05/2010

Všichni mají radši blondýnky

Vydáno dne 15. 11. 2010 (1985 přečtení)
Rozhodla jsem se napsat hluboce intelektuální blog o tom, že mám v šuplíku odbarvovač a nebojím se ho použít. V pondělí večer jsem zjistila, že připomínám Micka Jaggera. Nevím, jestli někdy promoval, ale z obavy před tím, že mě vyhazovač nepustí do promoční síně, jsem zamířila do kadeřnického salónu za účelem vytvoření společensky přijatelného mikáda.


Kadeřnice zalomily rukama (asi si myslely, že přišel Jagger) a začaly se předhánět ve výčtu procesů, které moje nešťastná hlava nutně potřebuje, aby byla promoceschopná. Když mi nemilosrdně sdělily celkovou částku všech procedur, vyhlásila jsem osobní bankrot, ale na otočnou židli jsem usedla a svěřila se odbornicím.

Za hodinu mi vlasatá kadeřnice vytvořila na hlavě solidního vrabce a obě kadeřnice se poté shodly, že vrabec barvy havrana je zcela neúnosné módní faux pas. Dělala jsem drahoty (bylo to skutečně drahé), ale svolila jsem a nechala jsem si na hlavu naplácat jakousi modrou směs, která na mé černočerné kebuli měla vytvořit tzv. módní odlesky. A tak jsem včera odpromovala pod sochou Karla IV., jako Zikmund, liška ryšavá.

Na půli cesty mezi havraní černí a barvou pampelišek přemýšlím, zda nedozrál čas na změnu. Ono se řekne, barva vlasů, ale jestli něco píše dějiny, jsou to právě kadeře. Kronikáři pějí chvalozpěvy na zdegenerované blonďaté aristokratky, čarodějnice byly vždycky brunety a Angelika měla všude naprosto nelegitimní protekci! Sociální stereotypy jsou prostě hluboko v nás. Před pár dny jsem v metru špiclovala dvě paní. Jedna

povídá rozněžnělým hláskem: „Ten můj blbec se rozešel se svojí slečnou. Taková milá drobná blondýnečka to byla, víš! A teď, teď chodí s takovou nánou. Vona je velká, černá. Nelíbí se mi ta holka ani trochu!“

Krčila jsem se za tyčí, ale podívaly se na mě obě a věnovaly mi zlostný pohled. Evidentně mě zařadily do skupiny „velkých černých“, které malým blondýnečkám odlákávají jejich snoubence.

V sobotu jsme byli s Májou, mojí nejmilejší peroxidovou kamarádkou, na travestishow. Povídali jsme si na baru, Mája zalovila gelovým nehtem ve víně a hodila vilný pohled na fešné mládence, kteří jí dlouze sledovali. Mládenci civěli čím dál víc a ona klopila své nekonečně dlouhé řasy a kroužila dlouhým nehtem po baru. Po chvíli se jeden odhodlal a přišel blíž. Třikrát jí udiveně obešel a uznale pronesl: „Tyjo, ty seš fakt nejlepší transvestita, jakýho jsem viděl! Fakt dokonalej!“. Jsou chvíle, kdy bych s ní neměnila.

Můj táta má rád blondýny. Je to prý silnější než on. Rozumím tomu, mám podobný vztah k belgickým pralinkám. Prostě vidím, a jdu! A tak věřím v sílu peroxidu, a když vidím, kolik stojí všechny ty odbarvovací procedury času a peněz, tak si říkám, že si ty naše blondýnky tu protekci vlastně zaslouží. Fandím jim! Svítí nám na cestu v časech dobrých i zlých, chlapi si je vylepují na zdi vězeňských cel a „spravedlnost“ je prý slepá, ale podle všech soch a obrazů taky blonďatá. Takže blondýny u mě vždycky najdou zastání!

Už proto, že muži prý chodí s blondýnami a berou si brunety. Netuším, jak to chodí v praxi. Možná si jednoho dne takový standardní muž řekne:“Už toho bylo dost“ a rozhodne se, že je čas na nějakou „velkou, černou“. A jelikož jsem holka na vdávání, tak asi zůstanu věrná havraní černi a velkým černým belgickým pralinkám.

Renata Francová, kresba: autorka textu

[.. Celý článek | Autor: externí .. ]
[..Pošli e-mail | Vytisknout článek ..]