06/2011

Ve stínu javorového listu

Vydáno dne 23. 01. 2012 (1551 přečtení)
2. část

Úlet z domoviny
Odbavení online, vízum hotové, kufr do 23kg, teplé ponožky, batoh na zádech, spoustu času a dobrá snídaně. Příjemné ráno pro odlet. Jen toho spánku mohlo být více. Letiště nás jako obvykle přivítalo rušnou halou plnou asijských návštěvníků, pokřikujících obyvatel jižní kozačky a spěchajících úředníků. Odbavení kufru proběhlo hladce a příjemně, pošlou mi ho až do Kanady…


Uf! Teď už jen poslední káva s rodinou, několik smutných objetí s přítelkyní a pak falešně veselé obličeje skrze skla celní zóny. Ale to bude dobrý, budu tu cobydup. :) Letadlo nás přivítalo svou absencí a 15 minutovým zpožděním, které však naštěstí nemělo vliv na náš přílet do přestupního Amsterdamu.

Mé bláznivé posednutí technikou, létajícími stroji a pohodlím letadel započalo hned po nástupu na palubu, když pocítíte ten nepřirozeně čerstvý vzduch z klimatizace klenutý zvukem všech přístrojů. Své místo jsem si rezervoval vedle kolegy z univerzity, takže mě čekalo nadšené sdílení posledních informací a zvědavosti z cesty i prvních dnů na univerzitě.

Let do Amsterdamu byl krátký, sotva jsme si stihli sníst Tuc!, kterými se skutečně příliš nenatucnete, a dopít svou kávu. Přesto jsem si stihnul přečíst alespoň palcové titulky o zavražděných dětech z předešlého dne a změnách v daních, na které se všichni „těšíme“…

Amsterdam nás přivítal skromnou halou. Sice bylo vše krásně značené, barevné, ale představa, kterou jsem dostal z vyprávění o obrovském letišti, mi celkem neseděla na můj výhled. Teprve až když jsem vyhlédl z okna ven, uvědomil si, že před sebou vidím pouze brány s jedním písmenem a viděl vedlejší křídla s dalšími branami, došlo mi, že hala nevětší polovině naší Ruzyně je pouze jednou ze sedmi chodeb amsterodamského krakena. Cesta k naší další bráně nám tak zabrala hutným 15 minut. Nebylo však kam spěchat, naše letadlo odlétalo až za hodinu a půl. Nová brána nás přivítala dlouhou frontou pasažéru čekajících na kontrolu příručních zavazadel. Zprvu se zdála fronta nesmyslná, ale její rychlost pohybu nás přesvědčila, že není na škodu se postavit a počkat si.

Kontrola zavazadel byl klasická, bez zbytečných problémů. O to víc jsem si ale užil kontrolu pasažérů, probíhající ve skleněné kabince. Každý pozvedl své ruce do polohy „Ruce vzhůru!“, nechal se objet skenerem a případně ohmatat letištní kontrolou (na mě zrovna zbyl poklidný třicátník namísto vedlejší pohledné policistky). Typ skenování povrchu těla a detekce předmětů na něm bylo pro nás ještě nadlouho zajímavým tématem, neméně pak vzpomínky na vysmáté lidi, tvářící se jak při fotografování na pasovou fotku. :)

Náš drobeček, McDonell Douglas D-11 byl obří. Divím se, že letištní okno nevypadlo pod tíhou mého nalepeného ksichtu. Pohodlná sedadla ve třech řadách, přikrývka a polštář byly pro mě uspokojením mé létající úchylky a další služby byly už pouze třešničkami na dortu.

Už tváře a ochota palubního štábu mě ohromila. Zatímco české ČSA letušky a letušáci byli příjemní, jakože příjemní, vliv západní kultury byl v kanadských aerolinkách cítit až do morku kostí. Jejich ochota, vstřícnost a trpělivost s každým pasažérem (a to především dětmi) mě ohromila.

Pokud jste navíc blázen do funkční drobné techniky, stejně jako já, jste v sedmém nebi, když se 10 km nad zemí před vámi rozsvítí obrazovka na opěradle sedadla a začne vám nabízet nepřeberné množství filmů, seriálů, her, hudby, časopisů a dalšího. Můj let, v původním plánu dospávající, tak byl stráven sledováním, procházením se a doslovným kocháním se každé minuty... jednou si budu muset taky pořídit něco, co se pohybuje rychlostí 800 km/h a má obrazovku pro pasažéry. ;)

A to jídlo… Obával jsem se, že nám dají jedno jídlo a pak umřeme hlady. Opak byl pravdou. Nespočetné množství zákusků, neustálé doplňování tekutin a monstrózní hlavní chod uchvátil mou duši. :)

Montreal byl horký už u východu z letadla. Bylo mi jasné, že rady ohledně kraťasů v říjnu nebyly plané. Náš časový harmonogram nám tikal 40 minut na východ z letiště, abychom stihli ideální spoj na autobusové nádraží, abychom stihli ideální spoj na autobus do univerzitního města.

Hned zpočátku jsme však byli zatarasení imigrační kontrolou. Lidský had, vlekoucí se dobrých 10 minut nám nahnal trochu husí kůže, ale úředníci byli natolik rychlí a ochotní, že naděje v nás zůstala svěží. Když mě však úředník zkontroloval a odkázal na imigrační oddělení, bylo mi jasné, že ideální to už asi nebude.

Imigrační oddělení byli podobní lidé v podobných uniformách dělající podobnou věc. Zkontrolovali si moje přijetí na školu, všechny papíry a popřáli mi hezký den. Proč jim to ale muselo trvat 20 minut? V běhu jsem doběhnul k výdeji kufrů a očima hledal cedule „Exit“. Zbývaly mi 3 minuty. Ještě jedna kontrola papíru, který jsem obdržel na imigračním, pár šíleně pomalých lidí a už byl v dohledu východ a za ním z internetu známé logo letištního bus expresu do centra města. Poslední minuta…

Věděl jsem, že si mám připravit 8$ v mincích, ale kde jsem na to měl brát čas? Řidič mě samozřejmě vesele vykázal a odkázal k automatu na lístky… :( Lístek jsem samozřejmě vydoloval z francouzsky komunikujícího stroje až po odjezdu autobusu. Nic se však neděje, následujícím to třeba taky stihnu.

O co větší byl můj vztek, když jsem věděl, že můj kolega a kluk, jehož jsem potkal v letadle (též cestující na univerzitu), už zřejmě odjeli. V dalším autobusu jsem pravidelně zapínal navigaci a kontroloval čas našeho příjezdu. Jaká byla radost, když autobus byl asi o 10 minut rychlejší, než měl být. Centrální nádraží bylo přehledné, takže jsem hned narazil na svoje nástupiště se spoustou studentů. „Kde dostanu lístky“? „V pokladně.“ Běh. Pokladen bylo naštěstí sedm, pokladníci však pouze dva. :( Postarší hispánka měla navíc ten den velmi línou náladu, tak mi ujel i tento autobus... Damned! :( Další dvě hodiny čekání.

Se značně zkaženou náladou jsem si sednul k prázdnému nástupišti a počal hrát na svém mobilu Angry birds... jak příhodné. Po necelé hodině si ke mně přisedla sympatická paní s dotazem, zda jí pohlídám kufr, aby si došla pro nějaké jídlo. Vstřícnost a komunikativnost Kanaďanů mě opět mile překvapila, o to víc pak, že po vřelé domluvě a výměně funkcí se objevili na nádraží mi drazí přátele s úděsnou náladou po hodině strávené na imigračním oddělení. :)

Společně jsme si příjemně zanadávali, seznámili se s dotyčnou paní, která je univerzitní profesorkou vedlejší univerzity a vydali se do právě přijíždějícího autobusu. Z naší spolucestovatelky se vyklubala velmi vstřícná a komunikativní paní. Poradila nám, jak za levno cestovat po Kanadě, kam se podívat a na co si dát pozor.

Jelikož však na českých hodinkách odtikávala čtvrtá hodina ranní, upadl jsem brzy do spánku a probudil se až těsně před cílovou stanicí. Jak milé pak bylo, že náš cizinec, nový kamarád, měl přebývat u svého kanadského kamaráda, který nás ochotně zavezl z autobusového nádraží na college a ušetřil nám tak další hledání taxi a také utracené peníze. :)

Příjemná komnata, kterou mi otevřel místní odpovědný mladík za naši kolej, byla již zpola naplněna věcmi mého nového spolubydlícího.

(Pokračování příště.)

Filip Rajnoch, foto: autor textu

[.. Celý článek | Autor: externí .. ]
[..Pošli e-mail | Vytisknout článek ..]