YMCA v ČR pravidelně vysílá dobrovolníky na Evropskou dobrovolnou službu. Zkušenosti jedné z účastnic si můžete přečíst v následujícím příspěvku.


Zlomová situace pro mne nastala, když jsem dokončila vysokou školu a přemýšlela co dále po studiu. Ocitla jsem se na rozcestí mezi pokračováním ve studiu, prací a odjezdem do zahraničí. Jelikož už jsem v rámci studia absolvovala rok v zahraničí a byla to pro mne neuvěřitelná zkušenost, lákala mne nejvíce možnost odjezdu do zahraničí, ale spíše za praktickým účelem.

Jednoho dne jsem se seznámila se slečnou Bojanou z Bosny, která se v minulosti účastnila Evropské dobrovolné služby, a tak mne zasvětila do „světa EDS“. Bojana byla ze své zkušenosti EDS dobrovolníka nadšená a vřele mi doporučila tento program vyzkoušet. Z jejího vyprávění mi tento program zněl báječně, rozhodla jsem se tedy, že ho taky vyzkouším.

Hledání projektu nebyla jednoduchá záležitost, jak se zprvu zdálo. Nejprve jsem si našla vysílací organizaci v České Republice a zeptala se na případné volné projekty, ale bohužel volných projektů bylo málo a žádný z nabízených projektů mne nezaujal. Rozhodla jsem tedy najít si nějaký projekt sama pomocí internetu.

Strávila jsem spoustu času procházením databáze s EDS projekty, kontaktovala hostitelské organizace, ale většina organizací se ani nenamáhala odpovědět na můj email. Později jsem zjistila, že spousta projektů, které byly v databázi, nebyly v dané době aktuální, takže toto hledání bylo zbytečné plýtvání časem. Kamarádka Bojana mi poradila, abych se zaregistrovala do Yahoo groups zaměřených na EDS a dostávala případné nabídky na volné pozice na dobrovolníky. Její rady jsem uposlechla. Vytvořila jsem si účet, zaregistrovala se do potřebných skupin a čekala, až mi přijdou nějaké nabídky projektů. Najít projekt v oblasti, která mne zajímala, trvalo déle, než jsem očekávala. Ale nakonec po půl roce jsem našla projekt v Řecku a byla jsem vybraná. Čekala mne fáze papírování a dne 1. října 2010 jsem se vydala do Atén.

V Řecku jsem nikdy předtím nebyla a tak jsem se velmi moc těšila na zemi, lidi i kulturu. Jelikož jsem si příjezd do Atén špatně naplánovala, můj vedoucí byl s dalšími dobrovolníky na jednom projektu mimo Atény, neměl mě kdo vyzvednout na letišti. S cestováním nemám problémy, přizpůsobila jsem se situaci.

Jelikož jsem přiletěla pozdě v noci, musela jsem si rychle zajistit nocleh. Našla jsem si hostel, do kterého jsem se přemístila přímo z letiště. Hostel nebyl moc hezký, ale obsluha na recepci byla velice příjemná a nápomocná. Druhý den ráno jsem se probudila, nasnídala a vydala se na procházku po městě poblíž hostelu. Musím říci, že mé první dojmy nebyly zrovna příjemné. Ulice byly velice špinavé, lidé v ulicích vypadali podivínsky a nepříjemně po mě koukali. Necítila jsem se bezpečně a ve své kůži. Šokovalo mne, že se nacházím v centru města.

Po návratu do hostelu jsem se dala do řeči s recepčním a zeptala se ho na bezpečnost v Aténách. Vysvětlil mi, že oblast, ve které jsem se šla projít je jednou z nejhorších a nejnebezpečnějších částí Atén a je tedy lepší se této oblasti vyhýbat či chodit ve skupině. Ukázal mi na mapě části Atén, které jsou hezčí, zajímavější a rozhodně bezpečnější.

Kolem poledne se můj EDS vedoucí i další dobrovolníci vrátili do Atén. Setkali jsme se v centru města a vyrazili do mého budoucího apartmánu. Ten se nacházel poblíž centra a nebylo těžké z něj dojít pěšky do centra, což jsem později uvítala z důvodů neustálých stávek. Také mí noví spolubydlící se zdáli býti milí, ale unavení z týdenního projektu.

V apartmánu jsem bydlela se třemi dalšími dobrovolníky, kteří pracovali pro stejnou organizaci. Apartmán byl menší, ale velice příjemný. Já jsem sdílela pokoj se Sarah z Jordánska a v dalším pokoji byl Kevin z Rakouska a Haitham z Egypta. Sešli se národnostně i věkově různorodí dočasní obyvatelé apartmánu, což mi přineslo novou kulturní zkušenost.

Co se týká mého projektu… Můj projekt byl zaměřený na poskytování informací o EDS mládeži v Aténách a motivovat je se tohoto programu účastnit. Dále jsem měla vést různé schůzky pro mládež, pořádat různé aktivity a projekty. Bohužel po nějaké době se ukázalo, že pro mne není žádná práce. Můj vedoucí pouze sliboval zlepšení situace v blízké budoucnosti. Blízká budoucnost se měnila v měsíce a neustále se nic nedělo. Zorganizovali jsme pouze pár informačních schůzek nebo aktivit pro lokální mládež, ale pro nezájem jsme museli vše zrušit. Snažila jsem se tedy zapojit do jiných aktivit a vytvořit vlastní projekt v rámci programu Mládež v akci. Tento projekt nakonec nebyl schválen, a tak se nám ho nepodařilo zrealizovat.

Jelikož jsem měla při mé EDSce dostatek volného času, snažila jsem se tento čas využít na poznávání dané kultury, lidí a země. Řecko je nádherná země, velice různorodá. Najdete zde krásné čisté pláže s průzračnou vodou, hory, kláštery a nespočetné množství ostrovů různých velikostí a možností. Pokud se však vydáte do Atén, město je spíše špinavé a chaotické. Dbejte zvýšené pozornosti při přechodu silnice, i na zelenou se radši ještě několikrát rozhlídněte. Tento chaos má ale jistý důvod, v celém Řecku žije okolo 10 mil. obyvatel a z toho 6 mil. včetně imigrantů žije v Aténách. Ale i přesto Atény jsou jistě zajímavé město k návštěvě.

O Řecích mohu říci, že jsou velice sympatičtí, přátelští a nápomocní a je tedy velice jednoduché se s někým seznámit. Ale také jsem měla pocit, že se jim nedá moc důvěřovat, hodně věcí naslibují, ale už hůře sliby plní.

Do Řecka jsem přijela v období obrovské ekonomické krize, což se zpočátku zdálo jako ne zrovna nejlepší nápad. Ceny neustále rostly, docházelo ke stávkám a často nefungovala městská doprava i po dobu několika dnů, což komplikovalo situaci místním lidem. Bylo zřejmé, že sílí napětí a nervozita občanů, roste nespokojenost, nezaměstnanost a lidé propadají zoufalství a strachu z budoucnosti. Tato nespokojenost vyústila v revoluci, která započala pár dní před mým odjezdem a přetrvává do období, kdy píši tento článek.

Na revoluci jsem se byla podívat a byl to pro mne obrovský zážitek. Revoluce se účastnili převážně mladí lidé, ale nechyběly ani rodiny s dětmi a staří lidé. Lidé obsadili centrum města, postavili stany, postávali a posedávali v ulicích, vymýšleli nové zákony, hlasovali, také vytvořili speciální dobrovolné jednotky, které hlídaly agresivní lidi, aby zamezily veškerému násilí. Lidé se snažili zpříjemnit dlouhé chvíle tancem, zpěvem a dalšími pouličními aktivitami. Davem vládla neuvěřitelná jednota a ochota bránit svoji zemi.

Tato revoluce byla nazvána „mírovou revolucí“ a z rozhovoru s místními jsem se dozvěděla, že se jedná o nejorganizovanější protest, který Řecko pamatuje. Doufám, že se řeckému obyvatelstvu podaří zachovat tuto revoluci „mírovou“ a obrátit situaci k lepší budoucnosti.

Svůj projekt hodnotím spíše negativně, jelikož nesplnil ani v nejmenším má očekávání. Ale i tak se mi pobyt v Řecku líbil a obohatil mě o nové vzpomínky a zkušenosti a věřím, že se do této země budu ráda vracet.

Zuzana Pytlíková, foto: archiv autorky