Pražská popovodňová městská hromadná doprava klade na jedince nebývalé nároky.

Ve špičkách se na nevelkém prostoru tiskne neuvěřitelný počet dělníku vracejících se z roboty, maminek s dětmi batolecího věku s příslušným počtem kočárků, tatínků a maminek vyzvedávajících své ratolesti z družin a kroužků, důchodců a nezbytné stafáže – bezdomovců- kteří využívají nepřehledné situace a bez jízdenky, která je po označení platná 45 minut, se přemisťují klidně i celé týdny. Pachová stopa ve voze tomu ostatně nasvědčuje. Sem tam se ve voze vyskytne i nějaký – jinak docela nenápadný – podivín. A zrovna já mám na čele jakoby napsáno: ”Všichni podivíni ke mně!” Jinak totiž není možné, že si mě vždycky nějaký vyhlédne. Asi jim evokuji důvěřivého hejla. A já nemaje srdce z nepoddajného nerostu, jejich návrhům zhusta vyhovím. Platím jim večeře, kupuji buničinu na čištění jejich zanesených zvukovodů…a vůbec jsem jim porůznu nápomocen. Símě dilematu však ve mně vzklíčilo ve chvíli, kdy mě jeden divý muž na zastávce tramvaje požádal o velmi delikátní úkon. Zdráhám se to napsat, tím méně vyslovit. Ale proč to tutlat? Chtěl po mně zapnout poklopec. Ne ten se zipem, u nějž stačí vzít do ruky jezdce…a šup, je to, ale takový, jenž tvořilo šest masivních knoflíků. Čili asi 45 vteřin práce. Čtyřicet pět dlouhých vteřin, ve kterých mě mohou spatřit stovky očí a natočit tucty skrytých kamer. Při uvádění ”mého skeče” by si mě jistě Eduard Hrubeš v Neváhej a toč řádně vychutnal. Proti vší logice jsem poklekl a užil si svých 45 vteřin hanby. Stařík ožil, poděkoval a vydal se svou cestou. Hřál mě pocit, že jsem pomohl člověku v nouzi. Po chvíli mi ale došla omezenost mého pohledu na věc. Kmet jinak nechuravěl, klouby - na zápěstí mu sloužily dobře – držíce cigaretu, bylo vidět, že má stále dobrou jemnou motoriku. Obě horní končetiny byv spuštěny volně podél těla také končily tam, kde měly –tj. v půli stehen. Proklatě!Ne! Nikdy! Co se stalo, stalo se, říkávala má babička.A taky ještě dodávala, že se to nemůže odestát. Ani mě teď nenapadá žádné vypečené poučení, které by se vám ohnivým písmem vepsalo do hypotalamu. Snad jen, že ne všichni dědečci to s námi myslí dobře. A úplně nejméně ti, kteří si od švarných jinochů a hezkých slečen nechávají dělat věci, na které docela dobře stačí sami. /Petr Siska/