01/2014

Moje EVS v Žilině

Vydáno dne 11. 03. 2014 (1203 přečtení)
Pocházím z malé vesničky Rapotín na severní Moravě, je mi 22 let a celé moje dobrovolnické dobrodružství začalo na začátku července 2012. To jsem o programu evropské dobrovolnické služby neměla ani ponětí. Vlastně jsem neměla ani zdání, co se mnou bude po prázdninách. Nepodařilo se mi totiž udělat zkoušku a tak jsem poprvé v životě zažívala nejistotu toho, že po prázdninách nepůjdu do školy. Nicméně věřím, že díky této stresu plné situaci jsem se naučila víc, než kdy před tím.


Uvědomila jsem si totiž, že jsem moc malá paní na to, abych byla schopna cokoli ve svém životě naplánovat a uskutečnit s jistotou, že výsledek bude dobrý. Proto jsem se rozhodla, že svůj život a svou budoucnost svěřím do rukou Bohu, který vím, má pro mě plán, který bude vést k věcem dobrým.

Ale jak něco takového zrealizovat? Můj postup byl ten, že jsem se celé prázdniny modlila, a Bůh mi poslal lidi, kteří mi ukázali na příležitost vycestovat na Slovensko. Jeden by řekl, že nijak atraktivní krajina. Jazyková zkušenost bude nulová, kultura taky až tak odlišná není, no opak je pravdou.

Svůj dobrovolnický rok jsem strávila prací v organizaci Únia detí a mládeže, která sídlí v Žilině, takže poměrně blízko České republice, a má na starosti dorost a mládež v rámci církve bratrské na Slovensku. Hned během prvního měsíce pobytu tady jsem prožívala asi největší radost svého života, protože, ač jsem si to já nenaplánovala, dostala jsem se do komunity lidí, se kterými jsem si nejenom rozuměla, ale taky jsem viděla, že dokonale doplňuji jejich propracovaný tým vedoucích, který se věnuje mládeži a dorostu.

Během práce v této organizaci jsem se naučila spoustu věcí o funkci neziskové organizace, fundraisingu, vytváření programů pro mládež a mládežnické vedoucí v rámci církve, ale také programů pro středoškolský dorost a mládež v rámci města. Ze začátku jsem si musela zvyknout na dost jiný režim, než na jaký jsem byla zvyklá ze školy, ale na rozdíl od školy jsem věděla, že tahle práce mě baví, naplňuje a hlavně má smysl. Samozřejmě jsem se musela naučit být asertivnější, komunikativnější, milejší a hlavně se nebát navazovat vztahy s lidmi, které jsem vůbec neznala. Paradoxně jsem se musela naučit i odpočívat, protože mou přirozenou povahou je spíše tíhnout k workoholismu, nicméně i tento nelehký úkol, si troufám říct, jsem překonala.

Kolem nového roku (po třech měsících), jsem začala přemýšlet nad tím, co se mnou bude, po skončení dobrovolnické služby. Někdo by možná řekl, že to dost brzo, ale byl to nejvyšší čas! Zvolila jsem už ozkoušenou taktiku: modli se a čekej. Byla jsem otevřená čemukoli, nicméně po dalších čtyřech až pěti měsících jsem měla jasně potvrzené, že mám zůstat v Žilině a pokračovat v práci, kterou jsem začala, během své dobrovolnické činnosti a během prázdnin, kdy naše organizace realizovala nejrůznější aktivity pro mládež, jsem tuto svou vizi měla několikrát znovu potvrzenou, když se se mnou začali bavit i lidé, do kterých bych to na začátku své dobrovolnické služby nikdy neřekla.

Co dodat závěrem? Každému mladému člověku, který neví, co s životem, bych přála, aby mohl získat zkušenost, kdy vycestuje ze své rodné země, i když možná jen hned za hranice. Protože i když tak blízko, musí se naučit nové kultuře, a věřte, nevěřte i na Slovensku, odkud pochází moje celá rodina, mě čekala překvapení. Má příležitost osamostatnit se, naučit se o sebe starat po všech stránkách, najít svoje slabé, ale i silné stránky a získat zkušenosti z fungování jiných komunit a organizací. Navázat přátelství a možná, tak jako já, naučit se nespoléhat jen sám na sebe a svoje schopnosti, ale na Boha, který s ním má plány, které by sám nikdy nebyl schopen vymyslet natož zrealizovat.

Alena Stehlíková, foto: archiv autorky

[.. Celý článek | Autor: externí .. ]
[..Pošli e-mail | Vytisknout článek ..]