(Zamyšlení z Gospel Night Praha – 10. 12. 2010)

Čtení: Matouš 2:1-12
(Matoušovské vánoční evangelium)
1 Když se narodil Ježíš v Judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se:
2 „Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“
3 Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém; …
9 … A hle,hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě.
10 Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí.


„I tvoje cesta zazáří, vydáš-li se za září…“

Je to zvláštní - Herodes a s ním celý Jeruzalém – mají hvězdu na dosah – ale nevzrušuje je to… Na takové věci mají své odborníky, placené profesionály – a ti jsou taky v klidu, nic nehlásí - tak co…? Nebo vlastně – vzrušuje, až když se to provalí – ale negativně, pěkně je to štve. Zato mudrci – takoví „kdovíkdo“ a „kdovíodkud“ – těm to stojí za to jít, cestovat takovou dálku – proč vlastně? Narodil se nový král, ukázala se jeho hvězda – ale takových už bylo, kdyby za každým měli běhat…:-)

Jenže tady se jedná o jiného krále, Krále králů – Mesiáše, Spasitele dávno předpověděného proroky, zaslíbeného – kdejakému princátku se při narození hvězda neukáže. A oni mu chtějí patřit a tak se vydají na cestu*za*září. Za hvězdou.

Ta HVĚZDA oznamuje PRŮLOM SVĚTLA do ztemnělého světa!! Světla, které není ze světa…Světla, před nímž žádná tma neobstojí. A „To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila….“

A jak si tak nad tím medituji a představuji si vás, kdo dnes asi budete tady pod kazatelnou, a je už hodně pozdě nebo spíš hodně brzy - tak se mi to najednou všechno nějak začne slévat.

A v tom vidím zvláštní scénu… (taky se vám zdávají sny jako filmové scénáře ?? :-)):
Pokojík, poněkud zastarale zařízený, na křesle sedí babička (pěkná, svěží šedesátnice…) kolem se batolí děvčátko, asi tak 4 leté…
Kamera sjede a zaostří na kalendář na zdi – nebo elektronický budík na obrazovce??? Už nevím. Ale jisté je, že tam je zřetelné datum - 10. prosince 2055…
V ruce drží dopis… (Ale ne, to je špatně – za 50 let už přece žádné papírové dopisy nebudou – ani dnes už se přece dávno nepíše… No, kdo ví? – Je tu snad někdo, kdo to pamatuje před 50 přesně před 45 lety? Já jenom tak trošičku – a tehdy ani televize nebyla… tak se mi to asi nějak popletlo – ale to se ve snech může…)

Pusťme si to dál…. (A tak dobrá – tak ne dopis, no – babička si prohlíží fotky na svém stařičkém notebooku… :-) (jenže - ani to už asi vaše vnoučata nebudou znát ?? Kdo ví, co bude?) A vedle nich tam má puštěný nějaký text….

„Jéé, babi, ty se hezky usmíváš… a tak se ti zvláštně lesknou oči, přímo ti září…“zbystří vnučka dívajíc se zespoda zkoumavě na babičku…
„Co to koukáš? Ukaž!“ A už se sápe a šplhá babičce na klín… „Babííí… prosím…“

Babička sebou trhne – vytržena ze svých myšlenek, jako by byla přistižena… Ale hned se na vnučku usměje a vysadí si ji na klín.
„Júúú – kdo to je, babí? Mají krásný trička… To jsou zpěváci? … Jé – a tohle jsi ty?“
„Eh – Kačenko, víš, to jsem byla ještě hodně mladá… a potkalo mě tehdy velké štěstí… A ty obrázky a zvlášť tento dopis mi to všechno připomněl. Bylo to krásný…“

„Babííí… vyprávěj…“ „Ale když to už je tak dávno“, zasní se zase babička… a Kačenka už ví, že vyhrála a že se bude vyprávět a budou se ukazovat obrázky jako už tolikrát, jak to ona má tak ráda – a tak se pohodlně zavrtá, zatulí k babičce a už se těší…
(Na obrazovce se střídají obrázky - tensingová zkouška, kapela, sbor, hry, víkendovka, fotky z tábora a z koncertu TSCZ, zájezd do Anglie, turné na Slovensko, Gospel- Night u Klimenta…)
A babička vypráví a vzpomíná…
Po chvíli si všimne, že Kačenka usnula. A tak si znovu čte ten dopis:

Čau Kačko! Co je s tebou? To si ségra? Neozveš se, jak je rok dlouhej... A já ti toho přitom tolik musím říct. Člověče, dějou se věci – nebudeš věřit. Prostě bomba, senzace, fakt. Hele, musíš někdy přijet, to se nedá všecko napsat.
Začlo to vlastně už v lednu. Všechno se mi tenkrát nějak po** Byla jsem úplně hotová, prostě na dně… poslonila sem čtvrtletku, pohádala sem se s mámou, jak sem měla nervy, tak jsem si uřízla pěknou ostudu na koncertě (vokno jak prase - no hrůza), zradila mě nejlepší kamarádka…
Všechno bylo úplně na **.
A tehdy za mnou přišla Klára od nás ze třídy. A ptala se mě, co mi jako je a tak a já jí to všechno vyklopila. A byla sem moc vděčná, že mě někdo poslouchá. A pak povídá – víš, co? Pojď se mnou… A kam?... Na tensing. Na tensing? Co to jako je?
Kdybych na tom nebyla tak, jak sem byla, že už mi to bylo jedno, asi bych tam s ní nikdy nešla.
Ale šla sem. Vlastně to nechápu. Ale byla to bomba, to se nedá popsat. Vůbec sem nechápala, ale bylo to skvělý. A příště sem šla zas a pak už dycky…Tohle Kláře nikdy nezapomenu.
Bylo to tam – no jako doma… co, jako doma. Kecám, doma to právě tehdy nestálo za nic, blbá nálada, nervy, hádky, vopruz.
Vzali mě mezi sebe, jako bych tam prostě patřila. Já nikdy moc nezpívala – a tady najednou sólo. A šlo to. Tam se nesoutěžilo, nepomlouvalo… domlouvalo se o tom, co se bude zpívat… kdo si chtěl něco vyzkoušet, tak ho v tom podpořili. Už sem vyzkoušela i hrát v kapele!!
A tanec – člověče, já se dala na tanec – umíš si to představit?
Já a tanec… Ale s takovou skvělou vedoucí – ta by snad naučila tancovat i pouliční lampu…
Úplně se mi převrátil život – od zkoušky ke zkoušce, od akce k akci, to ostatní bylo jenom jako výplň. Ale šťastná.
A tensingáři – prostě skvělý lidi, kamarádi. A zamyšlení – jak měl posledně ten skvělej týpek (jeden z vedoucích): Zkus. Zkus rozsvítit tam, kde se lidé bojí. Zkus někomu posvítit na cestu. Zkus a uvidíš – možná i ta tvoje cesta zazáří!

– Jo, to ty vlastně taky nevíš, co je zamyšlení, co? – Hele, musíš prostě přijet a jít tam se mnou.. Nebo víš, co? Pojedeš s náma v létě na tábor. Jasně."

V tom Kačenka vzdychne a probudí se, zívne, protáhne se a jako by nic plynule naváže: „Až budu velká, budu taky zpívat a hrát na tu velikou kytaru a na bubny jako ty… a … Babi, vezmeš mě taky na ten „TEN-CINK“, viď?“

Jaromír Strádal


Hvězda
Tomu, kdo pro žal hlavu věší, na nebi hvězda září,
zahání tmu a smutné těší, osuší slzy z tváří.
Sníh na dlani tě bude hřát a mráz, ten nespálí tě,
vlk s beránkem si bude hrát a králem bude Dítě….