04/2010

Cementová lady

Vydáno dne 23. 09. 2010 (1753 přečtení)
Představovala jsem si to jinak. Když jsme před dvěma měsíci s přítelem koupili náš první společný byt, jásali jsme nad jeho dezolátním stavem. „Chápeš! Tady bude pohovka a v ní budu sedět já, a tady budou žebřiny a tam budeš viset ty a budeš na mě volat, co bude k obědu!“ poskakovala jsem v troskách bytu a předváděla běžné rodinné situace. Byt jsme vybírali tak dlouho, že bychom si na zelené louce za zlomek toho času postavili dvoupatrový bunkr.


Prohlídky probíhaly pokaždé stejně. Realitní makléři se křečovitě opírali o dezolátní radiátory a nedoléhající okna a sršeli vtipem (viz. jeden z mých prvních fejetonů) a my procházeli desítkami bytů, kde se lidé dívali na televizi, vařili a přebalovali děti. Jednou jsme se zúčastnili dokonce manželské hádky, a to i argumentačně.

Cítila jsem se chvílemi jako slídil, který špehuje cizí domácnosti, ale díky této zkušenosti se ze mě stal profík na třídění podstatných a nepodstatných informací na realitním trhu. Při odchodu se například často člověk proti vůli realitního makléře od obyvatelů bytu jen tak mimochodem dozví nějakou zcela zásadní informaci, která ho od koupě odradí. Vzpomínám si, jak jsme před půl rokem nadšeně opouštěli jeden z bytů a otylý taťka v umaštěném nátělníku na nás do zavírajících se dveří na rozloučenou zavolal: „To víte, byt je to pěknej, nebejt toho věcnýho břemene!“ Před vchodem jsme z asertivního realitního hocha vypáčili informaci, že s námi v případě koupě budou bydlet příbuzní prodávajícího, což nás poněkud odradilo.

A pak jsme najednou narazili na makléře, který nás varoval už před domem: „Podívejte se, je to kůlnička na dříví, nelekejte se!“. Ve výtahu na nás spikle- Cementová lady necky zašeptal: „Počítejte s tím, že to musíte všechno zrekonstruovat!“ a před bytem na nás ještě udělal bojovné gesto, jako na parašutisty před seskokem. Na uvítanou jsem hned u dveří dostala ránu elektrickým proudem od jakéhosi sloupku s drátem. Byt vypadal skutečně otřesně, ale cena naštěstí odpovídala kvalitě. Naše nadšení pro společný projekt rostlo s každou ulomenou dlaždicí, s každou stopou pravěkého bytového dizajnu. Tapety s budovatelským motivem, nás definitivně zlomily k tomu stát se vlastníky doupěte, které bude do roka a do dne moderním luxusním rájem na zemi.

Určitě všichni znáte to nadšení pro vlastní projekt, kdy takové věci jako peníze, čas a skutečné vlastnosti materiálů ustupují do pozadí ve prospěch jakési mlhavé představy o výsledku. Když jsme dostali klíče od nového bytu, proháněli jsme se s přítelem po té zřícenině s lihovou fixou a po zdech čmárali elektrické zásuvky a futuristický nábytek. Zblblá z reklam na hypotéky jsem se zasnila a plasticky viděla tuhle scénu. Já stojím ve slušivých montérkách a čepičkou z novin na štaflích a natírám zeď modrou barvou.

Přítel stojí ve frajerských džínách pod štaflemi a ve volných chvílích maluje prstem do zasychajícího betonu srdíčka. Oba se šťastně smějeme. Přítel mi mázne barvou něžně po tváři a řekne: „Ty moje pomalovaný štěstí!“ No uznejte, že moje romantická představa o tom, jak probíhá rekonstrukce bytu nemá příliš reálné kořeny.

A tak taháme po nocích pytle s cementem. Nadávky a nehty lítají všude okolo a někde na dně zasychajícího betonu leží jediný klíček od schránky. O víkendech jezdíme po nákupních střediscích, kde předvádíme italské scény na téma sprchový kout nebo vana, laminát nebo dřevo a všichni prodavači nás už znají a vědí, že tomu nerozumíme ani jeden. A tak vždycky přijdeme s nějakým plánem, prodavač od obkladů se nám srdečně zasměje a my odjedeme s plánem úplně jiným.

Minulý týden jsme vybourali zeď. Pak jsme se shodli, že tam zeď měla svoji funkci, takže za chvíli jedeme pro cihly. Červené, do obýváku. To se pán ve stavebninách zase smíchy zlomí v pase. Největší strach mám ale ze sousedů. Chtěla jsem upéct bábovku a obejít s ní polovinu sídliště. Viděla jsem to v televizi. Neumím péct a momentálně nemám ani troubu, tak se alespoň na sousedy mile usmívám a hlasitě zdravím. Oni se neusmívají a nezdraví. Nemají nás rádi, protože jim už šest týdnů kopeme nad hlavami. Kdyby ochutnali mojí bábovku, uznali by, že rachot sbíječky nezanechá takovou pachuť jako moje těžké moučné těsto. Moje pekařské výrobky mají tu unikátní vlastnost, že když je ochutnáte, za celý den se Vám už nic horšího nestane.

A tak asi dneska kromě červených cihel nakoupím někde perníčky a zbaběle je naházím sousedům do schránek, protože láska prochází žaludkem, i když ta moje bude ještě pár měsíců procházet stavebninami.

Renata Francová, kresba: autorka textu

[.. Celý článek | Autor: externí .. ]
[..Pošli e-mail | Vytisknout článek ..]