11/2004

Zamyšlení

Vydáno dne 12. 11. 2004 (2485 přečtení)


Přišla za mnou jedna paní a hned ode dveří spustila: Jak nemůže na nohy, ruce že ji bolí, doktor jí předepsal špatné léky, syn za ní nejezdí, a když přijede, stejně nic nepomůže,vnuk si vydělává v Americe. Pak přešla na sousedy a já jsem se trochu přikrčil, kdy přijdu na paškál já, ale ona už mezitím byla na radnici a u vlády a já jsem si mírně vydechl a snažil se v té kulometné palbě slov dát dohromady nějakou odpověď. Už ani nevím, co nejapného jsem odpověděl, ale ta její řeč, dnes tak častá, mi nešla z hlavy. To si opravdu žijeme všichni tak špatně anebo máme to kňourání a stěžování si v krvi jako orientální prodavač smlouvání? Za pár dní jsem šel jednou frekventovanou hradeckou ulicí a přemýšlel. Kolem svištěla auta a při každém přejezdu mnou zacloumal studený závan zvířeného vzduchu se stopou teplého zápachu spalin z výfuku. A najednou jsem si něčeho všiml. Ve spáře mezi obrubníkem a silnicí byla řada čekanek. Jejich modré květy byly tu více, tu méně zaprášené od projíždějících aut a s každým dalším projetím to jimi divoce cloumalo. Některé byly docela rozsápané. Jak k tomu přišly, že vyrostly zrovna tady a ne někde na krásné horské louce?! Proč musí celý svůj květinový život vzdorovat takové nepohodě? A ony mlčí, kvetou a zmítají se pod nárazy větru. A já jsem v tom náhle spatřil odpověď všem těm věčně naříkajícím fňukalům a kňourám. Žijte svůj život tam, kde jste byli postaveni, kveťte a odolávejte nepřízni osudu. Jako ty čekanky naplňujte svůj život tím jednoduchým a obyčejným smyslem. Třebas i bleděmodrým. Tak dobré ráno a hezký den /Josef Bartošek/

[.. Celý článek | Autor: externí .. ]
[..Pošli e-mail | Vytisknout článek ..]