6. března 2018 byl čestným Ambassadorem YMCA jmenován herec Jan Přeučil. Ymku a její programy navštěvoval od roku 1945, kdy ho do pražského paláce Na Poříčí přivedl tatínek. Plaval zde v bazénu, běhal na klopené dráze, účastnil se programů v klubovnách chlapeckého oddělení i táborů.


Jak sám říká, YMCA si ho brzy získala – nejen svými sportovními příležitostmi: „Jako malého kluka mě YMCA formovala nejen po sportovní stránce, ale hlavně po stránce morální. Protože tahle organizace vždy směrovala mladé chlapce a děvčata k morálce – k hodnotám křesťanským i obecně lidským.“ Do Ymky docházel pravidelně každou sobotu, až do omezení její činnosti v roce 1948.

Během slavnostního udílení titulu Ambassadora YMCA v ČR zavzpomínal na čas prožitý v Ymce, s dokonalým přednesem vysekl pokřik z táborové olympiády a připomněl hodnoty, které YMCA nese: „Po revoluci v roce 1945 mi tatínek František Přeučil, ohromná osobnost, jednoho dne řekl „Jenčo, já tě přihlásím do Ymky“. A já jsem říkal „Tati, co to je?“ A on mi řekl: „YMCA, to je křesťanské sdružení mladých mužů“ a přivedl mě tady dolů, do toho krásného Paláce, předal mě starším chlapcům a pro mě se stalo, že od toho jara 1945 nebo od podzimu 1945 jsem pravidelně každou sobotu chodil sem do Ymky.

Byl to pro mě neuvěřitelný svátek. Celý týden jsem se na to těšil. Začínalo to tak, že jsme přišli dolů do tělocvičny, kde jsme se učili hrát playgroundball, běhali jsme na běžecké dráze – před chvilkou jsme tam byli, tak mě zaplesalo srdíčko – pak jsme šli do bazénu, jak už tady bylo řečeno, od té doby miluji plavání...“ „...potom jsme šli sem, do pátého nebo šestého patra, kde tenkrát bylo takzvané chlapecké oddělení. Byly tu jednotlivé místnosti, v každé té místnosti byl takovýto menší krb, a v těch místnostech byly určité skupiny. Měly svá jména: Bratrství, Racek, Pravda, Jánošík, Spravedlnost – a v těch skupinách jsme prožívali krásné chvíle, protože tam byli starší chlapci, rádcové se jim říkalo, zapálil se krb, to byl veliký obřad, protože jsme to dělali jako opravdu ohromnou záležitost, a byla to středověká televize v podstatě, no a pak čas od času ti rádcové nám třeba – dodneška si to pamatuju – recitovali nebo úryvek nám říkali z Kiplingovy básně Když. Ohromná věc. A odhalovali nám, co ten podtext znamená. A pro mě jako pro herce už tenkrát to mělo velice zajímavý význam.

A čas od času nám i určitý citát třeba z Bible nebo určitý citát z Nového zákona nám takovou velice nenásilnou formou... – a všechny tyto střípky se ukládaly do těch chlapeckých duší a nějakým způsobem formovalo ke spravedlnosti, slušnému chování, ke gentlemanství – čehož já jsem velikým vyznavačem – a k takovým těm správným zásadám.“

Julie Bergerová, foto: Jana Pertáková