Úvodem dobrá zpráva pro příznivce Kabaretu Ivan Blatný, který byl (a bohužel už není) k vidění v Divadle Komedie: inscenace Lamento, která se v polovině ledna bez velkých fanfár objevila na repertoáru Roxy/NoD, totiž v mnohém navazuje právě na tento pozoruhodný projekt. Nejen složením inscenačního týmu (Lucie Trmíková, Miloš Orson Štědroň a Jan Nebeský), ale také poetikou pohybující se kdesi na pomezí opery, činohry a poněkud výstředního úletu.


Nebeského inscenace vychází z textu Lucie Trmíkové, pojednávajícího o nejproslulejší jeptišce minulého století; jeho části zhudebnil Miloš Orson Štědroň způsobem oscilujícím mezi téměř klasickými písněmi – zazní dokonce i jedno blues – a artistními operními áriemi. Stylově obdobně proměnlivý doprovod zajišťuje trio hudebníků (v obsazení akordeon – klávesy – bicí), umístěných přímo na scéně. A abychom byli přesní, kompletní titul zní Lamento / Z tance v prach a opět do tance (Den a noc Matky Terezy).

Trojice postav se představí v téměř modelově přehledné situaci: v kalkatském útulku, vedeném Matkou Terezou, umírá opuštěný a zbídačelý bezdomovec, o něhož – kromě samotné matky představené – pečuje příslušně vyděšená novicka. Té Matka Tereza v několika áriích vyloží, co je hlavním posláním jejich řádu, proč je potřeba zachovávat asketickou skromnost a také to, že nestačí pečovat o tělesné potřeby umírajících ubožáků, ale je nutné poskytnout jim lidskou důstojnost, ukázat, že o ně má vůbec někdo zájem. Rozumím-li dobře, právě k této části odkazuje „den Matky Terezy“ v podtitulu. Po dni ovšem přichází noc a s ní neodbytné pochybnosti: titulní postava se přiznává ke strachu z vnitřní prázdnoty, rutinovaného chladu a ztráty smyslu. V těchto chvílích se jejím partnerem stává umírající Ind, jenž s ní vede sofistikované diskuse, „přivolá“ hinduistickou bohyni štěstí a úspěchu a nakonec Matku Terezu paradoxně „zachrání“ absurdně vyhlížejícím přáním, aby mu zahrála na mandolínu – čímž jí umožní projevit velmi osobní, byť z úzce praktického hlediska nepříliš užitečnou lidskost.

Takto převyprávěný děj působí poněkud prvoplánově, ne-li přímo agitačně. Samotná inscenace má ovšem k prvoplánové agitce hodně daleko: velmi umně se totiž pohybuje po ostré hraně mezi vážností a poněkud kuriózní groteskou. Není pochyb o tom, že v základu je vše míněno doopravdy (což celku zajišťuje pevnou půdu pod nohama), současně se však na scéně odehrávají věci, které publikum opakovaně nutí k nevěřícnému smíchu a při troše špatné vůle by je dokonce bylo možné chápat jako provokativní blasfémii. Zásluhy si rovným dílem dělí hudební složka s režií. Štědroňova hudba záměrně nejde s textem a nechává především Matku Terezu velmi „nemístně“ vyzpívávat nejen úvahy nad svým postavením, ale i nejrůznější praktické informace. A režisér Nebeský se zase nebrání „nepřípadným“ kvazioperním aranžmá s áriemi a duety, prokládanými mluvenými pasážemi; ještě dále tak posiluje beztak velmi ambivalentní náladu představení. Když Matka Tereza zcela vážně zapěje připojíme ho na kapačku, vlastně na tom nic moc žertovného není – jenže nesmát se v tu chvíli dokázal jen málokdo.

Jednoznačnou hvězdou Lamenta – a zároveň tím, kdo se rozhodující měrou podílí na tom, že inscenace působí vzdor veškerým výstřednostem jako smysluplný a soudržný celek – je Jan Mikušek v roli Matky Terezy. Nejsem bohužel kompetentní k tomu, abych posuzoval kvalitu jeho kontratenorového zpěvu, dění však jednoznačně dominuje i po ryze herecké stránce. Mikušek má dar mimořádné jevištní věcnosti; dokáže „nehrát“, navzdory tomu však ve své postavě naprosto samozřejmě pobývá (což dokázal už v roli prokurátora Urválka v trochu podobně pojaté komorní opeře Zítra se bude…). Matka Tereza je tudíž jako postava znejistěna hned v několik rovinách. Do divadelní postavy se prolíná mediální obraz reálné osoby – té poslední, u které bychom očekávali pochybnosti. Obsazení mužem zase nevyhnutelně přináší zlehčující odstup – i když se inscenátoři jakýmkoli komediálním efektům tohoto typu důsledně vyhýbají. A do třetice, Jan Mikušek zpívá „ženským“ hlasem a mluví „mužským“, čímž celkovou nejistotu ještě umocňuje. (Jistě ne náhodou vyhlíží jako podezřele androgynní figura také tančící bohyně Lakšmí, rovněž hraná mužským představitelem).

Oba Mikuškovi kolegové se svých rolí zhostili obvyklým činoherním způsobem, což se ukázalo být dosti problematické (méně kupodivu rušil jejich neprofesionální zpěv). Doplatila na to především Lucie Trmíková, která se tak pečlivě snaží rozehrávat každé vnitřní hnutí novicky Andrey, až celá postava začne vedle naprosto samozřejmé Matky Terezy vyhlížet uměle a „hraně“. O něco lépe na tom byl Miloslav Mejzlík, jenž coby umírající bezdomovec Rinzai téměř celé představení proležel na lůžku a nebyl tudíž vystaven přímé konfrontaci; když se v závěru pustil do osvobozujícího „tance smrti“, byla již situace natolik stylizovaná, že problémy s typově rozdílným herectvím odpadly. Mimochodem, škoda, že inscenace neskončila právě v tomto významově otevřeném a přesto velmi silném okamžiku – následující happy end působil zbytečně doslovně.

Pozitiva však tentokrát jasně převažují. Jan Nebeský s Lucií Trmíkovou úspěšně prodloužili svou sérii neortodoxních katolických inscenací, Miloš Orson Štědroň pro změnu dokázal, že se mu v oboru „podivných hudebně-dramatických útvarů“ vyrovná v Česku jen málokdo. A Roxy/NoD si pouhý měsíc po premiéře muzikálu Pornohvězdy může udělat zářez za další úspěšný projekt, který překračuje hranice úzce vymezené divadelní alternativy sice poněkud jiným směrem, ale neméně svébytně.

Roxy/NoD Praha – Lucie Trmíková: Lamento.
Hudba: Miloš Orson Štědroň, režie: Jan Nebeský, kostýmy: Petra Vlachynská, scéna: Jan Nebeský a Jakub Myslín.
Premiéra 20. ledna 2010.

Jan Mikulka – Divadelní noviny