V roce 1997 začala dokumentaristka Helena Třeštíková sledovat život tehdy devatenáctileté feťačky Katky. Po 14 letech se dostává do kin příběh, který ukazuje drogovou závislost jako téměř beznadějně uzavřený kruh, z něhož se lze jen stěží dostat.

V českých kinech jsme mohli vidět již dva časosběrné dokumenty Heleny Třeštíkové. Dojemný boj rozvedené matky Marcely s ranami osudu, který při svém televizním uvedení v rámci cyklu Manželské etudy po 20 letech vyvolal vlnu divácké solidarity, a portrét vězně Reného, za nějž si autorka minulý rok vysloužila i cenu za nejlepší evropský dokumentární film. Po filmech Marcela (2006) a René (2008) přichází do kina záznam dalšího neobvyklého lidského osudu, který se pohybuje velice blízko dna české společnosti. Film znovu nese stručný a svým způsobem všeříkající název – Katka.

V uzavřeném kruhu
Poprvé se s Katkou potkáváme v léčebně drogově závislých. Celkem pohledná dívka se zde snaží dostat ze své již čtyřleté drogové závislosti. Je plná naděje a věří, že se dokáže vrátit do „obyčejného“ života bez drog. Třeštíková od té doby zůstala s Katkou v kontaktu a celých čtrnáct let sledovala její marný boj s drogou. Katka není ani tak výjimečná svým smutným osudem, jako spíš svou schopností reflektovat nezáviděníhodnou tragickou situaci. Nicméně nutno říci, že její schopnost nadhledu se postupem času ztrácí („S drogami si jen hrajem,“ lže dívka sama sobě). Katka se neustále pohybuje v uzavřeném kruhu: touha zbavit se drog ji vede do léčebny („Život jsem dostala a chci ho prožít“), odkud vždy předčasně utíká. Vrací se do Prahy, kde ji nanovo čeká kolotoč shánění drog různého druhu i množství.

Střídá bydliště (zpustošené domy, byty, nádražní budky), partnery i partnerky, jen marné naděje zůstávají stále stejné: osvobodit se od drogové závislosti. Jistý zlom nastává ve chvíli, kdy Katka otěhotní. Bude příchod nového života tím potřebným mohutným impulzem, který ji dokáže přinutit ke změně destruktivního způsobu života?

Pomoci filmem
Volná trilogie o nešťastných osudech lidí ze slabších sociálních vrstev nachází v Katce svůj pomyslný vrchol. Ocitáme se opravdu v hluboké propasti, ze které patrně není úniku. Helena Třeštíková chce „pomáhat filmem“, což s Katkou činí ve dvou směrech. Pomáhá totiž jak Katce, tak divákům. Třeštíková pomáhá Katce v kontaktu s úřady či s lékařskou péčí, čímž ale sama překračuje svoji pozici, o níž hovoří jako o „pozorovateli“. Otázka, zda autorka svým natáčením, a tedy i zasahováním do života protagonistů skutečně napomáhá dobrému směřování věci, je diskutabilní. V rámci „pomoci“ divákům je ovšem úmysl Třeštíkové nezpochybnitelně hodnotný. V plánu jsou totiž filmové projekce pro školy doprovázené debatou o drogové závislosti. Třeštíková svojí unikátní časosběrnou metodou dokázala zachytit tragický osud člověka, jehož výpovědní síla má šanci promluvit do života běžných diváků. A film Katka jasně ukazuje tvář jedné z bolestných ran současné společnosti.

Lukáš Jirsa