Druhý víkend v dubnu (přesně 8.-10. 4.), jsem se zúčastnil přípravného víkendu na evropský YMCA tábor v německém městě Michelstadt.


Vyrazil jsem v pátek ráno nějak kolem sedmé z Orlové, abych přesedl v Bohumíně na Pendolino do Chebu, čili přes celou republiku, až skoro k hranicím. Cesta byla dlouhá, ale zajímavá. Kdy se vám stane, že můžete rázem projet celou republiku. V Chebu jsem přesedl do již německého vlaku, který směroval směr Nürnberg (česky Norimberk). Už při výjezdu z Chebu jsem začal mít ten pocit, že mě čeká zase velké cestovatelské dobrodružství, už tím, že ne úplně všemu rozumím, a co když špatně přestoupím, a podobně. :-)

Cesta do Norimberku však dopadla dobře, a já mohl úspěšně přestoupit na velmi přeplněný vlak směřující na Frankfurt. Ale i přeplněnost vlaku má svoje výhody – máte to vždy kousek na záchod, jelikož sedíte v chodbičce mezi kupé, takže jsem si nemohl stěžovat. Ve Frankfurtu mě čekal poslední přestup před vytouženým Michelstadtem. Tento poslední přestup na cestě tam, byl asi nezajímavější. Jelikož jsem si už musel koupit na nádraží lístek, který jsem neměl, a Frankfurt je přece jen trochu větší, ale naprosto krásné nádraží, tak jsem přece jen trochu zazmatkoval. Měli tam totiž skvělé samoobslužné automaty na lístky, ty však braly jenom mince, a ne papírové eura, takže jsem musel k okénku, tam jsem ale po deseti minutách chození dokola zjistil, že musí mít člověk pořadový lístek, aby se dostal na řadu. Naštěstí jsem se potkal s velkým pochopením paní u přepážky a obsloužila mě i bez pořadového lístku, takže jsem úspěšně dojel až do Michelstadtu, kde mě dokonce čekala Silke z německé YMCA a dovezla mě až do tábora, co víc si přát. Dokonce jsem si ještě stihl na nádraží ve Frankfurtu koupit (sice omylem), veganský kebab, byl to můj první veganský kebab v životě a musím říct, že byl opravdu dobrý, i když až možná příliš pálivý, holt jsem neměl pánovi pořád říkat „ja alles“, když se mě slušně ptal, jestli chci to a tamto. :-).

Jelikož jsem přijel pozdě večer, tak jsme se víceméně stihli jen lehce seznámit a šlo se spát. Většina spala ve venkovních dřevěných chatkách, až bylo na začátek dubna ještě v noci vcelku velká zima. Ne nebudu zapírat, že jsem protekčně spal ve zděné budově, ale i tak bylo poněkud chladno. Doufám, že v červenci, kdy bude tábor, bude přece jen tepleji.

Sobota (tedy druhý den), se nesl v duchu plánování, plánování a pro změnu plánování. Samozřejmě úplně na začátku byla snídaně, abychom na to všechno měli dost energie, ale pak po opětovném lehkém seznamování, jsme začali do detailu rozebírat naše představy o táboře, kdo bude mít co na starost, jaký workshop by chtěl připravovat, nebo který den bude vést ranní či večerní ztišení. Bylo to velmi náročné a vyčerpávající, ale důležité plánování. Musím říct, že program je velmi napráskaný, ale právě proto bude zajímavý.

Po vyčerpávajícím plánování jsme se šli pěšky podívat do centra města Michelstadt. Je to opravdu pěkné staré město, plné historie. Měli jsme dokonce krátký okruh s průvodkyní. Například mě zaujalo, že v Micheldstatu je jako jedna z mála německých měst židovská synagoga, a nacisti ji za války nevypálili jen proto, že je ve velmi těsné blízkosti dalších domů, které by mohli také shořet.

Po procházce nám samozřejmě vyhládlo, takže jsme se šli najíst. Byli jsme v překrásné Radniční restauraci, krásný závěr dne, doplněný ještě krásnější procházkou zpátky do tábora. Na cestě zpátky jsem si uvědomil jak je poloha tábora opravdu zajímavá. Je to kousek od centra města, ale přesto je to v naprosté samotě v lese. Pro tábor jak stvořené.

Neděle pro mne už byla více či méně opět cestovní. Stihl jsem totiž už jen snídani, a kousek ranního zamyšlení, a pak jsem již musel utíkat na vlak opět směr Frankfurt, Norimberk, Cheb, a přes Prahu na Bohumín. Ze zpáteční cesty snad jen, že mě zaujalo, jak na jednom nástupišti byla cedule, kde se mají obracet o pomoc uprchlíci, a kousek od této cedule jsem viděl vlak, kde u všech dveří stáli těžkooděnci v policejních helmách. Člověk z Česka by si možná myslel, že kvůli uprchlíkům je tady tolik policistů, jenže ono právě vůbec, povyk byl kvůli fotbalovým fanouškům, kteří jeli kdesi na zápas. Další zajímavost byla, že jsem v Norimberku příliš suveréně přestupoval, až jsem nastoupil na špatný vlak, a lehce si zajel. Naštěstí mi to po asi hodině nějak došlo, a situaci jsem vyřešil dalším přestupem a do Chebu jsem dojel s jen asi půl hodinovým zpožděním. I tak jsem stihl přestoupit v Praze na půlnoční vlak, a někdy mezi třetí a čtvrtou ráno dojet do Bohumína.

Cesta byla dlouhá, náročná, ale přesto krásná. Jsem rád, že jsem se mohl přípravné schůzky zúčastnit, a už teď se těším na letní evropský tábor červenci. To už nás jede z Česka více, takže snad nebudeme bloudit, anebo nás bude bloudících více.

Miroslav Sedláček, YMCA Orlová