03/2022

Dva letní rozhovory

Vydáno dne 19. 10. 2022 (84 přečtení)
Rozhovor s marketingovou specialistkou a grafickou designérkou Tatjanou Pavlenko, která pomáhá s vedením plzenecké Adaptační skupiny ukrajinských dětí.


Tanjo, známe se spolu už od prvního dne, kdy jste dorazili do Starého Plznece. I to byl jeden z důvodů, proč jsem tě požádala o pomoc s vedením Adaptačního kurzu. Odkud vlastně jsi? A jak ses dostala zrovna k nám?
Z Kyjeva. Cesta byla složitá. Několik dní jsme se snažili dostat do vlaku. Celé dny jsme čekali na nádraží. Jednou dokonce tak dlouho, že už jsme nestihli dojet domů před zákazem vycházení a museli zůstat celou noc v podzemí metra. Vlaky, které přijížděly, byly úplně plné lidí utíkajících z východu. Některé ani nestavěly. Nechtěli jsme daleko. Narychlo jsme si na dva týdny pronajali byt v Ivano- Frankovsku a doufali, že se tam brzy dostaneme a po dvou týdnech vrátíme domů. Bohužel se nám nepodařilo do této oblasti vůbec dojet a skončili jsme ve Lvově, kde jsme jednu noc přespali, pěšky přešli hranici a prvním vlakem, do kterého jsme se vešli, jsme vyrazili dále.

A ten jel do Prahy?
Ano. Vůbec jsme nevěděli, co tam budeme dělat. Byli jsme tři. Já, můj syn a kamarádka, která měla kamarádku, jejíž syn studoval v Plzni. Ten syn znal Vašeho kamaráda Davida, a díky tomu jsme skončili rovnou u Vás. David nás v noci vyzvednul na nádraží v Plzni a dovezl k Vám do Plzence. Útočiště jsme našli u Melissy a Larryho z Vaší ulice, kteří se o nás starali do chvíle, než jsme se přestěhovali do obecního bytu.

Co zde nejvíce postrádáš?
Svoji postel, své kamarády a svoji práci. V Kyjevě jsem pracovala jako marketingová specialistka v automobilové firmě. A ještě dříve jako grafická designérka. Mé práce se objevovaly dokonce i na výstavách. Miluji svoji práci a těším se, až se zase budu moct věnovat tomu, co mě naplňuje.

Zde jsi také dost vytížená. Jak tě baví pracovat pro Ymku? Naplňuje tě práce s dětmi?
Já s dětmi nikdy v životě nepracovala. Mám jednoho téměř dospělého syna a menším dětem jsem odvykla. Ale práce mě baví. Je zajímavá a jezdíme na spoustu výletů. Nedokážu si představit, že bych jen seděla doma a nic nedělala.

Jaké vidíš rozdíly mezi životem na Ukrajině a zde?
Zde má každý psa, tolik psů jsem u nás nikdy neviděla. I míst, kde se čepuje pivo, je tu víc. A vaše točená zmrzlina je naprosto výborná. Na druhou stranu postrádám farmářský rynek, kde bych si nakoupila čerstvou zeleninu. U nás je běžné kupovat zeleninu od bábušek, a to nejen ve velkých městech.

Jaké jsou tvé plány do budoucna?
Chci zpět do Kyjeva. Snad koncem srpna. Syn tu zůstane sám. Brzy mu bude osmnáct, a kdyby se vrátil, už by nesměl Ukrajinu opustit. Naštěstí se mu tu líbí. Celou situaci bere jako dobrodružství a příležitost poznat nové věci. Žádné větší plány nemáme. Měli jsme, ale válka vše změnila.

Rozhovor s jedenáctiletou Anyou z Charkovské oblasti


Ahoj Anyo, na Adaptační kurz chodíš už od konce dubna. Jak ses k nám vlastně dostala?
Nebylo to jednoduché. Dlouho jsme se schovávali ve sklepě, kde nebylo co dělat, hráli jsme kostky a čekali, až naše město přestanou bombardovat. Po třech týdnech jsme usoudili, že už není na co čekat, a snažili se opustit město.
Jenže ruští vojáci nás na západ nepustili, a tak jsme uprchli do Moskvy. Potom přes Lotyšsko a Litvu do Polska. Cesta byla strašná. V Litvě nás nechali celou noc čekat venku v dešti. V Polsku nám sice poskytli místnost, kde jsme měli přečkat do rána, ta byla ale tak přeplněná, že jsme se do ní prostě nevešli. Měla jsem pocit, že vůbec nikoho nezajímáme. Ničemu jsem nerozuměla.

Jak jste se dostali do Čech?
V Plzni jsme měli nějaké vzdálené příbuzné.

Líbí se ti tu?
Ano, moc. Je zde tolik hodných lidí. Je tu bezpečno, nebojím se na ulicích, nekrade se tu. Ze všeho nejlepší jsou výlety. S Adaptačním kurzem jsme už byli na tolika místech! Příští týden se chystáme na Šumavu a znovu do Prahy, moc se těším. Máte tu krásnou přírodu.

Jaké jsou tvé plány do budoucna?
Jsem přijatá do šesté třídy místní školy. Budu se učit. A doufat, že Rusové brzy odtáhnou. Nejprve zničili a pak zabrali celé naše město. Doma zůstala babička. A můj pes. Je mi z toho smutno.

Lenka Šimánová, YMCA Plzeň, foto:Tatjana Pavlenko

[.. Celý článek | Autor: externí .. ]
[..Pošli e-mail | Vytisknout článek ..]