V září jsem odletěla do jižní Anglie, abych se na rok stala součástí YMCA Bournemouth. Celé toto dobrodružství je možné díky projektu Evropské dobrovolné služby (EVS – European Voluntary Service). Jelikož se už píše únor myslím, že je čas na letmý pohled do zákulisí mého dobrovolnického života.


Celkem je nás tu 8 dobrovolníků z různých zemí (ČR, Španělsko, Itálie, Rumunsko, Turecko, Německo), společně bydlíme v pronajatém domě. Jsme rozeseti po různých odděleních místní YMCA, většina lidí pracuje s mládeží ve volnočasových klubech, ale taky v marketingu, fitness centru a já vypomáhám v oddělení duchovní a sociální péče.

V ČR je YMCA většinou spojena s volnočasovými aktivitami a mládeží, ale zde je velmi často spojována s pomocí lidem bez domova. YMCA Bournemouth provozuje podporované sociální bydlení, které pomáhá lidem dostat se z ulice a ze závislostí, případně lidem s duševními obtížemi jako je deprese či úzkost. Umožňuje lidem postavit se na vlastní nohy a dále se přesunout do samostatného nezávislého bydlení.

Mojí náplní práce je příprava různých akcí pro ubytované: spoluúčast při vedení podpůrné skupiny pro lidi bojující se závislostí, modlitební setkání, tvoření vánočních přání a podobně. Vedle toho také vypomáhám při poskytování lékařské péče pro bezdomovce. Moje výpomoc však není zdravotnického charakteru, jedná se spíše o administrativu (seznamy, dotazníky a supervize).

Možná to zní nudně, když to tady takhle vypisuji, ale pro mě je to nesmírně zajímavé. Slyšet lidi bez domova, jak hovoří o některých svých potížích. Jak s nimi bojují, jak padají i znovu povstávají. Rozhodně mě to vede k velké vděčnosti za to, jaké příležitosti a podporu přátel i rodiny mám. A taky k pokoře: mnoho lidí na ulici mělo kdysi období, kdy byli dle běžného soudu úspěšní v práci, měli kariéru. Říkám si ale, zda byli spokojení. A jak snadno může dojít k náhlému obratu.

V dnešní době každý říká, že rád cestuje, že rád poznává nové lidi. Myslím, že většinou to říkají lidé, kteří jsou mladí, krásní, inteligentní a ambiciózní. Ale mám dojem, že když takoví lidé cestují, že vlastně nepotkávají někoho až tak odlišného, než jsou oni sami. Že většina těch lidí, co potkají, jsou také krásní, mladí, inteligentní a ambiciózní. Myslím, že tady jsem ale poznala i jiné lidi. Lidi, kteří toho v životě zažili mnoho nelehkého a mají mnohem složitější výchozí pozici. A jsou pro mě velmi obohacující.

Co se týče volného času, tak ten se spolu s ostatními dobrovolníky využívat k poznávání blízkého i vzdálenějšího okolí. Pokud zrovna nemáme lenivý víkend, tak většinou v sobotu podnikáme celodenní výlet. Už jsme navštívili například Brownsea Island (skautům doporučuji), Oxford, Winchester či ozdobu Jurského pobřeží Durdle Door. A já jakožto vnitrozemec si často užívám procházky po pobřeží, v ČR se mi zkrátka nepoštěstí, abych měla moře 15 minut pěšky od domova.

Kromě těchto radostných chvilek zažíváme i chvíle rozhořčení nad neumytým nádobím. Je to tak trochu věčný boj (někteří asi ani nebojují), někteří to považují za boj s větrnými mlýny, jiní se boje nechtějí vzdát a věří, že naděje na čistou a uklizenou kuchyň ještě nezemřela. :-)

Myslím, že jako skupina fungujeme celkem dobře, za což jsem Bohu velmi vděčná. Lidi kolem sebe zkrátka potřebujeme. A tady v zahraničí vám většina těch, co vás obklopují doma či ve škole chybí. To je taky poměrně dobrou motivací najít si nové přátele v novém prostředí.

Které pak potenciálně můžete navštívit v jejich domovině. Všichni si tady ten rok dobrovolničení užíváme, nelitujeme, že jsme do toho tak trochu neznáma šli a každému říkáme, že to musí zažít. A vás čtenáře a potenciální zájemce povzbuzuji k účasti. I vás, kteří jste možná zároveň tak trochu patrioti. Věřte, že svojí přítomností v zahraničí jistě zanecháte českou stopu, že budete mít možnost přiblížit mnoha lidem vůbec poprvé Českou republiku. :-)

Květa Kupková, YMCA Sever, foto: archiv autorky textu