YMCA v ČR je už třináctým rokem vysílající organizací Evropské dobrovolné služby. Aktuálně máme na projektech po celé Evropě 8 dobrovolníků a dobrovolnic, kteří nám pravidelně píšou na náš blog evs-ymca.blogspot.com. Nyní vám z něj nabízíme malou ochutnávku…


Vánoce ve Španělsku
Dobrovolnice Alžběta Tichá zde pomáhá v centru pro dospělé s postižením.

Hola,
ve Španělsku se slaví dvoje „Vánoce“. Vánoce naše 24.12, které začali slavit někdy před 10 lety prý po vzoru USA, ale hlavní svátek jsou Tři králové neboli Reyes Magos 6. 1., takže poslední týdny tu byly hodně sváteční. Bydlím v rezidenci s handicapovanými lidmi, takže jsem oba dva svátky slavila tam a víceméně pracovně. Většina lidí byla doma s rodinami, zůstalo tu jen pár lidí, takže jsme slavili poněkud komorně. Jinak tu Vánoce probíhají tak nějak typicky dle anglosaského vzoru. Zajímavější jsou Tři králové. Slavnostní večeře se odehrává 5.1 a k nám do residence přišli osobně a rozdali dárky. Pak se v centru města koná slavnostní průvod se vší možnou zvířenou, parádou, světly, tanečníky apod. Končilo to poměrně velkolepým ohňostrojem. Madriďané milují průvody a světla. Město posledních pár týdnů vypadalo jako cirkus, každá větší ulice byla ověšená různobarevnými světly a ve městě se pohybovala neuvěřitelná kvanta lidí. Teď už je tu poněkud klidněji a musím říct, že se mi to zamlouvá mnohem víc. Jinak co mě tak zaujalo, že jsem se svými 174 cm považována skoro za obryni. :-)

Sníh tu nemáme, ani se to k tomu nechystá, přes den tu teplota vystoupá až na 23 stupňů, takže si stále můžete sednout ven na kafíčko a slunit se. Jsem tu něco málo přes měsíc a ještě ani jeden den tu nebylo zataženo. :-)

Jak se žije ve Švábsku
Helena Fuxová zde pomáhá v klubu pro mládež

Ahoj Alžběto i všichni ostatní!
Nechci zůstat pozadu, a tak přidávám další příspěvek o tom, jak se žije ve Švábsku :-).

Moje organizace se jmenuje „Evangelisches Jugendwerk Bezirk Blaubeuren“, jejíž hlavní činností je pořádání volnočasových aktivit pro děti a mládež. Provozuje také vlastní Café-dům, ve kterém nabízí obědy pro školáky nebo různé kulturní programy jako dětské kino, semináře, hry,… Třikrát týdně pak mají dobrovolníci na starosti večerní službu, kdy Café Vier funguje jako bar. Toto je tedy mou zatím hlavní pracovní náplní, v létě pak budu pořádat dětské tábory.

Docela mile mě překvapilo, že je tady hodně dospělých lidí, kteří se dobrovolně podílejí na chodu mé organizace (dobrovolnictví je v Německu, jak jsem se sama přesvědčila, mnohem víc rozšířené než u nás. Vlastně jsem se v Praze ještě nesetkala s tím, že by pracující člověk, který má rodinu, ve svém volném čase chodil někam vypomáhat a nevyžadoval za to žádné peníze)!

Za týden mi přibyde nová spolubydlící z Argentiny, takže tady konečně nebudu sama. Myslela jsem si totiž, že si tady hned najdu kamarády, ale ono to vypadá spíše tak, že se vždycky při nějaké příležitosti sejde více lidí, někdo se mnou prohodí pár zdvořilostních frází, většinou se mluví o práci a pak se zase všichni vesele rozejdou domů. Třeba je to ale jen začátek, to uvidím časem. :-) Toť zatím vše z piva a preclíků země zaslíbené, po skončení semináře se zase ozvu.

První postřehy z Arménie
Katka Střelková a Tomáš Němec zde pomáhají v dětském domově

MĚSTO - Centrum města je celkem hezké - všude nové budovy, které byly postaveny po zemětřesení. Je relativně malé takže se dá přejít v pohodě pěšky (asi tak jako v Praze, spíš menší). Většina budov a jiných staveb v centru je postavena celkem vkusně (není to ultramoderní jako mrakodrapy nebo tak něco). Okolí jsou paneláky nebo domy - prostě sídliště jako v každém jiném velkém městě.

DOPRAVA - Všude přítomný chaos: troubící auta, motající se mashrutky, auta jezdící někdy na červenou, lidi přebíhající silnici i v místech, kde by to neYerevance ani nenapadlo (např. 3 pruhy oběma směry přes den milion aut a totální chaos, nemůžu se nezmínit o tom, že je tam i podchod, kterých chodíme my... je to sice zdržení asi o 10 vteřin…). Je zcela běžné, že auto z pravého pruhu odbočuje doleva a naopak, na většině světelných křižovatek je dokonce dovoleno zatočit až do protisměru a kde není tam to lidé stejně dělají.

„Jet, co nejrychleji. Každých pár sekund přejet z pruhu do pruhu. Troubit, co to jde.“ To je mantra místních, když sedají za volant.

Mashrutky: dodávko-minibusíky, kam se vejde tak 12 lidí na sezení + nespočetně na stání. Cena za jednu cestu - nezáleží na tom jak dlouhou - je 100dramů, což je v přepočtu asi 5Kč. Mírná nervozita nastává ve chvíli, kdy má člověk vystupovat, protože musí rozeznat místo a ještě řidiče oslnit kouzelných slovním spojením pro zastavení ([kangarůn k-pahek]....jednou stejně řeknu Kangaroo párek :)).

BYDLENÍ - Bydlíme v šesti, což není samo o sobě problém, protože pokoje jsou celkem prostorné (3 pokoje+obývák+kuchyň), problém ovšem nastává ve chvíli, kdy se někdo rozhodne jít sprchovat (výhoda sprchového koutu a záchodu v jedné místnosti).

ARMÉNŠTINA - Docela pěkně znějící, ale složitý jazyk. První problém nastal okamžitě - písmena jsou směs jakýchsi obrázků, které nedokážeme přesně od sebe rozeznat. Pomalu se učíme nová slova, spojení, čísla, písmenka, chodíme na lekce arménštiny... Snad se naše znalosti rychle budou zlepšovat. Výhodu tu ovšem jako Češi máme, protože většina lidí mluví i rusky. Komunikujeme tedy rusko-arménsko-anglicko-česky-nohama a rukama.

PRÁCE - V práci se pořád ještě rozkoukáváme. Začínáme mít přesnější představu o tom, co tu vlastně budeme dělat - je to hodně o naší kreativitě, což je fajn, protože nám nikdo neříká teď tohle, pak tamto… Děti jsou skvělé, i když některé odtažité, ale to se snad časem zlepší.

Pro Protein připravila Alžběta Čechráková, foto: dobrovolníci EVS