YMCA nabízí mladým lidem možnost vycestovat na zkušenou do světa. Existuje řada programů, díky nimž můžete takovouto cestu podniknout. Jednou z nich je také pobyt v outdoorovém centru YMCA v britském Lakeside. Momentálně tuto příležitost využívá jistý Aleš, který je navíc velký psavec, takže máte díky němu možnost nahlédnout přímo do centra dění a třeba se pro takovouto cestu také rozhodnout.



Neděle, 16. března 2008 (T+11). Pracovníci v centru jsou milí, usměvaví lidé, neustále se zdravící a se zájmem o to, co jsem dnes dělal, jak se dnes mám, jakou jsem měl noc, jak mi chutnalo jídlo, atd. Možná ale, a to je dost pravděpodobné, že to je jen pár naučených a neustále se opakujících frází. Možná je to jen takový zvyk. Možná že ne a já se mýlím.

Zajímavé je, že při jídle se tu neříká dobrou chuť. Zkusil jsem to jen jednou při obědě, všichni se na mě nevěřícně podívali, ještě se mě zeptali, co že jsem to řekl a potom odpověděli něco v tom smyslu, že si chutnat samozřejmě nechají.

Všelijak zde komolí mé jméno. Někdo si už zvykl a říká mi Aleš, někomu to dělá problémy a říká mi Ališ, Ales, Andreas a nejčastěji Alex. Mě to nevadí, spíš mi to přijde leckdy vtipné.

Středa, 19. března 2008 (T+14). Dnes je tomu čtrnáct dní, co jsem sám ze svobodné vůle odcestoval za moře a bez nátlaku přistál na ostrově za účelem rozšiřování obzorů, zdokonalení cizího jazyka a spousty dalších věcí, na které přijdou až časem. Pravda, ostrov není pustý, takže jako Robinson si tu zrovna nepřipadám. Ostatně Pátka tu taky postrádám a stále jsem ještě nenašel vhodný míč k výrobě pana Willsona. Jak už jsem dříve poznamenal, domorodci jsou tu milí a přívětiví lidé. Tedy alespoň většina z nich. Naštěstí jsem zatím nenatrefil na vyložený opak přívětivého a milého člověka, takže můj první dojem zůstává nezkažený.


Jelikož je YMCA dobročinná organizace a ne výdělečné outdoorové centrum jako desítky jiných, podporovaná státem a živá také z darů různých zdejších lordů, sirů a princezen, člověka, ženoucího se jen za mamonem tohoto světa tu zde nepotkáte. Pracuje zde i na částečný úvazek stařík jménem John. Ve tváři se mu stále zračí šibalský úsměv a je s ním legrace. V úterý přišel a říkal: „Dnes je pátek, to to letí, jakoby včera bylo pondělí.“, pomyslel jsem si: „Chudák, už se mu to na stará kolena plete v hlavě.“, až poté jsem se dozvěděl, že pracuje jen dva dny v týdnu, a to v pondělí a v úterý. Jindy zase John přišel a pozdravil mě „Doubre rauno, Aleš“. To ho naučil David.

Měl jsem příležitost ochutnat zdejší brambůrky. První vypadaly velice lákavě, ale chutnaly jako mýdlo. Dozvěděl jsem se, že zde lidé, a nejčastěji děti, lupínky přímo milují a dávají si je jako přílohu k všelijakým jídlům a třeba i do toustů. Mají jich tady nepřeberné množství a další možnost k ochutnání mi poskytl sobotní výlet s Davidem, kdy jsme místo oběda dostali na cestu svačinové balíčky. Můj obsahoval dva tousty s výbornou pomazánkou, tyčinku Mars, pomerančové pitíčko, jablko a sáček brambůrků. A ne ledajakých. Po prvním velkém kousku jsem uvažoval, jestli sousto vyplivnout anebo rychle spolknout, jelikož takovou chuť jsem dosud nepoznal. David mi přeložil název na balíčku, který zněl: „Octové brambůrky“. Nabídl mi svoje sýrové a já je s vděkem přijal.

A je tu další středa! Středa, 26. března 2008 (T+21). Venku pro změnu mrholí a je něco kolem 8°C. Nedá se nic dělat, musím s pravdou ven. Posledních pár dní dost vzpomínám a občas se mi zasteskne po domově. Naštěstí tu mám stále co dělat, takže čas mi tu rychle utíká a nemám tolik prostoru zabývat se takovými myšlenkami.

Ještě jsem nepopsal rutinu svých pracovních dní. Tak do toho! Vstávám dvanáct minut před osmou hodinou abych byl v 8a.m. na snídani. Snídám zdravé cereálie, zalité mlékem a k tomu nezdravou moca-kávu, jako takové lehké nakopnutí do nového dne. Od půl deváté mi začíná směna. Zajdu do Netopýří jeskyně, kde většinou sedíme ještě do devíti. Eileen rozdá úkoly a my jdeme na věc. K uklízení je tu vcelku dost budov, komplex je to poměrně veliký a rozhodně se nedá stihnout uklidit ho najednou. Jen po malých částech. Pracujeme do půl jedenácté, kdy je čas na čaj a sušenky, pro některé dámy čas na zaslouženou cigaretku a kafíčko. A v jedenáct zpátky do práce. Ale jen na hodinu, poté odcházíme na oběd. Po obědě začínáme v jednu hodinu opět pracovat, a to až do půl třetí, kdy je znovu čas na čaj a sušenky a některé silnější povahy vražedná kombinace cigaretky a kafíčka. A znovu hurá do práce, která v pět hodin odpoledne končí večeří. Toť má pracovní rutina a po ní odpočinek, vyplněný nejrůznější činností.

Týden je dlouhá doba a přihodilo se toho dost. Zmíním se tedy o některých závažných událostech, co týden dal.

První, rozhodně důležitou událostí bylo, že jednoho večera přinesl David do chatky pivo. „Budvar!“, zaradoval jsem se. Leč, nebyl to Budvar, ale Budweiser, dovezený až z daleké Ameriky. Rozhodně se jeho chuť nedá srovnávat s naším pravým Českým Budvarem, ale dal se vypít. To mi nedělalo žádné problémy. V pátek začal foukat silný vítr a na jezeře se objevily vlny jako na mořské hladině.

Tentokrát jsem si v práci „vystřelil“ já z Jemie. Uklízeli jsme budovu v jižním kempu a připravovali ji na nedělní tradiční nadační Velikonoční běh. Na mobilu má nastaveno hvízdnutí. Takové to, jako když mužský za procházející sličnou ženou hvízdne k ocenění jejího půvabu a krásy. To se mi podařilo vcelku věrohodně napodobit, když Jamie procházela kolem mě. Okamžitě vytáhla mobil z kapsy a nevěřícně procházela obsah zpráv. Nová SMS však nikde! Po chvíli vyptávání se kolegyň, jestli náhodou nepřišla zpráva některé z nich, případně jestli si některá nezměnila vyzvánění na svém přístroji, jsem se neudržel a začal se smát. Následovala krátká rozcvička v podobě obíhání stolů v prostorách jídelny.

V sobotu silný studený vítr neustával, přesto jsme se s Davidem vydali na další z výletů. Tentokrát za domkem Beatrix Potter, slavné to místní spisovatelky dětských knížek. Mimochodem, byl o ní natočen, prý, moc pěkný film – to vím jen z vyprávění. Nebe bylo plné mraků, ale většinou nám štěstí přálo a na cestu nám svítilo slunce, osvětlujíc svými paprsky okolní horská panoramata. Ten den jsme mohli ujít střízlivým odhadem 25 km.

V neděli se konal zmiňovaný Velikonoční běh. Byl jsem přiřazen k parkovacímu týmu. Já, který neumím pořádně anglicky jsem celý den naváděl řidiče k parkovacím místům a poskytoval informace, týkající se cesty ze Severního do Jižního kempu a odpovídal na všetečné dotazy účastníků závodu. A leckdy jsem nerozuměl ani slovo z kladené otázky, to když mluvili moc rychle nebo byli z jiného kraje. Akcenty mi dávají pořádně zabrat! Ale všichni se mnou měli tu trpělivost a vyslechli mé kostrbaté vysvětlování až do konce. Jednou jsem se natolik zamotal do svého výkladu, že jsem nakonec usoudil, že bude lepší odkázat je na nedaleko stojícího ředitele zdejšího centra. „Běžte k tomu velkému chlapíkovi, on vám řekne víc …“, rezignoval jsem. S chápavým úsměvem mi poděkovali a odešli. Glen Duclos, ředitel místního centra, je vskutku prostorově veliký muž indiánského vzezření. David říkal, že pochází odněkud z Malaisie.

Na Velikonoční pondělí sněžilo. Nežli však vločky dopadly na zem, roztály. Když jsem se ptal místních, jestli tu drží nějakou tradici, odpověděli: „Ne, … ačkoliv, vlastně ano, koulíme čokoládová vajíčka ze stráně a chytáme je“. To se s naším pěkným českým zvykem nedá absolutně srovnávat!

V úterý přišel do Jeskyně stařík John a povídá mi: „Slyšel jsem, že prý s námi půjdeš z Kesswicku do Barrow, potřebuju tvoje jméno“. O pochodu jsem pár slov prohodil s Davidem, který se hodlá zúčastnit. Jedná se o 40 mil (cca 64 km) pěší chůze horskou krajinou. Tůra se bude konat 12. května, slíbil jsem, že pokud tu ještě budu, zúčastním se.


Sobota, 29. března 2008 (T+24). Dnes jsem se probudil do krásného slunečného rána. David si potřebuje něco zařídit v bance v městě Barrow, vzdáleném cca 34 km. Na dnešek nemám nic v plánu, tak vyrážím s ním. Ačkoli ráno bylo jako malované, cestou, kolem poledne, začalo hustě pršet a až do večera už nepřestalo. V Barrow jdeme do banky, kde si k nám po chvíli přisedá starší muž a snaží se s námi navázat hovor. Zjišťujíc, že jsme z Čech, podle něho z východního bloku, začíná hovor stáčet k politice, zejména se pak soustředí na komunismus a fašismus. S Davidem jsme se na sebe podívali, popřáli jsme mu pěkný den a odcházíme. Lehce jsme poobědvali, dali si kafíčko a dezert v občerstvení na nedaleké tržnici a zamířili jsme do místního námořního muzea. Z muzea jsem však z nedostatku času viděl pouze vstupní halu a pár exponátů. Poté jsme zamířili k přístavišti, kde kotví stará ponorka a několik vojenských křižníků. Barrow je známo svými obřími loděnicemi. Předminulý rok ze zdejší továrny doprovázena velikými oslavami, kterých se zúčastnil i sám princ Charles, vyplula moderní jaderná ponorka.

Britská armáda je jednou z největších na světě. To nám také v Lakeside dokazují časté nízké přelety stíhaček, vrtulových letadel a helikoptér všech druhů a velikostí. Mám na ně spadeno, rád bych alespoň jeden stroj vyfotil, létají totiž opravdu nízko nad jezerem, občas dělají i zajímavé akrobatické kousky. Bohužel létají také dost rychle, zejména u stíhaček je viditelný přelet jen otázkou pár vteřin takže zatím je skóre asi 23:0 pro letectvo a Aleš utřel nos.

Neděle, 30. března 2008 (T+25). Ráno je trochu zima, větrno, ale slunečno a já s Lukasem a Davidem vyrážíme do nedalekého, asi patnáct kilometrů vzdáleného, kostelíku do Haverthwaite na mši. Lukas má auto teprve dva týdny, je to malý Rover tuzemské výroby. Sedím vpředu na místě spolujezdce, ale po pár kilometrech bych dal kdovíco za to, kdyby volant a pedály byly umístěny právě na mé straně, jak je to zvykem u nás doma. Když jsme vyjížděli a Lukasovi několikrát „chcípl“ motor při rozjezdu na zpátečku, byl jsem ještě docela v klidu. Ale po několika stech metrech svižné jízdy úzkými uličkami, plných zatáček, kdy se Lukasovo auto téměř dotýkalo malebných zídek, lemujících okraje silnice a má kolena při každém potenciálním střetu málem řadila rychlosti na šajtrpáce, se mi celá situace začala zdát podivná. Při vjezdu na větší silnici o dvou pruzích v jednom směru se poměry ještě více zhoršily a já byl skutečně vyděšen. Lukas, váhavě vjíždějíc do pomalejšího pruhu se bez rozmyslu vrhá do pruhu rychlejšího. Sportovní vůz značky BMW však situaci zvládl na jedničku a s přátelským máváním z okénka a za troubení klaksonu nás předjel v pomalejším pruhu a zmizel v dáli. Po příjezdu se dozvídám, že Lukas vlastní řidičský průkaz teprve měsíc a ještě není moc zvyklý na řízení vlevo. Kostelík byl pěkný, stejně tak i mše. Lidí moc nepřišlo, ale byli milí a přátelsky se nás vyptávali na všechno možné a sem tam o něčem zavtipkovali, ale tomu jsem nerozuměl.


Úterý, 1. dubna 2008 (T+27). Eve odešla. Zmýlil jsem se, když jsem si myslel, že to neudělá. Jammie říkala, že odešla proto, že se jí tu nelíbilo. Když jsem se ptal co přesně se jí tu nelíbilo, odpověděla s pokrčením ramen, že všechno. Ale každý tu na to má jiný názor, takže pravá příčina mi asi zůstane navždy utajena.

Dnes jsem s Davidem navštívil jeho lekce angličtiny v Ulverstonu. Zeptal jsem se lektorky, jestli by bylo možné abych na zkoušku zůstal na první hodinu, přesvědčil se, zda mi bude výuka vyhovovat a po skončení se rozhodl k případnému pokračování. Souhlasila. Na hodinu přišly také dvě polky, Italka a Slovenka a celý kurz, trvající dvě hodiny, proběhl v příjemné atmosféře v prostorách zdejší knihovny.

Slovenka Lenka, se mě v průběhu lekce na něco polohlasně ptala a já jí zprvu vůbec nerozuměl, až potom mi došlo, že na mě mluví rodným jazykem a ne anglicky.

Po skončení lekce jsem se ještě zeptal na cenu, činící 40 liber za tříměsíční cyklus. Když si to spočítáte, je to zhruba poloviční cena kurzovného u nás. A to bych nebyl já abych nechtěl něco extra, proto jsem ještě nadhodil, jestli by bylo možné platit kurz týdně, jelikož tu na celé tři měsíce nezůstanu, poněvadž kolem poloviny května plánuji odlet zpátky domů. Na to mi lektorka odvětila, že neví, ale že se zeptá a ať prý přijdu příště. Po lekci jsme měli ještě dobrou hodinu času, tak jsme zavítali do Chippy Bank nebo také Fish and Chips restaurace, o které se lektorka na hodině zmiňovala. Zde v Anglii je to tradiční jídlo. Obalená treska s hranolkami a hrouda hrachové kaše k tomu. Celkem dobré, ale že by to bylo něco extra, to zase „zlatá“ svíčková!Domů jsme odjeli Double-deckerem, patrovým autobusem. Tedy domů, do vesnice Newby Bridge, odkud to máme ještě tři čtvrtě hodiny pěší chůze, protože do YMCA žádný vlak, autobus, či loď nejezdí.

Středa, 2. dubna 2008 (T+28). Malá partička mladých lidí se nás sešla na břehu jezera a vyrážíme na večerní projížďku na kánoích. Hladina je klidná, je bezvětří a večerní červánky zbarvují zasněžené hory na severu do růžova. Plujeme podél břehu jezera, kolem útesů, lesíků, luk, plných bečících ovcí a jehňátek, až k samému konci jezera, kde jezero zvolna přechází v řeku. Během plavby nás dohnala další skupinka lidí z centra, takže je nás už velká skupina. Na chvíli zastavujeme u hotelu Swan v Newby Bridge, kde valná většina doplňuje spotřebovanou energii v místní restauraci. Za šera se vracíme proti proudu a později po klidné hladině jezera zpět do centra. Celkem jsme urazili cca 10 km. Příjemně unavený dopisuji tyto řádky a jdu spát.

Sobota, 5. dubna 2008 (T+31). Je tu další sobota a znovu s Davidem zvedáme kotvy a vyrážíme za dalším dobrodružstvím. Tentokrát máme namířeno na jih do Ulverstonu a jeho blízkého okolí.

Po rychlé snídani jdeme pěšky do Newby Bridge, odkud dále cestujeme autobusem. V Ulverstonu jsme něco kolem půl desáté a míříme za místní dominantou – majákem, postaveným na vysokém kopci nad městem jako památník nějakému jistě důležitému člověku, co tu kdysi žil. Místní této stavbě přezdívají Pepper Pot, tedy pepřenka, což dostatečně vystihuje její tvar. V závětří majáku jsme lehce poobědvali, pokochali se pěkným výhledem na město, moře a vzdálené hory a jdeme dál. Po břehu dnes již nepoužívaného kanálu, spojnice města s mořem, jsme dorazili až k mořskému pobřeží. Moře tu není moc hluboké, je plné písku a střídání přílivu a odlivu, kdy silný proud kalné písčité vody plyne dál do moře a zase zpět, z něj dělá velmi nebezpečné místo.

Putujeme podél pobřeží až k zahradám Monks Priory – převorství, kde žijí buddhističtí mniši. Zahradou, plnou staletých stromů, tichých a klidných zákoutí a nádherně vonících rozkvetlých keřů, přicházíme ke starobylému zámku. Je to tu opravdová oáza klidu. Ochotní usměvaví mniši nám dovolují nahlédnout do jejich nového templu. Je to stavba čtvercového půdorysu, plná soch a zlatých buddhistických znaků. Jako by sem vůbec nepatřila. Kontrast mezi starým chrámem v zámku a novým templem je veliký. Je to jako místo z jiné planety. Pouští nás dovnitř a my, znavení cestou, tu hodinu, která náramně rychle uběhla, odpočíváme a vyrážíme zpět do města na autobus.

Autobus jsme nestihli o pár minut. Ve všední den tu autobusy jezdí každou hodinu, ale jelikož je sobota, podle jízdního řádu jede další a poslední autobus až před desátou hodinou večer. Navrhuji stop, a tak jdeme na nejbližší výpadovku z města.

Bezmála hodinu stojíme a stopujeme, ale nikdo nám nestaví. V tom vidíme autobus, který očividně jede námi požadovaným směrem, projel kolem nás a nechává nás s otevřenou pusou stát daleko za sebou a mizí v nedaleké zatáčce. Co teď? Rozhodli jsme se zkusit ještě deset minut stopovat a potom zajít zpět do města zjistit, kde se stala chyba. To ale už nezjistíme, protože kolem projelo auto, které nám zastavuje. V autě sedí Lenka, spolužačka z lekcí angličtiny. Nabízí nám odvoz, ale jelikož se vrací z práce domů sem do Ulverstonu, její nabídku s díky odmítáme, že si nějak poradíme a jí nebudeme zdržovat. Přeje nám tedy hodně štěstí a odjíždí. Po chvilce se k nám pěšky vrací a ptá se nás, jestli nechceme zajít k ní domů na čaj a něco k jídlu, že prý nám tu stejně nikdo nezastaví, protože stopujeme na místě, kde auta zastavit nesmí. To nám mělo dojít už dřív, že Angličané jsou dbalí zákonů a pravidel rozhodně víc, než jsme na to zvyklí u nás. Její nabídku přijímáme, i když trochu s rozpaky, jelikož žije s přítelem, kterého měl možnost poznat David při předchozí návštěvě u nich doma po jedné z anglických lekcí. A teď máme přijít na neohlášenou návštěvu rovnou dva. Jak se na to asi bude tvářit?

(pokračování příště...)

Aleš Jakubec