01/2006

Kurz Multipl(a)y III

Vydáno dne 15. 01. 2006 (2235 přečtení)
Řecko (Chalkidiki, Agios Nicolaos) 21.11. – 4.12. 2005 Projekt organizovala řecká YMCA Thessaloniki (Soluň), která sídlí na nápadité adrese: YMCA Thessaloniki Náměstí YMCA Thessaloniki


Partnery v tomto projektu byly YMCA v ČR, YMCA Neapol (Itálie) a další organizace z Holandska, Maďarska a Lotyšska. Celkem 40 se nás sešlo v letním táboře Agios Nikolaos na Chalkidiki (takový přímořský Soběšín) a cílem našeho dvoutýdenního urputného boje a konfrontací se sebou samým a svými schopnostmi a dovednostmi bylo:

- Rozvoj „životních dovedností“ užitečných pro práci s mládeží – spolupráce, řešení problémů, kreativita, komunikace, zvládání konfliktů, plánování a vedení aktivit...
- Příležitost k objevení a zlepšní kvalit samostatného a sebevědomého vedoucího, díky nimž budou účastníci schopni pracovat efektivněji, inspirovat lidi ve svém okolí a být zodpovědní za své aktivity. Také příležitost podívat se z nové perspektivy na svůj vlastní život a odhodlat se ke změnám, které bychom si přáli – „vzít život do vlastních rukou“, chovat se zodpovědně a ne jako oběť svého okolí a osudu.
- Vyměnit si zkušenosti a nápady, seznámit se navzájem s hrami a aktivitami, které mohou účastníci použít ve své práci a přijít s nápady na nové projekty.
- Příležitost k získání mezinárodních kontaktů, které je možno využít pro další spolupráci.


Helena Kosková


Když se do mé emailové schránky dostala nabídka jet na mládežnickou výměnu pro lidi pracující s mládeží do Řecka s podtitulem „To create a world that works for everyone, out of love, care and cooperation“, neváhala jsem ani minutu. Pro takové aktivity jsem jako stvořená :-)

Zavolala jsem okamžitě Helence na ústředí YMCA. Když se dozvěděla, ze jsem chodila v Ostravě do TenSingu (kde jsou ty zlaté staré časy:-)))), s radostí mě vzala do týmu pěti vyvolených.

Ještě než jsme odjeli, sešli jsme se na takové informativní schůzce. Trošku jsme se okoukali, něco málo dozvěděli o tom, jak to tam bude fungovat a plni nadšení čekali, kdy už konečně pojedeme. Myslím, že nám Helenka o tréninku celkem věrně povyprávěla, ale stejně jsem čekala něco jiného a byla jsem na začátku dost překvapená.

A co nám tedy řekla? Že to bude dost náročné, že to nebude jenom zábava, že první dny bývají pro některé dost drsné a už se párkrát stalo, že někdo chtěl odjet domů. Že se budeme sebepoznávat a přemýšlet nad sebou a řešit věci, které bychom jinak asi neřešili. A měla pravdu...

Naši cestu tam nebudu moc rozebírat. Jen pro úplnost uvedu, že jsme letěli z Prahy přes Budapešť do Soluně a to letadélko, které sedělo na ruzyňské přistávací ploše bylo trošku větší, než letadélko Káně :-)

Už v letadle jsme identifikovali naše budoucí kolegy z Holandska, které ovšem řečtí celníci nepustili dřív, než prošli důkladnou namátkovou kontrolou. Kdoví co ti celníci hledali... (Nutno dodat, že naši kamarádi vypadali jako typičtí Holanďani a ruku na srdce, Amsterdam je celkem známé město volnosti...)

V Soluni jsme měli asi hodinku čas na prohlídku města a taky jsme ji pořádně využili. Stihli jsme vidět nějakou věž, projít se kolem moře, utrhnout si příšerně kyselé grepo-pomeranče, vyzkoušet sahlep a gyros a utíkat zpátky do X.A.N.F., tedy řecké YMCA.

Trvalo nám asi hodinu a půl, než jsme se autobusem dostali do nádherného „ymkařského“ tábora u moře. V létě tam YMCA pořádá tábory pro děti a po zbytek roku to asi slouží akcím podobným té naší. Kemp je v krásném prostředí plném zeleně na kopečku u moře a překrásné oblázkové pláže. Chatky zvlášť pro kluky a zvlášť pro holky jsou rozseté na poměrně velké ploše. Součástí kempu je třeba i lanové centrum nebo hřiště na basket, volejbal…

Sama jsem pracovala v letním táboře v Chorvatsku, taky u moře a v pěkném prostředí. Mám ten „svůj“ kemp moc ráda. Musím ale přiznat, i když nerada, že ten řecký je mnohem pěknější (objektivně vzato).

Celý trénink byl rozdělen na tři části, každá trvala tři dny. V první časti se nám trenéři snažili něco sdělit, něco nás naučit. V kostce řečeno to bylo o tom, jak si máme pomáhat, být ohleduplní, nápomocní, čestní, říkat lidem, co si o nich myslíme, jak komunikovat s různýma lidma, jak lidem věřit, jak si stát za svým... Uvědomili jsme si přitom spoustu věcí.


Mně se asi nejvíc líbila „hra“, během které jsme mezi přítomných 29 lidí museli rozdělit 10 sirek. Dát jsme je mohli lidem, kteří nás nějakým způsobem motivovali, oslovili, inspirovali nebo nám jen byli sympatičtí, to už bylo na nás.

Musím podotknout, že jsme tuto hru hráli asi po třech společně strávených dnech, kdy jsme se ještě ani moc neznali. Zajímavá byla i samotná realizace hry. Stáli jsme ve velkém kruhu, neměli jsme mluvit, hrála nám k tomu nějaká relaxační hudba a my jsme chodili po obvodu kruhu, před každým člověkem jsme se museli zastavit, podívat se mu do očí a buď mu dát nebo nedát sirku. Ten člověk pak musel říct buď počet sirek, které dostal, nebo nic.

Pro mě to byl opravdu silný zážitek. Přišla jsem na to, jak pěkné je se dívat lidem do očí (ač to vůbec není jednoduché), jak těžké je se rozhodnout, komu věnovat sirku a stát si za tím a umět se těm lidem podívat do očí i potom a jak cenné je vědět, jak to se mnou vypadá u ostatních. Vždyť to, kolik dostanu sirek, není jenom náhoda...

Dále to už nebudu rozebírat, protože v tom sama i týden po návratu ještě nemám úplně jasno. Ještě jsem zapomněla poznamenat, že v rámci této části jsme si stanovili cíle, kterých jsme se s pomocí ostatních příští dva týdny snažili dosáhnout.

Ve druhé části jsme se rozdělili do skupinek po pěti, pak jsme těchto skupinách i bydleli a naším úkolem bylo uspořádat pro ostatní workshop na hodinu a půl. Byla to velice zajímavá, náročná, podnětná a vyzývající práce.

V mém dreamteamu byl Ital, Lotyška, Holanďan, Maďar a já. Naše spolupráce pro mě byla rozhodně zajímavou zkušeností. Vždyť jak chcete pracovat na společném díle, když jeden účastník se místo vymýšlení radši učí anglicky a pak vyžaduje vysvětlení, co se vlastně děje a další dva jsou ještě unavení z předešlé noci, takže se většinu času potácejí někde na rozhraní mezi bděním a spánkem. Nakonec jsme ale přece jen něco dali dohromady. Mně se náš workshop (nebo aspoň má část) líbil, ale ostatní mé nadšení nesdíleli.

Poslední část tréninku, pro mě už tedy spíš jenom zábava, byl outdoor. To jsme se na tři dny vydali bez jídla a peněz do řecké „divočiny“. Byla to rozhodně nejzábavnější část, kdy jsme se naučili, že se dá přežít (a to dost slušně) i bez peněz, že Řekové jsou strašně hodní a milí lidi, hodně jsme stopovali a někoho následovali, konverzovali, překonávali své hranice, pracovali na dovednostech, které jsme si osvojili během předešlých částí tréninku...

Já jsem byla ve skupině s Řekem, Italem a Holanďanem. Během stopování a shánění jídla jsem se seznámila se dvěma rusky mluvícími Řeky a potkala jsem dvě Slovenky. Svět je prostě malý... Jednu noc jsme spali venku obklopeni smečkou celkem nebezpečně vypadajících (ale neškodných) psů a druhou noc jsme strávili ve škole.

Uzavírací částí tréninku byl tzv. love day. Všichni byli na všechny hodní, dávaly se dárečky, loučilo se, plakalo, smálo, objímalo, uzavíralo, tančilo a dovádělo...

Z toho, co jsem tady popsala, si asi nemůžete utvořit obrázek o tom, jaké to bylo. Bylo to... neobvyklé, podnětné, inspirující... Ale nejlíp uděláte, když si to vyzkoušíte sami. Rozhodně to stojí za to!

Pavla Smetanová

[.. Celý článek | Autor: externí .. ]
[..Pošli e-mail | Vytisknout článek ..]