01/2006

Zločin v VI. patře

Vydáno dne 15. 01. 2006 (2368 přečtení)
Tuctová detektivka Každý horlivý čtenář detektivních novel a románů dá mi jistě za pravdu, odvážím-li se tvrditi, že téměř všechny začínají asi následujícím způsobem: „Detektiv Y. X. seděl ve své pracovně v měkké lenošce a vypouštěl modravé obláčky dýmu z vonného doutníku, když náhle zařinčel telefon“.

Poněvadž pak tato detektivka je detektivkou tuctovou, nemůže se naprosto uchýliti od této osvědčeně vyjeté koleje a musí začínati stejně. Osobou na scéně je tedy detektiv, přirozeně Angličan, který se jmenuje Jim a nebo ještě lépe Joe. Nosí kostkované šaty, placatou čepici a kouří lulku, ve výjimečných případech také doutník. Bydlí v VI. poschodí mrakodrapu. Řekněme, že právě sedí ve své pracovně v měkké lenošce a vypouští modravé obláčky dýmu z vonného doutníku, a začátek detektivky je hotov. Nyní by měl náhle zařinčeti telefon. Dejme tomu však, že se v tomto bodě naše detektivka poprvé uchýlí od oblíbené šablony a že telefon nezařinčí. Poněvadž se ale musí na každém začátku stát něco náhlého, stane se asi toto: Detektiv Joe zírá delší dobu do kouta u okna. Náhle(!) se vymrští ze židle, odhodí doutník, přeskočí psací stůl a vrhne se k oknu, kde začne zuřivě dupat nohama. Po chvíli přestane, vezme ze stolu kus křídy, přistoupí ke dveřím, od shora dolů bílými kříži pomalovaným, a přikreslí s vážnou tváří dva nové. Každý obyčejný smrtelník, který by spatřil detektiva při podobném počínání, pomyslil by si, že ubohý Joe byl postižen náhlým záchvatem šílenství, ale černý Bob, takto Joeův sluha, který všechno toto pozoroval z chodby klíčovou dírkou, si povzdechl: „Pán už zase z dlouhé chvíle zabíjí šváby!“ A Joe měl skutečně dlouhou chvíli. Již po čtrnáct dní, od času kdy se nastěhoval do tohoto bytu, se nepřihodilo nic, co by jej dovedlo vytrhnouti z nečinného lenošení. Ani jeden místní milionář nebyl zavražděn, ani jedna nedobytná pokladna nebyla vyloupena, ba nepřišlo se ani na jednu vypáčenou půdu. Již po čtrnáct dlouhých dní kouřil Joe ve své pracovně doutníky, zabíjel šváby a nadával na Boba. Patnáctého dne z rána, v okamžiku, kdy Bob z dlouhé chvíle pozoroval klíčovou dírkou Joea, jenž právě rozmáčkl pod rámem velikého obrazu Napoleona dvěstětřicátéhosedmého švába, stala se věc překvapující. Někdo zazvonil. Bylo to tak překvapující a po čtrnácti dnech klidu tak nezvyklé, že Joe zapomněl přimalovati k velikému hřbitovu na dveřích nový křížek za švába, jenž právě opustil toto slzavé údolí. Bob na chodbě sebou škubl, div že si nos do klíčové dírky nevrazil. Pak se ale rychle vzpamatoval a běžel otevřít. Na chodbě stál pán nenápadného zevnějšku. Byl oděn v červený žaket a kalhoty s velkými modrými kostkami. Na nose seděly mu fialové brýle a mohutný oranžový vous splýval mu přes náprsenku se zlatými knoflíky. – Smekl s hlavy svůj bílý cylindr a hlasem, na němž bylo znáti rozrušení, pravil: „Přál bych si mluviti s mistrem Joem.“ V několika vteřinách bylo jeho jednání vyhověno a rozrušený pán se octl s tváří v tvář slavnému detektivovi, který stanul poněkud překvapen uprostřed pracovny. Dojem, jakým na něho tento rozrušený pán zapůsobil, byl zcela zvláštní. (Pokračování příště.) Ota Člupek (Převzato z druhého ročníku časopisu členů chlapeckého oddělení pražské YMCA Krb (č. 1, říjen 1929), jehož majitelem a vydavatelem byla tehdejší YMCA v ČSR, odpovědným redaktorem byl Joe A. First a řídili jej M. Midloch a sbor hochů.)

[.. Celý článek | Autor: externí .. ]
[..Pošli e-mail | Vytisknout článek ..]