02/2012

Ve stínu javorového listu

Vydáno dne 07. 01. 2013 (1648 přečtení)
4. část

Teskně hučí Niagara I

Prakticky veškerý pobyt v Kanadě jsem strávil v areálu kampusu. Náklady na tyto bezmála čtyři měsíce ze mě vymáčkly maximum a tak jsem musel oželet jakékoliv větší radovánky a výlety do okolí. Nicméně jsem si nemohl upřít alespoň jednu výpravu, podnícenou navíc přáním vlastní babičky.


Bylo již těsně před zkouškovým obdobím, poslední přednášky odezněly a semestrální práce netížily pracovní stůl. Počasí optimisticky hřálo v předpovědích počasí a dva dny volna strávené v Montrealu a na Niagarských vodopádech vypadaly jako velké dobrodružství. Při rozpravách o chystané cestě s místními jsem byl zaskočen, že štreku přes osm set kilometrů dlouhou většina označovala za „Jo, výlet…“. Je to samozřejmě dáno velkou vzdáleností mezi většími městy a cesta například z univerzity domů se může rovnat přejezdu celé Evropu.

Cestu jsem se snažil naplánovat co nejpřesněji. Z univerzity do Sherbrooku (nejbližší město), odtamtud do Montrealu, z Montrealu do Toronta a nakonec do Niagara Falls a zpět. Bylo mi jasné, že to výlet na jeden den není. Montreal stejně jako Toronto, které sloužily pouze jako přestupní města, skýtají mnoho zajímavostí a krásných míst, které nelze prozkoumat za několik hodin ani za jeden den. Musel jsem tedy značně plánovat, kam se podívat a zároveň nepřijít o ty správná autobusová spojení. Cestování v Kanadě je stejně jako vše ostatní dražší. Při jízdě vlakem se nedoplatíte. Přichází tedy v úvahu propůjčení čtverkolého vozidla. Benzin a nafta je na celém americkém kontinentu nesrovnatelně levnější, ale jelikož jsem byl sám, ani půjčení auta nebylo tou správnou volbou.

Zbyly mi tedy autobusy. Ty jsou již blíže k našim cenám, ale přesto za celých 800 kilometrů (polovina cesty) bych zaplatil v přepočtu přes 2000 korun. Jako alternativa tohoto všeho je rozvinutý systém levných autobusových společností a především spolu cestování autem. Při dostatečně brzké rezervaci tak můžete cestovat pomocí dálkových autobusů za zlomek normální ceny. Stejně tak, pokud si pohlídáte seznam řidičů, můžete si najít na internetu mezi cílovými městy někoho, kdo vás sveze, většinou za poloviční cenu. A to bylo i vítězství, které mi tuto cestu umožnilo.

V poslední listopadový den jsem si trochu přivstal, abych stihnul první autobus do města. V jídelně jsem měl objednaný balíček jídla v úhledné krabičce, která mě však překvapila svým obsahem. Očividně si Kanaďané spletli období velikonoční-postní s obdobím skoro vánočním. Na ohlášenou dvoudenní misi jsem dostal pouze dva sendviče, které nakonec zmizely již v první polovině dne. Zůstal jsem však Čechem a udělal si několik toustů pro jistotu sám.

Po příjezdu do Sherbrooku jsem byl mírně na rozpacích. Právě zde jsem měl poprvé zakusit tzv. spolujízdu, tedy spoluúčast na cestě stejným směrem, ale s cizím řidičem. Informace o místě setkání však byly popsány zjevně pro místní studenty, kteří vědí, kde co je. Nakonec, leč přes jeho opožděný příjezd, jsme společně s dalšími dvěma dámami vyrazili směr Montreal. Cesta do Montrealu je vcelku nudná a klidná, a tak jsem si mohl dopřát ještě hodinku spánku k dobru.

Montreal je obří. Ve své podstatě je to jeden velký kopec tvořící ostrov, který je obtékán řekou z obou stran. Vše postavené na „pevnině“ lze považovat za centrum. Zbytek, rozlohou však větší než ostrov, je pak opatřen označení uptown neboli předměstí. Je to však plnohodnotná součást centra a vidíme zde tedy pouze odkaz na minulost a hlavní oblast smetánky, která zakládala kdysi město. Centrum kopce - táhlý vrch je obřím parkem s výhledy a spoustou zeleně, které jsou očividným oblíbeným místem pro sport o relax. Zbytek města je typicky americký: drobné domky a rodinné vily rozesety po celém městě a mezi nimi majestátně zasazeny dominantní mrakodrapy. Člověku by se zdálo, že sousedství jednopodlažního ateliéru a padesáti patrového marketingového centra bude do očí bijící nepoměr. Právě naopak tento kontrast je nezvykle příjemnou změnou na zažitý stereotyp jednotných nebo podobných výšek budov, které zažíváme v Evropě.

Vytyčil jsem si několik cílů, které jsem chtěl vidět a nemínil minout. První z nich byl dozajista obchod s vlaky. Nepovažujte mne za nějakého nadšence a experta, šlo pouze o dárek pro mého bratra. Nicméně po návštěvě menšího sběratelského obchodu o rozloze našeho Tesco centra jsem se tak cítil. Jak mnozí tušíte či víte, větší země, větší všechno. Nicméně zpět k městu. Po této malé exkurzi mimo centrum jsem se vydal zpět. Prošel jsem se kolem druhé největší univerzity v Montrealu - McGill, přes celý kopec až k neuvěřitelnému rozhledu na vrcholky mrakodrapů a jejich do šera plápolajícími okny. Cestu k vrcholu mi zpříjemnila společnost přátelských veverek, které se nechaly za pár drobečků fotografovat z blízkosti několika centimetrů a ochotně nastavovaly pózy.

V posledních chvílích denního světla se mi naskytl krásný zážitek, když jsem skoro na samém konci kopce narazil na opuštěný železný kříž, vztyčený k nebi a olemovaný žárovkami. Při návratu zpět dolů jsem měl již nouzi o světlo a k prvním lampám jsem došel za naprosté tmy. Při prohlížení pamětihodných budov jsem zjišťoval, čím je město tak zvláštní. Historie je zde oproti Evropě velmi mladá. Proto i starší budovy nepřesahují stáří sta až stopadesáti let. Nenajdeme zde starodávné baziliky ani úctyhodné univerzity. Naopak se ale architekti snaží budovy stavět ve stylu připomínající renesanci nebo gotiku. Jakákoliv vycházka mimo hromadnou dopravu je velmi zdlouhavá, dokonce i mezi jednotlivými zastávkami.

Několik zastávek mi tak zabralo většinu dne a šesté hodiny, za hutné tmy jsem byl rád, že mne nohy drží. Vydal jsem se na svoji poslední podívanou, a to olympijský stadion. Pokud pominu až strašidelné ticho a prázdno na jinak do noci zářícím stadionu, byl jsem ohromen, jak vyspělou a krásnou budovu dokázaly postavit pro XXI. letní OH v roce 1976, kdy se u nás prodávaly dřevotřískové skříňky, a pro kombinézy se chodilo do tuzexu.

Nicméně od dalších zážitků jsem byl povolán časem, který bil na odjezd mého dálkového autobusu do Toronta. Celou tuto výpravu jsem založil na víře ve spánek „autobusový“ neboli „pochybný leč alespoň nějaký“.

Hlavní cesty jsem se snažil uskutečnit přes noc a přes den objevovat. Vše se však ohýbalo podle jízdních řádů nízkonákladových společností. A tak jsem dorazil do Toronta ve tři ráno s tříhodinovým předstihem před dalším autobusem. Jelikož však nádraží mají mezi první a šestou hodinou ranní zavřeno, nezbylo mi nic jiného, než se vydat do města a nevzdat se přituhujícímu chladu končícího podzimu.

Toronto je ještě obřejší než Montreal. Domnívám se, že v daných třech hodinách jsem prošel s bídou několik bloků. Toronto je daleko starší a mohutnější než Montreal. Jeho centrum se budovalo najednou na velké ploše a daleko hůře tam najdeme takový výškový kontrast jako v Montrealu. Jeho monstrózní budovy z počátku 20. století obepínají každou ulici, že je sotva vidno v noci hvězd a ve dne nebe. Mé načasování však nebylo úplně marné. Svůj krátký pobyt v Torontu jsem nijak neplánoval a vydal se přímo za nosem. Naskytla se mi však podívaná, kterou bych přes den rozhodně nezaznamenal. Po východu zpoza jednoho domu se přede mnou vztyčil vysílač CN Tower, do roku 2007 nejvyšší samostatně stojící stavba o výšce 553 metrů. Její kouzlo však není v její mohutnosti a výšce ale neobyčejném osvětlení. Ze dvou světových stran po celé délce věže se táhnou dva zářící pásy vzhůru k nebi, kde je samotná rozhledna a vysílač. Ty jsou samy lemovány několika úrovněmi osvětlovacích pruhů, které ve střídaných intervalech mění barvu a vytváří neskonalé barevné efekty v podobě hvězd na nebi, duhy a dalšího nespočtu variací, které se snad během hodiny pozorování ani jednou neopakovaly.

S nabytými zážitky jsem spěchal zpět na autobus, který ve vší té kráse málem upadl v zapomnění. Nasedám do chladem prolezlého autobusu a vydávám se tam, kde tuláků domov: k Niagarským vodopádům.

(Pokračování příště…)

Filip Rajnoch, foto: autor textu

[.. Celý článek | Autor: externí .. ]
[..Pošli e-mail | Vytisknout článek ..]