Za mastnou výlohou jedné zapomenuté cukrárny Pod Kaštany znuděně seděly výrobky potravinářského průmyslu. Bylo parné letní odpoledne a některým z nich se roztékala čokoládová poleva. Konkrétně při pohledu na Indiánka bylo všem jasné, že mu hrozí velice rychlá zkáza. No co, zákusky tam prostě seděly a neměly co dělat.

„Kdyby aspoň kolem někdo občas prošel,“ posteskla si Laskonka a smetla ze sebe zrnko prachu.
„Táákhle bych se zatočila, dvakrát bych na něj mrkla... No ten by neodolal!“ Zvonivě se zasmála.

„Jenže kolem nikdo nejde... Tudy nikdo nechodí,“ odpověděla jí rozmrzele Kobliha.
„Přesně tak,“ přidal se Větrník. „Nechápu tvůj optimismus a dobrou náladu, Laskonko. Tohle je prostě úpadek všech úpadků. My, kteří bychom měli lidi obveselovat a zajišťovat dobrou atmosféru ke konverzaci tu sedíme a jenom čekáme, kdy nám definitivně odzvoní. No koukněte se na mojí čepičku... všechna cukrová poleva mi už dávno stekla.“

Z rohu, ve kterém ještě před chvilkou seděl Indiánek, se ozvalo rozčilené zabublání. Loužička, která po něm zbyla, chtěla říct asi něco ve smyslu „Ty buď zticha a podívej se na mě...“ ale vážně jí nebylo moc rozumět.
„Achich,“ vzdychla Laskonka. „Indiánku, kamaráde... Tohle ale vážně není spravedlivý!“
Další bezmocné zabublání.
„Málo platný, Laskonko,“ ozval se ponurý hlas z nejtemnějšího kouta. „Všichni jednou zemřeme...“
„Rakvičko, neděs to dítě!“ okřiknul ji Kominíček, držící za ruku svou milou Růženku.
„A co jako?“ ohradila se Rakvička. „Samotný se mi všechna rozteklá šlehačka vsákla do těsta, takže jsem jak nacucanej piškot... A víš dobře jak nacucaný piškoty nesnášim! Musíme se s tim prostě smířit. To je jedno jestli nás snědí nebo jestli se roztečem. Prostě jednou bude konec.“
„Ty máš ale štěstí, že dorty jsou ve druhý výloze...“ odpověděl jí Kominíček. „Piškoťák by na tebe za tohle vlítnul až by mouka lítala!“
„Piškoťák je mi ukradenej... Nesnášim Piškoťáka! Nesnášim nacucaný piškoty!“
„Rakvičko, ty seš zlá,“ vykviklo marcipánové Prasátko. „Laskonka nás má všechny ráda a snaží se, aby nám tu bylo líp. A ty jí to takhle kazíš...“
„Svatej Cukráři na nebesích... další malý dítě!“ zabrblala Rakvička pod vousy a ztichla.

Mezi zákusky na chvilku zavládlo ticho. První, kdo si všimnul, že Laskonka už pěknou chvilku tiše pláče, byla Růženka. Pustila Kominíčkovu ruku a přiběhla k ní.
„Laskonko, copak se stalo?“ jala se ji utěšovat.
„Já nevím,“ řekla Laskonka a silně popotáhla.
„Tak už neplakej, no tak...“
„Když,“ vzlykala Laskonka. „Já myslela, když mě sem poslali, že budu v cukrárně, kde bude pořád chodit spousta lidí. Budou koukat do výlohy, někoho si vyberou, dají si k němu kávu, jenom tak se posadí a budou si u toho povídat. Chtěla jsem, aby si mě vybrala nějaká maminka, která půjde se svými dětmi na procházku. Nebo dívka, která si jde popovídat se svojí kamarádkou. Já nechci skončit takhle... Musíme přece něco udělat.“
„Laskonka má pravdu,“ přidal se k ní ovocný Košíček. „Musí být nějaká možnost, jak se neroztéct!“
„Hahaha,“ zasmála se Kobliha a vyprskla všechnu marmeládu. „Jenže to bys, milej zlatej Košíčku, musel bydlet v úplně jiný cukrárně. V cukrárně, kolem který chodí spousta lidí. Pak by možná na někoho zapůsobily tvoje plátky červených jahůdek a žlutých banánů. Ale takhle? A tady?“
„Kobliho, ty seš dneska nějaká špatně pocukrovaná...“ kriticky prohlásila Růženka. „Nebo co se ti stalo, že seš tak bachratá a protivná?“
„To jako že jsem tlustá? Ty jedno... tintítko růžový!“ durdila se Kobliha.
„Ženský, nehudrujte a buďte zticha!“ okřiknul je Větrník. „Vy to neslyšíte?“

Všichni napjatě poslouchali.
Bzučení... Tiché, ale jasné bzučení.
„Moucha...“ zašeptal bez dechu Kominíček.
Laskonka s Prasátkem vyděšeně vypískli a běželi se schovat za Větrníkův talířek.
„To je konec,“ prohlásila Rakvička. „Teď nás ještě osedá a oňuchá moucha... Prostě bezva. Ale já to říkala... A vy jste mě neposlouchali...“
Moucha vlétla mezi zákusky a začala si je se zájmem prohlížet.
Ty se třásly strachy...
Náhle byla její první oběť jasná... bude to rozteklý Indiánek.
„Ne,“ vykviklo zase Prasátko. „On se ani nemůže bránit!“
„Stejně už to má za sebou...“
„Rakvičko!“ vykřiklo několik hlasů současně a Košíček po ní hodil jednu pecku ze své kuličky hroznového vína.
„Jau, nebijte mě!“ Rakvička zalezla víc do kouta.
Růženka pevněji stiskla Kominíčkovu ruku. „Ale ne, ta moucha už si málem sedá...“
„Nedívej se tam, Růženko,“ řekl Kominíček.

Ve chvíli, kdy se moucha vznášela asi tři mávnutí nad Indiánkem, ozval se nezvyklý pokřik a do výlohy mezi zákusky vskočil Perníček s polevou s barvami Robina Hooda. Ve vzduchu vystřelil dva šípy po mouše a pak dopadnul přesně mezi Koblihu a Větrníka.
„Chuchůůůů,“ zvolal. „Na mě si nějaká moucha nepřijde!“
„Tys nás zachránil, Perníčku!“ výskla Laskonka a běžela ho obejmout.
„Ahoj Laskonko!“ přivítal ji Perníček. „Rád tě vidím... A není támhleto Prasátko? Téda, já tu dlouho nebyl.“
„No jo, Perníčku. Kde se vlastně pořád touláš?“ zeptal se Kominíček.
„Ále... Byl jsem u dortů ve druhý a dost jsem taky pokecal s chlebíčkama ve třetí...“
„Tady je třetí výloha s chlebíčkama?“ divil se Košíček. „Já myslel, že jsme cukrárna... Cukrárna, jakože všechno z cukru, ne?“
„No,“ zasmál se Perníček. „To je vidět, jak nemáte žádný rozhledy, když tu jenom tak furt sedíte na těch svejch zadcích a koukáte za sklo. Nehledě na to, že jste pak pěkně bachratý, když nemáte žádnej pohyb... Že jo, Kobliho?“ řekl rýpavě a podíval se na ni.

Ta byla ale ještě pořád tak omráčená z toho, jak rychle se před ní Perníček zjevil, že se ani nezačala hádat o své štíhlé linii.
„Prostě nechápu, jak to tu můžete vydržet,“ pokračoval.
„Dostal jsem se i ven a o ulici vedle je úplně nová cukrárna. Chodí do ní spousta lidí... Maminky s dětmi, kamarádky, chlapci s děvčaty... Proč se tam nepřestěhujete? To se tu chcete nadobro roztéct jako tady kolega Indiánek?“
„Nechceme,“ řekla důrazně Růženka a udělala pár kroků směrem k Perníčkovi.
„Tak třeba mě je to jedno, že jo...“ ozvala se zase Rakvička.
„Mně je prostě šumák, jestli mě někdo sní nebo jestli se rozteču...“
„Buď už konečně zticha, ty šlehačkoidní nádivo!“ vykřiknul Košíček. „To víš, že ti to neni jedno... A že pujdeš s náma!“
„Ouky-douky,“ řekl ležérně Perníček a dal si nohu přes nohu. Pak si utrhnul hlavu a s chutí se do ní zakousl.
„Pvoftě,“ povídá s plnou pusou, „Kdo chfse něfo novýho, jde fe mnou... Kdo fe tu chfse roftýft.... Pvofim!“

Pak se zvedl a vyskočil z výlohy. Proběhl cukrárnou až ke vchodovým dveřím a otevřel je. A maličkou škvírkou proběhla Laskonka, Prasátko, Kominíček, Růženka, Kobliha i Větrník, Košíček a nakonec Rakvička. Loužička po Indiánkovi se za nimi taky doválela a všichni společně proběhli ulicí do sousední cukrárny. Naskákali do čisté a zbrusu nové výlohy a tiše poslouchali, co si hosté povídají, když vybírají mlsnými pohledy ze všech zákusků ten svůj nejoblíbenější.

Barbora Knížková