aneb Dobrovolnicí v Rusku

Po víc jak roce domlouvání, strachu, že se to nepovede, posléze radosti, protože se to podařilo, jsem se stala dobrovolníkem v Rusku. Vážně. Není to děsivé, jak si myslí moje babička. Není to nebezpečné, jak se bojí moji rodiče. Dokonce ani tak exotické, či těžké, za což mě obdivují kamarádi. Docela obyčejně pracuji pár hodin denně v maloměstské škole, učím se rusky, cestuji a setkávám se s množstvím lidí.


Někteří se chtějí seznámit, jiní přesvědčit, že do maličkého města uprostřed širé ruské pláně skutečně přijela dobrovolnice. A sama! Většinou si s nimi podám ruku, čímž je ujistím, že jsem skutečná. Nabídnu jim čaj nebo kávu, tím se prozradí i můj podivný přízvuk. Návštěvníci jsou spokojení. Opravdu! Cizinka! Dostanu maličký dárek, vyfotíme se, to, abychom uspokojili zvědavost u méně odvážných příbuzných. Když dopíjíme silný čaj a rozpouštíme v ústech poslední bonbon s náplní, vím, že je už nikdy nepotkám. Ale potěšení bylo na obou stranách. Dozvím se totiž další z bezpočtu stereotypů. O Evropě, o Češích, o Rusku. Kolik jsem jich jen za poslední půlrok vyslechla!

Stereotypy
Takže: Rusové pijí podobné množství vodky, kolik Rusky nosí pudřenky. Mužští si nečistí zuby, kdežto jejich protějšky místo koupele na sebe stříkají litry voňavek. Na vesnicích ještě nezavedli elektřinu a taky je normální svou ženu bít. Oblíbenou kulturou je divadlo. Rusové jsou vynikající pianisté, šachisté, artisté. Nezlomná vůle se vyrovnává nebetyčnému patriotismu, bez ohledu na to, jak země ve skutečnosti vypadá. Rusko je místem protikladů, bosí žebráci v chatrčích bez podlahy prý žijí hned kousek od těch nejbohatších magnátů se zlatými záchody. Chodí se tu na předlouhé pravoslavné mše a bábušky začínají kříž na levém rameni. Na Sibiři je taková zima, že je nebezpečné i plivnout. Dokonce jedí syrové maso! Pravda?

Pro Rusy je Česká republika něco jako Francie střední Evropy. O poznání levnější i srozumitelnější, alespoň co se jazyka týče. Češi jsou všichni pořádní a rodí se jim jen chytré děti. Praha je místo, kam by se chtěla polovina Rusů přestěhovat. České školy jsou nejlepší v celé Evropě (zejména, protože se za ně nemusí platit). Na ulici normálně potkáte kluky s dlouhými vlasy a holky co nenosí podpatky. Jsme talentovaní, vynalézaví, důstojní a obdivuhodně přizpůsobivostí. Pravda?

Tam i zpět
Dobrovolnictví v největší zemi světa má skvělou výhodou. Musíte jezdit každé tři měsíce nazpět, abyste si zařídili víza. Nedobrovolná přestávka dobrovolníkova. Poprvé jsem se vrátila domů měsíc po vánocích. Česká zima mi přišla jako letní dovolená, stížnosti kamarádů na metro, jezdící jednou za deset minut, jako nepochopitelné snobství. Když došlo na otázky o podivném Rusku,“ s tím prezidentem, co se nechá fotit do půl těla“, neměla jsem moc, co uspokojivého přidat. Kromě neobvyklé východní vzdálenosti a noci strávené ve vlaku, kde mě krmily tři bábušky najednou vařenými vejci. Jak vysvětlit, těm kteří poslouchají, ale neslyší, že Rusové jsou veselí, smutní, další úzkoprsí, jiní svobodní se spoustou nápadů? Vstávají ráno, chodí spát večer, žijí v domech a mají děti. Jejich malé kopie a pýchy, nejsou o nic drzejší, neposlušnější a neposednější než ty české. Rusové, co jsou podobní Čechům, nikoho nezajímají.

A tak jsem si začala vymýšlet.

„Rusové pijí podobné množství vodky, kolik Rusky nosí pudřenky. Mužští si nečistí zuby, kdežto jejich protějšky místo koupele na sebe stříkají litry voňavek. Na vesnicích…“ Dva týdny jsem strávila v bezpečném vakuu babiččiných vydatných polévek, „co ti dodají sílu na další blázniviny“ spolu s večerními modlitbami „který tě snad přivedou ke svatbě.“

Požehnanou, nakrmenou a hlavně s vízem v kapse mě na zasněženém peroně vítalo několik náručí. Už z okénka jsem viděla ty neklidně hledající oči, ruce v palčácích připravené pomáhat a pevně objímat, jen co se objevím. Znova zvědavé otázky. Jaké tam máte počasí? Co silnice? Psy? Kočky? Děti?

Opět jsem nemohla referovat o ničem převratně zarážejícím, co by dokonale uspokojilo. Takže došlo na fantazii… „Česká republika něco jako Francie střední Evropy. O poznání levnější a srozumitelnější, alespoň co se jazyka týče. Češi jsou všichni pořádní a rodí se jim jen chytré děti. Praha je místo…“

V době pokusů o čiročirou pravdu ohledně rusko-českých stereotypů se mnozí z mých posluchačů urazili. „Tahle nafoukaná cizinka, co se s námi nechce bavit…“ Nyní jsem přešla do fáze, kdy si sice nevymýšlím, ale pouze mlčím o špatném. Proto byste měli vědět, že Rusové jsou ti nejpohostinnější lidé, kteří vám nabídnou ty nejsladší cukrovinky, jaké jste kdy jedli.

Marie Kučerová, foto: autorka textu

P. S.: Pokud vás zajímají i ne-růžové části obyčejného života v Rusku, podívejte se na můj blog.