Myslím, že několik Ymek existovalo v Čechách (tehdy to byla součást Rakousko-Uherska) už po roce 1875, protože vedení světové aliance YMCA v Ženevě se v té době velmi silně angažovalo při zakládání Ymek ve střední Evropě. Ve zpravodaji vídeňské Ymky z listopadu 1896 najdeme pozvání do Ymky v Praze, v Petrské ulici 23, a do Ymky v Plzni, v Plachého ulici 878. Předpokládám, že obě Ymky v té době už nějakou dobu pracovaly. O několik měsíců později najdeme ve zpravodaji oznámení o založení Ymky v Bielsku.

Jedna ze zpráv mezinárodní komise pro práci Ymky v Ženevě v roce 1901 mluví o multinacionálním svazu, jehož členy byla následující místní sdružení Ymky: v Čechách 39, na Moravě 18, ve Slezsku 10, v Galicii 10, v Rakousku 16, v Bukovině 2, v Küstenlandu a Kraině po 1. Celkem 8 polsky mluvících, 32 německy mluvících a 57 (!) česky mluvících místních sdružení YMCA. Na konci roku 1901 cestoval po tomto multinacionálním a multijazykovém sdružení generální sekretář světové Ymky Phildius, s cílem založit další místní sdružení.

Díky této společné minulosti bylo skoro samozřejmé, že jsme se v Rakousku vždycky zajímali o mladé lidi v zemích ovládaných komunisty. Když jsem se stal v roce 1965 generálním sekretářem Ymky ve Vídni a později i celé rakouské Ymky, začal jsem velmi záhy navazovat kontakty s křesťanskými skupinami mládeže v Maďarsku a Československu. Z pověření evropské YMCA jsem se jako pozorovatel účastnil každoročního setkání Ekumenické rady mládeže Evropy. Na tomto fóru se scházeli vedoucí práce s mládeží ze všech zemí Evropy, včetně Ruska. Dalším takovým fórem byla evropská Evangelická aliance, jejímž jsem byl rakouským spolupracovníkem, a na jejíž půdě se scházeli křesťané z mnoha zemí a díky níž jsem získal mnoho kontaktů do Československa, Maďarska a tehdejšího východního Německa (DDR). Díky tomu jsem navázal v Československu řadu vztahů s faráři a vedoucími mládeže z různých církví a snažil jsem se mezi nimi šířit a získat je pro myšlenku ymkařské práce s mládeží. Ymka jako organizace sice byla zakázána, práce s mládeží v ymkařském duchu ovšem ne.

V únoru 1989 jsem vedl rozhovory s vedením Českobratrské církve evangelické o možnosti zřídit v Praze hotel pro mládež, na jehož vedení by se spolupodílela také Ymka. Po konzultacích s evropskou Ymkou jsem v září mohl předložit vedení církve následující návrh: Jsme ochotni se na tom jako evropská Ymka spolupodílet, ovšem za jasného předpokladu, že budou možná společná setkání a programy mladých lidí ze západní a východní Evropy. Uměli jsme si představit, že vznikne malý mezinárodní tým s jedním ymkařským sekretářem ze zahraničí a jedním českým spolupracovníkem, který se o tyto programy bude starat. Tato myšlenka byla akceptována a při další návštěvě jsme chtěli domluvit konkrétnější podrobnosti. Naše příští setkání bylo domluveno na 8. prosince 1989. To už ale byla situace nečekaně a radostně jiná. Navzdory všem mým zprávám o kontaktech s východní Evropou si mnoho lidí v evropské Ymce myslelo, že na situaci ve východní Evropě se jen tak a ještě dlouho nic nezmění.

Kdo ale měl kontakty s mladými lidmi v Maďarsku, Československu a východním Německu, mohl si všimnout, že se něco mění a dává do pohybu. Přesvědčoval jsem tenkrát evropskou Ymku, že v nejbližších letech k něčemu dojde. Buď nějaký převrat, nebo krvavé nepokoje s půl miliónem uprchlíků. Pokoušel jsem se svým přátelům dát jasně najevo, že v obou případech to bude pro evropskou Ymku veliká výzva, na kterou musíme být připraveni.

Jsem rád, že došlo k tomu prvnímu. Když jsem 8. prosince dorazil, seděl synodní senior Josef Hromádka, se kterým jsem měl jednat, jako vicepremiér na úřadu vlády. Po krátkém rozhovoru mě odkázal na svého poradce JUDr. Pavla Šimka. A když jsem dorazil do jeho kanceláře, seděl u něho Dr. Lubor Drápal. A společně jsme začali rozhovor o tom, jak znovu obnovit práci Ymky. Při tomto rozhovoru mi bylo jasné, že jsem narazil na správné lidi, že Lubor Drápal je muž na svém místě a obnoví Ymku, s pomocí Evropské Ymky, kterou zprostředkuji, a pokusí se pro ni získat její budovy a tábory. Měl jsem velikou radost z toho, že i já s tím mohu svým dílem trochu pomoci. Jako hlavní úkol jsem dostal na starost získávání a vzdělávání mladých lidí za spolupracovníky Ymky. Byl jsem velmi vděčný, že se mi po bok velmi brzy postavil mladý muž, Michal Šourek, se kterým jsem společně tento těžký, ale velmi důležitý úkol plnil.

Připravili jsme program školení spolupracovníků s výhledem na několik let. A podařil se nám ho dobře připravit a provést. Na čtyřech jednotýdenních kursech jsme vyškolili spoustu mladých křesťanů a studentů, aby mohli dělat dobrou křesťanskou práci s mládeží. Ještě jednu důležitou věc chci zmínit. Když jsem 10. prosince 1989 šel na nádraží, abych odjel domů, byl jsem plný radosti, skoro jsem nahlas jásal. Celé roky jsem na to čekal a modlil jsem se za to. V podchodu u nádraží byla spousta plakátů. A byl na nich následující text: Gloria in excelsis, Občanské fórum. Velice se mě to dotklo. Protože to bylo jako slova, která slyšeli pastýři z úst andělů při Kristově narození: Gloria in excelsis Deo. To znamená: Sláva Bohu na výsosti. Na plakátu ale stálo: Sláva na výsostech Občanskému fóru.

Velmi se mne to dotklo a byl jsem z toho velmi smutný. Pomyslel jsem si, že sotva jste se zbavili komunistů, hned si zase někdo sedá na Boží místo. A znovu jsem si uvědomil, jak důležitá je pro Česko práce Ymky. To byl také důvod, proč jsem při všech školeních spolupracovníků a při všech schůzích tak jasně a uvědoměle připomínal význam Pařížské báze. Naše rozmanitá práce, kde se objevuje sport a mnoho jiných věcí, musí neustále jasně připomínat a svědčit, že Bůh v Ježíši Kristu je Pán tohoto světa.

Mám velikou radost a jsem velmi šťastný, že jsem směl pomáhat při znovuobnovení české Ymky a že jsem to mohl dělat společně s Luborem Drápalem a Michlem Šourkem.

Přeji české Ymce hojnost Božího požehnání. Přeju jí, aby uměla stále znovu vymýšlet a realizovat nové a zajímavé programy pro mladé lidi, ale nezapomněla přitom nikdy na Boží úkol, o kterém tak jasně mluví Pařížské báze a který platí pro všechny Ymky na celém světě. Na úkol šířit Boží království.

Dietrich Reitzner