Nemáme tu na mysli nabádavé povídky o tom, jak se chudý hoch proslavil. Jsme rovněž daleci vší sentimentality a tím také přeceňování. Jisto však je, že život ministra Beneše je příkladem. Protože je to život úsilovné práce. Kožlanský synek malých rodičů vydřel si místo mezi mladou českou inteligencí a dosáhl docentury. Takových případů v našem českém životě nebylo málo a není tu tedy nic výjimečného. Benešův čas uhodil až roku 1914 vypuknutím války a tu se ukázala jeho výjimečnost.

Velitelem v jeho konání bylo tu politické vědomí o historickém poslání českého národa, přesvědčení o jeho síle a vyspělosti. Takové přesvědčení se ovšem nenachází na cestě a nezískává na politických schůzích. Muž, který se rozhodl pro toto přesvědčení nasadit vše, svoji osobní bezpečnost, štěstí své rodiny a po případě i svůj život, musil se k takovému názoru na politický úkol českého inteligenta těžce vypracovat. Doktor Beneš netápal. Stačilo mu několik slov prof. Masaryka, nedlouhá výměna názorů za podzimního večera kdesi v Letenských sadech a byl rozhodnut. Šel za svým učitelem Masarykem, šel za voláním svého srdce, a to pevně s reálným a přesně vypracovaným programem. Od této památné rozmluvy s Masarykem neuhnul vlastně nikdy z cesty. Bylo mu tehdy třicet let a plných dvacet let dalších budoval na vědomostech a poznání, jež měl už ve své třicítce. Koncepce Benešovy práce a nepřímo i jeho nazírání na evropskou mezinárodní politiku, to je všechno výsledek přípravné práce do třicítky. Od třicítky do padesátky, kdy jeho život byl ověnčen nejen poctami tohoto světa, ale i těžkou prací, boji a zlobou malicherných, prováděl už jen svůj program. Proto mohl zůstat sedmnáct let nepřetržitě v čele naší zahraniční politiky a proto její linie na prospěch státu neplápolala nikdy jako korouhvička ve větru, ale ukazovala pevně na vytčený směr. Nelze mluvit o Benešovi a jeho práci, aniž byla učiněna tato zmínka o jeho zahraniční politice. I když se mluví k lidem nepolitickým a když tu máme na mysli nikoliv muže politiky, ale muže práce. U Beneše obojí tak těsně souvisí, že je tu těžko rozlišovat. Od třiceti let věku lopotí se na jedné brázdě veřejného života, na níž obhajuje svůj stát, a kdo poznal Benešův pracovní den z blízka, uvěří, že být ministrem, není pro něho pocta, ale těžká práce. Od časného rána do noci je na nohách. Nepřetržité návštěvy a konference, stálý styk se všemi vyslanci, našimi v zahraničí i zahraničními u nás, zvládání obrovského administrativního aparátu a ještě většího kolosu politických otázek, které dnes hýbou Evropou. Ne nadarmo řekl o něm francouzský ministr Barthou, že Beneš je nejinformovanější politik Evropy. Při tom se Dr. Beneš stále ještě učí. To znamená, že čte všechen světový tisk a světovou literaturu. Není radno začít s ním řeč o kterékoliv otázce politické nebo literární. Všechno ví a všechno četl. A k tomu má ještě čas pro konání dobrých skutků, pro pomoc lidem, kteří si toho zasluhují, a pro svou zahrádku v Sezimově Ústí. Člověk, který má rád přírodu, je dobrý člověk. Dr. Edvard Beneš může dnes být příkladem všem mladým lidem a zejména těm, kteří si stále stěžují, že staří je k ničemu nepustí. On ve třiceti letech po boku pětašedesátiletého Masaryka dokázal, že léta nejsou v práci rozhodující. Ukázal cestu, kterou mladý člověk ůže vykonat pro národ divy. Je-li k tomu dostatečně vzdělán a je-li odhodlán těžce a neúnavně pracovat. Francouzský státník, který byl tyto dny v Praze, razil pro Beneše nový titul, nezvyklý v diplomatické terminologii. Řekl, že Beneš je champion evropské politiky. My, kteří na něho hledíme jako na člověka, řekli bychom: Dr. Beneš je champion práce. s.n. (Převzato z časopisu Tep pražské Ymky 6, 1934, 8, s. 1–2.)