyvolené. Takoví, jací jsme v YMCA, jsme totiž také ve společnosti. Já říkám, že YMCA je velký trenažér na opravdový život a tím i na politiku. Pokud se smíříme s tím, že budeme “úspěšnou” YMCA budovat takovými malými podvody a ústupky z čestnosti a fair play, jak se tomu děje, YMCA nikdy nebude Božím nástrojem, jak jsme si deklarovali a jak mnohdy trapně “přísaháme” při valných shromážděních. Jsme jenom lidé, nebo jsme také služebníky toho jiného království? Idea se nám ztratila a bratrství – sesterství také. Běda mladým, kteří se na YMCA budou ptát – co jim povíme? Co dnes dělá YMCA tak zajímavého, co by už nedělal někdo jiný? Chce to zase něco víc! Nemáš pro čtenáře také nějakou vtipnou historku? Raději snad ani ne. Tu o křečkovi Ferdovi už beztak všichni znají a hlavně to vlastně není vůbec směšné, spíše smutné, ne-li tragické /Chlopin si v sedmi letech omylem zašlápl svého vysněného kamaráda, kterého neměl ani tři hodiny – pozn.red./. Takže jsi vlastně takový novodobý hrdina? To určitě ne. Mám jednu hloupou vlastnost, se kterou mohu málo udělat. Krom toho že chodím všude zásadně pozdě, pokud nejsem organizátor, mi kamarádi a moje tchýně – vlastně teď i žena, říkají “Mistr teoretik”. Nevím, čím to je, ale prostě mám nějak vyvinutý čich na to, co by se mělo, ale sám o to výrazněji méně pro to něco dělám. Takže žádný hrdina nejsem. Taky musím obdivovat mou ženu Janičku, že si mě vůbec vzala. Já bych se asi nikdy nevzal ani do restaurace, protože se neumím chovat, učňák v Krnově se na mě příliš podepsal, ale ona si mě vzala a dokonce na celý život, přestože je tak mladá – to je novodobá hrdinka! Ne, ale vážně! Já myslím, že každý by se měl snažit být v něčem hrdinou. Každý hledá smysl – důvod, proč tu být. A v tom si myslím, že můžeme udělat hodně. Hodně mi v tom pomohl Tolkien svým Pánem prstenů – jde o to být na straně Dobra, i když není tak hlasité a dá práci ho vidět. Jak to každý udělá, to je na něm, ale já to dělám v YMCA a doufám, že jednou někdo sklidí za mě. Jen doufám, že budu pro ostatní tím, kdo hoří, aby si mohli ode mě odpálit – srdce samozřejmě! Co se týče hrdinů, tak to jsou ti, kteří mají dost svých starostí, ale dělají dobrovolníka, tak jako já, a ostatní – každý, kdo dneska dělá něco pro druhé – bez náhrady, ten je hrdina. A kdo je teda hrdina? Je to ten, kdo věří, že to , co dělá má smysl. A to je odvaha. Proto YMCA vznikla a proto, abychom tu víru neztratili musíme udělat všechno! Tak už musíme končit, v Paláci YMCA přestali topit! Jo a taky zhasli světla – tak musíme mávat /světlo je na fotobuňku a spíná se pohybem, takže to dá fušku dokončit rozhovor, ale aspoň se zahřejete - pozn.red/. Jéje, já už musím domů. Ženuška se mi vrací z práce a já ještě nemám uklizeno. Co bys vzkázal Ymkařům, kteří tohle čtou? Že se moc těším, až jednou budem sedět u našeho velkého táboráku, vzpomínat, co jsme zažili v mládí a naše děti si budou hrát okolo. Poznal jsem v YMCA ty nejkvalitnější lidi, co znám. Mám přátele na celý život, vím, že někam patřím, že mohu nějak pomáhat, něco budovat, že naleznu pomoc a někdo mne vyslechne, že mohu věřit v budoucnost, která má smysl. Těším se, že toho všichni ještě hodně prožijeme. Bůh s námi! Děkujeme za rozhovor a hurá na Mraveniště, tam se s Chlopinem možná uvidíme.