Osmdesát Ymkařů, osm národností a jedno tábořiště. To celé stvořilo během šesti dní nerozlučnou rodinu spojenou společnými zážitky, zkušenostmi a skvělou atmosférou.

Ve dnech 7. - 14. srpna 2010 se kdesi hluboko v lesích, ukrytých kilometr od města Michelstadt v Německu, uskutečnil mezinárodní YMCA tábor pro dobrovolníky. Jeho hlavním cílem bylo motivovat a připravit dobrovolníky pracující pod lokálními YMCAmi pro práci s mládeží a s kolektivem obecně.


Vyjeli jsme před půlnocí z tmou zahaleného nádraží na Florenci žlutým autobusem, který nás měl převézt největší část cesty, a to do Frankfurtu. Ranní paprsky nás probudily již témeř ve Frankfurtu, ve kterém jsme strávili skoro šest hodin čekáním na první vlakový spoj, který byl v naší cílové stanici očekáván jedním z hlavním vedoucích tábora a autem s tolik očekávanou občerstvující vodou.

Městečko Michelstadt, ležící asi hodinu a půl jižně od Frankfurtu by se dalo přirovnat k našim Českým Budějovicím. Všudepřítomná německá preciznost v oblasti služeb a dopravy byla lemována barevnými domky. Dostali jsme instrukce a mapku a vydali se do tábora. Naše překvapení z nádherného lesa hned na okraji města vystřídalo o to větší překvapení, že o několik metrů dále se nacházelo ještě krásnější tábořiště s chatkami, několika budovami a všuderozprostírajícím se klidem.

Po vyčerpávající registraci, obdržení náramků, triček, brožurek a dalším informací jsme se ubytovali a začali pomalu rozkoukávat. Naše společné prvotní rozpaky z očekávaného mezinárodního prostředí se rázem rozplynuly při úvodní hře plné různorodých úkolů, kdy ke mně přiběhly dvě dívčiny z Holandska a vesele se se mnou pustily do řeči. Hned jsem se dozvěděl, kde co je a co mě čeká.

Ostatní na tom nebyli jinak. I přes jazykové bariéry a nižší úroveň angličtiny některých účastníků se všichni s radostí navzájem představovali a ihned zjišťovali podrobnosti o těch druhých. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak moc jsem se bál, že budeme tolik odlišní od jiných YMCAřů, ale opak byl pravdou. Ač byl každý vychováván jinou kulturou a dělal různé věci různými způsoby, YMCAřská atmosféra mě naprosto ohromila a a vytvořila dojem, že snad ani nejsem mimo domov. Jakožto vedoucí české skupinky jsem byl i vedoucím tábora a tak po krátké informativní schůzce s ostatními vedoucími, která se pak opakovala každý den, jsme šli přivítat všechny zbylé účastníky na úvodní večerní program. První večer byl protkán jistou nervozitou z nových lidí, ale dobrá nálada a společnost lidí „jednoho řemesla“ vše zlomila.

Následující dny měly vesměs stereotypní rozvrh, však natolik rozmanitě pojatý, že každý den byl naprostým originálem. Dopolední program byl vždy vyplněn hodinovou přednáškou, kterou si připravil vždy jeden národ na téma, která jsou aktuální a pro YMCA dobrovolníky přínosné. Bavili jsme se o sportu, o sebepoznání, o budování komunity a týmu, o globálních problémech a dalších.

Po každé přednášce následovaly interkativnější činnosti v menších skupinkách pod vedením různých vedoucích. Ať už to byly sportovní hry nebo cvičení v kolektivu, vždy to nějak rozvíjelo téma daného dne. Během dopoledne měl tak člověk možnost se zamyslet a zároveň se podívat na danou tématiku z jiného úhlu prostřednictvím aktivní činnosti v kolektivu.

Polední klid provázela slast v podobě obědu, připravovaného místními kuchaři. Doposud má mysl nepobírá, jak tak malý tým byl schopen připravit tak výtečná jídla pro bez mála osmdesátihlavý tábor. Chvílemi jsme měl pocit, že nejsme na táboře, ale v lázních. Pro dobré zažívání nám byl dopřán dlouhý odpolední klid, během kterého vedoucí plánovali následujích 24 hodin a účastníci měli tak možnost se lépe poznat s ostatními, relaxovat na trávě, jít si zaplavat do bazénu nebo si vyzkoušet některý z mnoha sportů, které tábor nabízel.

V odpoledních hodinách pak probíhali jakési workshopy, které mohl uspořádat kdokoliv, kdo k tomu měl prostředky a chuť. Během týdne jsme se tak mohli setkat s rozličnými činnostmi od hudebních nástrojů přes netradiční sporty, zamýšlecí skupinky, masáže, deskové hry, tanec, drama až po tvůrčí dílny.

Toto rozptýlení pak přerušila již pouze večeře a po ní krátký klid určený k osvěžení ve sprše a přípravě na večerní program. Večerní programy byly různorodé. Jeden večer byl zaměřený na zamyšlení a modlitby, jiný na prezentaci jednotlivých národů, další na spolupráci a poznání se navzájem v rámci jednotlivých chatek.

Chatky byly cíleně namixovány z různých národností, a tak měli účastníci nebrovolnou možnost se skutečně navzájem poznat a procvičit si anglický jazyk. Polovina tábora byla tvořena němci, tudíž některé chatky měly valné zastoupení v domácím jazyce.

Dení program byl zakončen dlouhým volnem s otevřeným občerstvením a možnou účastí na večerních chválách za doprovodu kytary ve speciální modlitební chatce. Z tohoto typu deního řádu jsem měl obavy. Zjistil jsem však, že pro mládež od šestnácti let výše je večerka v jednu hodinu v noci a volné vstávání daleko přívětivější než tradiční táborový program začínající v sedm ráno a končící před půnocí.

Z celého programu byly povinné pouze přednášky a následující interaktivní skupinky. Kdo tedy oželel ranní snídani, mohl si klidně přispat až k desáté hodině dopolední. První den to málokdo využil a jídelna se již po osmé hojně zalidnila. S nadcházejícími dny se však valné shromažďování přesouvalo na pozdější čas a v posledních dnech jste mohli potkat na snídani skoro všechny až po deváté hodině.

Jeden den byl však z celého tábora speciální. Byl jím celodenní výlet po místních krásách a zajímavostech. Ve středu jsme si tedy přivstali, připravili si svačiny z hojně ozdobeného švédského stolu a vydali se k bazénu do předpřipravených autobusů. Ten den bylo pochmurno a co chvíli nám pršelo.

Musím však říci, že „tam nahoře“ nás bedlivě sledovali a vždy trpělivě počkali, než jsme se schovali v autobuse na další přejezd. Nakonec jsme tak nezmokli ani cípem trička.

První zastávkou nám byl lanový park. Ve výškách jednoho až patnácti metrů jsme měli možnost prolézt různorodé prolézačky, lanovky a jiné skotačinky a otestovat si tak naši pružnost a svižnost bez pevné půdu pod nohama. Po vrácení všeho náčiní jsme se přesunuly do sousedního městečka Wertheim, zajímavého svým rozložením. Celá zástavba leží na dvou březích řeky Mohanu, kdy jedna část spadá pod Bavorsko a druhá pod Hesensko.

Nabídkou nám byla prohlídka místní zříceniny, volný prostor pro nakupování nebo prohlídka zajímavostí města. Prozíravě jsem zvolil prohlídku města za doprovodu postarší dámy, která hned na začátku ohromila všechny přítomné, když s každým letmo prohodila několik vět v jeho rodném jazyce. Nejvíce jsem pak byl ohromen, že ve všech jazycích, včetně češtiny, nebylo poznat, že to není její rodný. Prohlídka byla pak hned o to zajímavější a pro projití nejzajímavějších objektů zbyl i nějaký ten čas na zakoupení pohlednica a posezení u šálku kávy.

Celý výlet byl završen přesunem do jednoho z hlavních benediktýnských klášterů ve střední Evropě. Zde jsme měli možnost shlédnout krátký dokument o místním řádu (ač v němčině), zúčasnit se večerních modliteb v nádherném chrámovém kostele a prohlédnout si rozsáhlé pozemky využité na pěstování nejrůznějších bylin, obilnin i zeleniny včetně několika biozpracovávajících minitováren. Na konec se pořádalo úžasné a všemi vítané barbecue, po kterém jsme se rozloučili s našimi dvěma průvodci po klášteru a hromadně se naložili za lesku zapadajícího slunce do autobusu.

Jelikož nás na cestě potkala neočekávaná uzavírka silnice, návrat do tábořiště byl opožděn o skoro dvě hodiny. To však nijak nezabránilo, aby se účastníci s chutí shromáždili v hlavním stanu na promítání připravené irské komedie. Celý den tak získal jakousi celistvost a poprvé tak zavládlo v tábořišti hned po večerce absolutní mírumilovné ticho.

Zážitků a příběhů by se dalo vyprávět ještě mnoho. Já však doufám, že tento nástin vám nabídnul živý pohled do jednoho znejúžasnějších týdnů, jaké jsem kdy prožil. Zkušenosti, které jsme zde všichni nabyli, jsou jistě k nezaplacení a přátelství, která zde vznikla, ještě dlouho vydrží.

Přes všechny rozmary počasí a naše přátelské chlupaté myšší kamarády považuji tuto akci za velmi vydařenou a musím podotknout, že se domácí Němci skutečně předvedli, ať už se jednalo o servis, připravenost nebo bleskové řešení jakýchkoliv problémů. Tento projekt byl nesmírně zajímavý a já pevně věřím, že se nenechá dlouho čekat na svého nástupce v přístím roce. Nezbývá mi než veřejně poděkovat všem účastníkům z naší domoviny a vás všechny pozvat na tuto ojedinělou akci ať již v Německu nebo v kterékoliv jiné zemi. Teď už dobře vím, že kde jsou YMCAři, tam budu vždy doma!

Filip Rajnoch, foto: autor textu