1/2008

Recenze: Útěk do divočiny

Vydáno dne 27. 05. 2008 (2832 přečtení)
Za kameru se během své kariéry postaví každý druhý americký herec. Tahle možnost je v Hollywoodu zkrátka realizovatelnější než kdekoliv ve zbytku světa. Zatímco ve většině případů jde o osamělé výstřely, prostě o pokus zjistit jaké je to na druhé straně, je pár jmen, která režírují s železnou pravidelností a v průběhu let na tomhle poli dosáhla jisté bravury. Slavný Robert Redford si už od režie spíše odskakuje k herectví, s podobným plánem se v poslední době svěřuje i Sean Penn, jinak též herec, který v průběhu šestnácti let natočil pět filmů. Pokud by se jeho následující snímky měly podařit stejně jako Útěk do divočiny, valná většina fanoušků jeho herectví by mu to jistě časem odpustila.



Mimo jiné i kvůli tomu, že Penn je přes svou fyzickou absenci na plátně i beztak neustále přítomný. Jen má tvář Emile Hirsche. Jisté podobnosti v fyziognomii, gestech a mimice (ve chvílích soustředění Hirschovi na čele vystoupí úplně stejná vráska, prozrazující zarputilost, jako Pennovi), výběru rolí a hereckém stylu si už recenzenti všimli dávno. Každý z nás má ostatně v živé paměti Pennovy zabejčené hrdiny, kteří pálí mosty, nerozumí si se svým okolím a obrazně i doslova hledají místo, kde by mohli být sami sebou. A hlavně: na sto honů z nich sálá energie, charizma a touha překračovat stanovené hranice. Postava mladistvého snivce a dobrodruha Christophera McCandlesse, který dráhu sportovce, perspektivní kariéru a výhody středostavovského způsobu života vyměnil za dobrodružství, o němž mnozí sní a málokdo jej uskuteční, je přesně taková. Potud je tedy snadné si domyslet, čím slavný román spisovatele Jona Krakauera, respektive samotná postava skutečného McCandlesse aktivistického herce/režiséra tak zaujali. Filmový McCandless je ve svých radikálních postojích a mazání staré identity opravdu důkladný a zpočátku na plátně působí až jako chodící manifest. Za ty jeho velkohubé proklamace o pravé svobodě a jistou nedůslednost byste mu nejraději dali pár lepanců za ucho. Vždyť co si myslet o člověku, který ničí peníze a zároveň je tak trochu příživník? Vzkypění pocitů nesouhlasu je samozřejmé. Ale na druhé straně je jen dobře takovému provokatérovi občas pootevřít dveře...

Celý film vlastně není ničím jiným než konfrontací různých pohledů na život a z toho plynoucích životních stylů. V případě Christophera jde dokonce o životní směřování dotažené do všech důsledků, které sice zcela jistě nebyly zamýšlené, ale nezbylo mu než se s nimi vyrovnat jako chlap. Co do stavby scénáře však platí: McCandless je na cestě (Jack Kerouac v hrobě spokojeně vrní) a setkává se s novými a novými lidmi. S některými pobude déle a dokonce k nim jakýmsi způsobem přilne, s jinými prohodí sotva pár slov. Jen minimum postav má během celého filmu zásadnější prostor, tím méně aby souvisely s dramatickým obloukem jeho postavy. Situace střídá situaci a divák si nikdy není zcela jistý, zda mají do budoucna nějaký význam a má si zapamatovat každý detail. Zvláště tehdy, když se na plátně objevují i celkem známá jména. Epizodická forma deníkových záznamů ani neustálé překlikávání mezi přítomností a minulostí však není Útěku do divočiny na závadu, právě naopak. Lineárně by to asi tak dobře nefungovalo. Podobný přístup nedávno použil Olivier Dahan u Edith Piaf, ale vzhledem k povaze látky nemohl dosáhnout takového efektu.

U Útěku do divočiny, která si do znaku vetkl zakoušení vlastní tělesnosti, osahávání neznámého, porušování zažitých společenských tabu, však zvolená forma mnohem lépe odpovídá rázu vyprávění. Pennův film zejména ve druhé půlce nutí nejen ke konfrontaci a přehodnocování vlastního životního stylu, ale i k aktivnímu spoluprožívání, vytváření vlastních významů, ba téměř fyzické odezvě. Tímto přístupem nás režisér úspěšně připravuje na závěrečný akt ve starém rezivém autobusu, který do divočiny patří stejně málo jako dobrodruh Christopher, a je jedním z nejlépe natočených finále minulého roku.

Je škoda, že první půlka relativně dlouhého filmu není co do tempa, atmosféry a hereckých výkonů tak soudržná a čistá jako ta druhá. Některá setkání proběhnou příliš rychle, jiná byla tak krátká, až se ukazují jako zbytečná, mnohá nikam nevedou (to s na Oscara nominovaným Halem Holbrookem je však vynikající). V první půlce Penn zbytečně často experimentuje s paralelními obrazy, rukopisem přes celé plátno, záběry z rodinného videa, zcizujícími prvky (toho Hirsche mluvícího na kameru Pennovi neodpustím) a až příliš mnoha zpomalenými záběry, kterými dosahuje přesně opačného efektu. Film nevypadá lépe, ale naopak laciněji a místy až jaksi vykalkulovaně. Něco takového Útěk do divočiny vůbec nepotřeboval. Aby však nebylo mýlky: Útěku do divočiny se ve svém závěru (který se jak známo počítá a taky vše posvětí) podařilo skvěle ukázat situaci kluka, který si možná ukrojil příliš velký krajíc, ale zůstal věrný sám sobě. Podstatné je, film si dal za úkol ukázat divočinu v celé její kráse a děsivém majestátu a že se mu to povedlo. Na to prazvláštně „plné“ ticho, které se na konci filmu rozhostí, budete ještě dlouho vzpomínat…

Petr Shushika Siska

[.. Celý článek | Autor: externí .. ]
[..Pošli e-mail | Vytisknout článek ..]