Tak už si pro mě zase přišla. Mrcha jedna nákaza zlořečená. Začalo to decentním kýchnutím do hedvábného kapesníčku v pondělí večer a teď, několik dní poté, ležím s mastnou ofinou připlácnutou na zpoceném čele a odřeným rudým knírem pod nosem a kleju. Vypadám jako Hitler a ve sklepě mi stojí zbrusu nové kolo, které jsem dostala k promoci.


Není to (na rozdíl ode mě) žádná skládačka, ale pořádný americký hřebec s dámským sedlem, který čeká ve sklepní kóji na svou fyzicky zhroucenou majitelku. Mám neschopenku, protože jsem neschopná.

Každé jaro a podzim, když mě sklátí nemoc, vyslechnu od své věčně zdravé mámy celou symfonii výčitek o mé neschopnosti užívat vitamíny a zdržet se kontaktu s epicentry nákazy. Epicentrem nákazy jsou zejména kolegové v práci s šátky kolem krku, obchodní domy a metro. Tak se jim schválně zkuste vyhnout, když bydlíte na kraji města, dojíždíte do práce v centru metrem a jediným zdrojem Vaší potravy je místní obchoďák a podezřelý čínský bufet, který je epicentrem bůhví čeho dalšího.

Faktem však zůstává, že každé jaro a podzim se stávám epicentrem nákazy já a každé jaro a podzim trávím dlouhé hodiny v přeplněné čekárně svojí praktické lékařky. Moje praktická lékařka je velice nepraktická stará paní, která bojuje s počítačem jako lev a ne vždy vítězně. A tak se seance v čekárně běžně protáhnou na několik dlouhých a často dramatických hodin, takže k doktorce chodím už pár let s batůžkem, jako na celodenní výlet.

Dneska jsem dorazila jako devatenáctá, zdvořile jsem se uklonila osmnácti párům očí, usadila se vzorně na volné místo, vybalila termosku s čajem, dvě knihy a zabředla do čtení. Nepřečetla jsem ani dvě věty a na rameni mi přistála tučná ruka postarší dámy.

„Pani, musíte si přece zjistit, kdo je poslední!,“ sdělila mi káravým tónem a zbytek čekárny souhlasně zamručel.

Aha, pořádek musí být. I takové čekání má svá pravidla! Na chvíli mě přepadlo dovádivé nutkání polemizovat s tlustou paní, že poslední jsem rozhodně já, ale osazenstvo čekárny mělo evidentně smysl pro humor jako zřízenec pohřebního ústavu.

„Kdo je tady poslední?“ zachraptěla jsem bez většího zájmu a odhrnula ofinu z horečkou zpoceného čela.

„Poslední jsem já!“ prohlásila tatáž boubelatá paní a spokojeně se zavrtěla v sedačce.

Čekárna si oddychla, že byl nastolen pořádek, a všichni se pustili do svých aktivit. Začetla jsem se do Johna Updika. Rýma mi pískala v uchu a teplotou se mi mlžily brýle. V čekárně najednou nastal rozruch. Odhlédla jsem od knihy, na zpocených brýlích vytvořila prstem průhledná kolečka a koukám, že jsem hlavním aktérem toho pozdvižení. Všechny oči byly upřené na mou usmrkanou maličkost.

Baculatá paní na mě zlostně sykla: „Tady ten pán se právě ptal, kdo je tady poslední!“ a ukázala na chlapíka sedícího před obrovským plakátem na mast proti hemeroidům.

Chvíli jsem nechápavě civěla a snažila se rozkódovat skutečnou podstatu hry na posledníčka.

„Já jsem poslední!“, pronesla jsem tiše to, co se ode mě očekávalo, a znovu se začetla.

Čekárna s uspokojením vzdychla a zavládlo ticho. Můj knižní hrdina vedl zrovna vášnivý dialog se svou vysněnou bohyní, když se čekárnou ozval zvučný hlas: „Kdo je tady poslední?“

„Já jsem tady poslední!“, pronesla jsem otráveně a automaticky, aniž bych odhlédla od knihy.

To, co způsobila moje prostinká věta v nacpané čekárně se dá přirovnat snad jen k apokalypse. Pán s hemeroidy se prudce vztyčil, udeřil se pěstí do hrudi a vykřikl: “Já jsem tady poslední!“. Pani s pletacími jehlicemi odvedle přestala plést a vykřikla zoufale: „To je hrůza, to je hrůza!“. Nově příchozí muž s hlasem hajného pronesl zmateně: „Tak kdo je tady vlastně poslední, jsem z toho jelen!?“ Tlustá paní se vymrštila ze sedačky, vztyčila ukazováček a opovržlivě ukázala na můj nos: „To se zeptejte tady tý!“

Zmateně jsem si otřela čelo a pronesla něco o tom, že je opravdu možné, že po mně ještě přišel pán od hemeroidů a že to vlastně tak moc nesleduji. Čekárnou se nesla vlna pohrdání nad mojí tupostí. Napadlo mě, že by se situace dala jednoduše vyřešit putovním nalepovacím papírkem s nápisem „já jsem poslední“, který by si posledníček potupně přilepil na čelo.

Hru na posledního jsem každopádně absolutně projela. Uprostřed druhé knihy mě sestra zavolala dovnitř. Moje nepraktická lékařka se vynořila za obrovským stolem a zeptala se mě obligátně:

„Co Vám je?“ a „Co na to chcete?“ a já jsem obligátně odpověděla „Zánět dutin“ a „Antibiotika“ a pak jsem věčnost čekala, než to všechno naťuká a uloží do počítače.

Když jsem opouštěla ordinaci, v čekárně kulminovala hádka o pořadí čekajících a malé děcko usilovně vřeštělo nad tou strašlivou tragédií. A za všechno můžou ty vitamíny! A tak ti slibuji svatosvatě, moje milá maminko, že budu polykat celý rok céčko a zdržovat se kontaktu s epicentry nákazy, hlavně se všemi čekárnami.

Renata Francová, kresba: autorka textu, francova.blog.idnes.cz