03/2010

Mám osm rukou a nebojím se je použít!

Vydáno dne 13. 07. 2010 (2149 přečtení)
O víkendu jsem fascinovaně sledovala dokument o partě nadšenců, kteří se vydali po stopách obří krakatice. Kromě několika pidikrabů nenašli ani mizernou chobotnici, ale dokument o hypotetické gigantické obludě, která si k svačině dává plejtváka obrovského, jsem sledovala s otevřenou pusou asi metr od televize a asi už nikdy nevlezu do moře. V sobotu jsem v restauraci Ambiente jedla chobotnici.


Kamarádka, která ví, že jsem také schopná za určitých okolností stlačit plejtváka obrovského, mi totiž dala k Vánocům poukázku na večeři, která Vás opravňuje sníst v té restauraci prostě všechno, co sníte. Mám takový dojem, že původce nápadu otevřít podobnou restauraci hřešil na to, že se jí lidé jako já vyhnou. Drželi jsme s přítelem (který je na strádání hlady po mém boku zvyklý) hladovku už od čtvrtečního večera.

Blouzníce hlady jsme to lidově řečeno „přepálili“ už v první půlhodině. U salátového baru jsem při čekání na lososa nenápadně vysála mísu sushi. Černošský číšník nehnul brvou a s cynickým úsměvem vysloužilého jazzmana přinesl další, mnohem menší. Tu vysál přítel pod záminkou, že jde pro citrón. A pak už do nás padalo jehněčí, telecí, vepřové a kdoví, co ještě, a my jsme pouleli oči jako děti z chudobince. Černošský jazzman s telecí kýtou na tyči začal být lehce nervózní, když jsem před něj s krevetím ocáskem trčícím z pusy přistrčila umaštěný talíř. A tak jsme se měli jako v ráji a v noci nám bylo hrozně špatně a já jsem vzpomínala na léta, kdy jsem ochraňovala zvířata a jedla jsem zrní. A taky jsem přemýšlela nad tím, že ta krakatice, když zhltne plejtváka obrovského, musí potom nutně klesnout ke dnu a že jí je možná taky pěkně blbě.

Mám vůbec s tou osmirukou obludou hodně společného. Včera jsem třeba v půl desáté pádila z práce a vyřizovala telefonát a najednou jedu po zadku z kopce po silnici s nákupem na břiše a u toho normálně dál telefonuju. Tak mi došlo, že mám v poslední době tolik rukou jako průměrný indický bůh. Bohužel moje životnost je podstatně menší.

A tak když jsem před víkendem během pracovního hovoru se zmatenou úřednicí důchodového věku přešla plynule do angličtiny, když jsem zvedla vlastní babičce telefon a představila se do něj celým jménem včetně obchodní firmy a dotazu „jak Vám mohu pomoci“, když jsem si na víkend naplánovala, že vybourám (mimo jiné) ve svém dezolátním bytě panelovou zeď, napíšu dva tři fejetony a uběhnu cvičně půlmaratón, došlo mi, že rukou můžu mít třeba dvacet, ale hlavu budu mít vždycky jenom jednu. Tak se v zájmu zachování duševního zdraví hodlám přihlásit na jógu, kde se mi osm chapadel bude zatraceně hodit a panelovou zeď bude bourat univerzální Ukrajinec Ivan. Já mu budu inteligentně radit, vařit svoji specialitu „topinky alá antracit mit Knoblauch“ a pak půjdu s časopisem Dieta pod paží na vysokých podpatečcích omrknout slevy. Ale to asi dřív spatříte obří krakatici, víte. Jenom doufám, že si při běhu po parku a rozbíjení panelu nepřerazím chapadlo.

A co jsem tím chtěla říct? Nechme mluvit poezii:

Přijdeš domů, pustíš bednu
Přejíš se a klesáš ke dnu?
Zapomeň na trestní kauzu
Bez výčitek dej si pauzu
I největší workholik,
co má toho dvakrát tolik
promění se když se smráká
Z krakatice na plejtváka


Renata Francová, kresba: autorka textu

[.. Celý článek | Autor: externí .. ]
[..Pošli e-mail | Vytisknout článek ..]