Kdykoliv jsem v Novém světě tábořil na březích jezer, řek a oceánu, v údolích hor nebo ve stínu pralesů, vždy jsem vzpomínal na spisy Er. Th. Setona, na příhody v nich popisované a ovšem nejvíce na něho. Po dobu mého dvouletého pobytu ve Spoj. státech, zažil jsem mnohá překvapení, z nich nejradostnější bylo – pozvání do indiánské vesnice, lesů a obydlí Setonova.


E. T. Seton a Joe First (asi 1929)

Mr. E. M. Robinson, známý všem Ymkařům po celém světě, stal se u nás profesorem po svém návratu z Evropy. V rozmluvě s ním dozvěděli jsme se, že je spolužákem a druhem Setonovým, a proto jsme „kuli železo“, dokud bylo žhavé – navrhli jsme Mr. Robinsonovi, aby nás někdy vzal do „chaty“ Setonovy a seznámil nás s ním.

Koncem dubna se nám té cti dostalo. Er. Thom. Seton nás pozval na 3 dny a slíbil cele se nám věnovat. Počet byl omezen na 12. Ocitl jsem se mezi několika šťastnými, kteří s rozjasněnými tvářemi ujížděli ke 250 km vzdálenému bydlišti Setonovu. Pršelo jako z konve - což nám ale nijak nevadilo – „neboť, kde se sejdou dobří táborníci, tam vždy i dobré počasí.“

Setona jsme po prvé spatřili v jeho prostředí“ – u táborového ohně, kde vyprávěl hochům jsoucím u něho též návštěvou řadu povídek. Padal drobný déšť a Seton dokončiv povídku, navrhl skončení ohně maje obavy o zdraví účastníků, byl však nucen přidati několik dalších příhod ze svého života, nemoha odolati přáním těch, kteří nedbajíc deště, lpěli jakoby očarováni na postavě starého přítele přírody, Indiánů a všech dobrých srdcí.

V záblescích ohně rýsovala se statná postava muže, lovce, umělce, spisovatele a historika. Ač stár víc než 60 roků, je Seton svěží, osmahlý, usměvavý a dobrosrdečný. Hustý vlas vous zdobí jeho větrem ošlehanou tvář, tak známou všem indiánským kmenům Ameriky a jeho čtenářům po celém světě.

Poslouchat povídku z úst Setonových, znamená jí skutečně prožívat, neboť jak slova tak i pohyby vypravěče předvádí vám celý děj jako ve skutečnosti. Když konečně prudký lijavec nadobro přerušil „táborák“ a znemožnil plánovaný tanec dvou Indiánů jsoucích právě návštěvou u Setona, byl nám tento Mr. Robinsonem představen; dozvěděv se, že jsem z Československa, měl zřejmou radost a podotkl, že má celou řadu obrázků a knih z Č. S. R., jakož i hojnou korespondenci s představiteli Ligy lesní Moudrosti a pod.

Byl jsem s mými přáteli z Bulharska a Uher ubytován v pravém „indiánském teepee“, kde jsme hned indiánsky udělali oheň, který nás proti všem indiánským pravidlům důkladně píchal v oči, až jsme zcela zbaběle obíhali „tupu“, snažíce se uprosit „Manitoua“, aby přijmul naši oběť a kouř si ponechal pro sebe a nám dal teplo a žhavé uhlí. Skončilo to tím, že nás Mr. Seton vzal do cviku a poradil jak upravit „tah“, aby kouř stoupal k nebi, a ne do našich plic a očí.

Celou noc a celý druhý den lilo jako před potopou; přes otvor ve střeše a i několik po straně, zůstaly naše „postele“ suché, zahřívané praskajícím ohništěm wigwamu.

Druhého dne ráno se mi dostalo od Setona pozvání jeti s ním na kanoi a zachraňovati hnízda divokých kachen před povodní, nastalou dvoudenními dešti. Seton měl v záznamu každé hnízdo; bohužel stoupající voda byla rychlejší nás, a tak jsme v mnoha případech přišli pozdě a zachránili jen několik výše položených hnízd ukrytých v křovinách a síti nesčetných ostrůvků malého jezera.

Seton je těžko a velmi zřídka přístupný; na štěstí jsme ho zastihli v dobré náladě, a tak se nám cele věnoval. Během dne nás prováděl svými pozemky, pokrytými vesměs lesy, neb nám v chatě vyprávěl, proč si vyvolil rudého muže jako vzor života v přírodě.

„Je mnoho věcí,“ pravil „které nám zanechali Indiáni. Jejich znalost přírody a života v této, statečnost, zbožnost, mlčenlivost, moudrost a soběstačnost, budou vždy vzorem všem, kdož milují přírodu. Pověsti šířené o jejich ukrutnostech nebyly páchány Indiány, nýbrž nejprve bílými „skauty armády“, nájezdníky a lovci. Není příkladu v dějinách Ameriky, kde by rovný počet bělochů, mající stejné zbraně, byl potřel stejný, počtem i zbraněmi, hlouček Indiánů. Sáhli-li Indiáni někdy k násilnostem, byl to běloch a pud sebezachování, který je k tomu donutil.“

Na jejich dobrých vlastnostech založil Seton program „Woodcraft League“, jejíž zákony zní:
„Velký oheň středu“ dává plamen 4 světlům, jejichž jména jsou Krása, Pravda, Síla a Láska. Každé „světlo“ má 3 zákony:
Zákony světla Krásy:
1. Udržuj v čistotě své tělo a místo, kde se nalézáš.
2. Rozuměj svému tělu a měj k němu úctu, neboť je chrámem duše.
3. Buď přítelem všeho Života, který neškodí. Ušetři lesů a květin; buď vždy hotov zabrániti neb omezit požár v lese neb obydlí.

Zákony světla Pravdy:
4. Slovo cti budiž Ti svatým.
5. Hrej poctivě; podvodná hra je zradou.
6. Buď zbožný; uctívej Velkého ducha a měj v úctě zbožnost druhých.

Zákony světla Síly:
7. Buď statečný; statečnost je jednou z nejušlechtilejších předností.
8. Buď mlčenliv, mluví-li starší Tebe, a měj jej v úctě.
9. Buď poslušný; poslušnost je první povinnost každého zálesáka.

Zákony světla Lásky:
10. Buď laskavý; konej nejméně jeden nesobecký čin denně.
11. Pomáhej druhým; přispívej svou prací jejich dobru.
12. Buď vesel a raduj se ze života.

Jeho obydlí, lesy, indiánská vesnice a celé okolí je ovládáno těmito zákony; všude čistota a jednoduchost. Většina obydlí, chat a teepee (wigwamů) byla postavena hochy a Setonem. Jsou tak postaveny, aby ráz krajiny a stromoví bylo co nejvíce ušetřeno. Malebné výjevy z indiánského života zdobí každou chatu, wigwam a i vnitřek jizeb; v jedné z nich má Seton knihovnu čítající tisíce svazků; v jiné je indiánské museum, plné zbraní, košíků, oděvů, totemů, medicin, čelenek a j. vlastnoručních výrobků všech kmenů Severní Ameriky; všechny tyto předměty byly Setonovi darovány jeho rudými přáteli, s kterými je v nejužším styku od r. 1885. V jiné jizbě jsou obrazy, kresby a trofeje, darované, zhotovené neb získané Setonem. Je tam i řada snímků z Československa, od hochů českých i slovenských, vše chované Setonem v šetrné úctě.

Kromě povídek, instrukcí o životě v přírodě a indiánských zvyků učil nás Seton, jak dělat indiánské šípy a luky, mluvit značkami a stopovat zvěř. Ostatně to Vám povím v táboře.

Tři dny uběhly jako voda a nám na cestu kynuly jen pučící stromy, teskné volání divokých kachen, hledajících povodní zničená hnízda, bílé labutě na vlnách jezera a usměvavý Seton, tisknoucí nám ruku na rozloučenou.

Večer padal na krajinu, kde v červáncích západu rýsoval se bílý orel hledající kořist. Prchly chvíle prožité s mužem, který svůj život věnoval Dobru a jehož obraz nikdy nezmizí z pamětí těch, kteří přišli v jeho blízkost.

Když jsme míjeli „posvátné lesy“, kde bylo tábořiště Pequotů a kde stojí Setonův táborový oheň (právě na místě, kde kdysi byl původní „Oheň Velké rady“ Indiánů), táhly nám hlavou vzpomínky na poslední píseň včerejšího táboráku... Wa – kou – da dhe – dhu Wa – pa – dhin a – ton – he... (Otče, potřebný stojí před Tebou; já, kterýž zpívám jsem jím!)

Joe First
(Převzato z Táborového zpravodaje časopisu Náš úkol, 4, 1928, 6, s. 2–4.)