NEXT LEVEL V MAŘENICÍCH

Uběhly dva dny od konce toho našeho společně stráveného týdne a já s úsměvem na rtech sleduji, jak se internetový svět zaplňuje diskuzemi, fotkami, videi, ale hlavně vzpomínkami na nezapomenutelné chvíle z tábora. Abych vás co nejlépe seznámila s mým momentálním citovým rozpoložením, abyste vše, co zde píši, lépe pochopili, tak se pokusím jen ve zkratce zmínit o tom, jak jsem se vlastně skoro omylem a na poslední chvíli dostala na tábor, jak jsem to celé vnímala a jaký to na mě zanechalo dojem.


Tak tedy. Byly tři týdny před začátkem tábora a já už byla smířená s tím, že budu někde jinde dobrovolně pomáhat s organizací akce u nás ve městě a budu mít plnou hlavu starostí místo toho, abych si užívala s lidmi, které mám ráda. Trošku se smutkem jsem poslouchala rozhovor tří lidí v autobuse, jak se natěšeně a nadšeně baví o táboře.

Nejspíš jsem ten svůj smutek moc nemaskovala a tak mě začali přemlouvat a já už nedokázala dále odolávat a podlehla jsem. Načež druhý den jsem podala přihlášku, vše řádně zaplatila (a za to těm třem moc děkuji!) Bála jsem se toho, jak to řeknu lidem, kterým jsem slíbila pomoc. Za nedlouho jsem zjistila, že se akce, na které jsem měla být místo tábora, pro malou účast nekoná. Byla jsem nadšená z toho, jak to vše dopadlo. Takže díky svému rozhodnutí na poslední chvíli jsem neměla moc času na to si představovat jaké to bude, neměla jsem čas se rok těšit (jako někteří z vás) a také vzhledem k tomu, že jsem v TenSingu pouze rok, tak jsem neměla ani tušení, jaké to může být. Tudíž jsem jela střemhlav úplně do něčeho nového, bez očekávání a možná s trochou obav.

Cesta byla pro mnohé z nás opravdu náročná, protože my, co jsme jeli z daleka, jsme na cestě strávili v podstatě celý den. Konečně v osm hodin večer jsme dorazili na místo, kde nás přepadla podivná skupinka lidí, která nás kouzelným bonbónem uvedla do NEXT LEVELU. Z domu, který se měl stát po deset dní našim domovem, jsme nejdříve byli trochu v rozpacích, ale postupem času jsme si ho zamilovali, už jen pro jeho výhled na hřbitov a další důvody, které nemusím dále zmiňovat. :)

Dny plynuly rychle a my jsme se snažili do sebe dostat co nejvíce, abychom potom na koncertech ze sebe mohli toho také co nejvíce vydat. Každé ráno, jako rozcvičku, jsme se učili společný tanec, dopoledne a odpoledne před i po každým Kamilovým výborným jídlem, byl sbor (skvělý různorodý repertoár: Spousta andělů, Don´t stop me, Pretender, Vakuum, Srarlight, Go down Moses, Do not pass me, Pár dní, Sober, Walk on a všemi milovaný Next Level, za který vděčíme Matušovi:) a také WS (drama, tanec, muzikál a kapela).

Občas tento nabytý program vystřídala překvapivá změna programu, jako Survival, speciální WS (fotodrama, volejbal, karetní hry, duchovno a výtvarno) nebo skládání Pionýrského slibu a následná spartakiáda. Pro mě osobně byly obrovským zážitkem večerní programy (Matrix, pořad Partička, večeře a tančírna s Cullenovými ze Stmívání, karaoke a v neposlední řadě zamyšlení (většinou na téma filmu 12 podmínek dědictví, který jsme shlédli) a ranní nedělní program (čtení z Bible, umývaní rukou na důkaz toho, že nás naši vedoucí mají rádi a potom dlouhé hromadné objímání), za který bych chtěla říct obrovské dík. :)

Konečně v úterý nastal den pro první koncert neboli veřejnou generálku. Ukázali jsme s nadšením náš program lidem z Ústavu sociální péče v Mařenicích. A ve středu, dorazili jsme do Ústí nad Labem na náměstí Míru, kde jsme s vypětím všech sil zahráli při příležitosti oslav YMCA nejdříve zkrácený koncert, po kterém následovaly WS (stomp, tanec, minichor) a potom konečně přišel na řadu ten neopakovatelný, nesmírný, energický, zkrátka ten správně tensingový nářez! Bylo úžasné sledovat to nadšení všude kolem vás a úžas kolemjdoucích, protože sólisté zazpívali jak nejlépe uměli, kapela hrála jako profesionálové a sbor udělal úžasnou atmosféru. Na nás tensingářích bylo vidět, jak si to užíváme, protože právě tohle nás všechny spojuje, právě tohle nás baví a právě pro tento pocit před koncertem trénujeme, protože nás tento pocit něčím naplňuje a uspokojuje. :)

Tímto bych chtěla především poděkovat vedoucím, kteří přípravě programu věnovali hromadu času, kteří se nám věnovali, starali se o nás, a předávali nám vše, co umí. Taky vám všech bych chtěla moc poděkovat, každému zvlášť, protože bez vás by to nešlo, bez vás by to nebylo ono. Každý byl jedním článkem toho obrovského řetězu, který mohl rozpohybovat stroj hudby, muzikálu, tance a dramatu. Každý z vás přispěl k tomu, aby výsledek byl úžasný a mohl přinést radost mnohým lidem. Děkuji vám, za každý den, který jsem mohla s vámi prožít, protože jste mi ukázali, co je to opravdové přátelství, ochota pomoct a podržet druhého v nesnázi, ukázali jste mi, jak jen obyčejný úsměv dokáže člověka proměnit.

Musím říct, že jsem si to náramně užila nejen proto, že tento tábor byl pro mě v TenSingu první. Vzpomínky mi v hlavě blikají a jen tak svítit nepřestanou. Jen poslední věta na závěr: NEPLAKEJ, PROTOŽE TO SKONČILO, ALE BUĎ RÁD, ŽE SE TO VŮBEC STALO!!

Káča Hubená, foto: JVH a Anička