V září 2022 se ke mně prostřednictvím Ymky dostala nabídka výměnného pobytu s mladými lidmi z Izraele, kterou již poněkolikáté pořádala Česká rada dětí a mládeže. A byla to nabídka, která se neodmítá – po účastníkovi vyžadovala týden s Izraelci v Česku, týden na společném programu v Izraeli a 50% spoluúčast na letence. Moc jsem nepřemýšlela a rovnou poslala motivační dopis s vědomím, že na takovou akci se jistě hlásí desítky dalších lidí a není vůbec jisté, jaká je pravděpodobnost, že mě vezmou... Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že vzali nejen mě, ale i mého ymkařského kolegu Tomáše, s nímž vedu tábor Pecka (on jako hlavas, já jeho zástupkyně).


V říjnu se k nám tedy vypravila delegace deseti mladých lidí z Izraele. Připravili jsme jí bohatý program s vyváženým poměrem turistického vyžití (procházky po Praze, výlet do Staré Boleslavi a na Karlštejn…) a návštěv našich organizací – Skaut, TOMíci, Česká tábornická unie, Pathfinder… Izraelci zavítali i k nám do branického kostela na setkání mládeže a asi nejvíc je v celém večeru potěšil zpěv písně, která je v českém prostředí známá jak česky, tak hebrejsky – Hine ma tov / Jak dobré a utěšené.

Měsíc rychle uběhl a koncem listopadu jsme se za svými izraelskými přáteli vypravili my. Náš pobyt měl trvat týden, ovšem už při výletě na Karlštejně mě napadla neodbytná myšlenka, že bych mohla zůstat v Izraeli ještě o pár dní déle, když už tam budu… ČRDM mi vyšla vstříc, a tak jsem spolu s Dušanem z Pathfinderu, který se ke mně připojil, zůstala v Izraeli dokonce 10 dní. Návštěva byla plná silných momentů. Bydleli jsme sice převážně v Tel Avivu, ale procestovali jsme skoro všechny hlavní atrakce, které turistům Izrael nabízí.

Strávili jsme den v Jeruzalémě, koupali se v Mrtvém moři, prošli se vádím Én-gedí, kudy utíkal před Saulem budoucí král David, navštívili jsme přístavní město Haifa se zajímavou historií i pevnost Masada. Nejen tam jsme poznali kus izraelských dějin a snažili se pochopit, na čem dnešní izraelská společnost stojí.

Kromě toho stojí dozajista za zmínku také jídlo – toho bylo všude hodně. Hodně! Pita a hummus byly součástí málem každého jídla – a k tomu typicky blízkovýchodní stůl plný spousty misek, ze kterých si člověk může nabrat, co jen hrdlo ráčí… První večeře v jaffské restauraci Stařec a moře byla zážitkem na celý život.

Izrael ale nebyl jen jídlo a památky. Izrael byli také všichni ti lidé, které jsme potkali – a nebylo jich vůbec málo. Kromě našich parťáků jsme se setkali s řadou lidí z izraelských mládežnických organizací i se spoustou náhodných kolemjdoucích, již se s námi dali do řeči a v naprosté většině případů byli velmi otevření a milí.

Loučení bylo dojemné, pro mě a Dušana ale ne tolik bolestné, protože náš izraelský pobyt ještě nekončil. Když jsme opustili zbytek české výpravy, odhodili jsme kufr do úschovny v Tel Avivu a s batohem na zádech se vypravili na jih směr Beer-sheva, odkud jsme autobusem dojeli do vesnice Midreshet Ben Gurion, takřka uprostřed ničeho. Ta se stala výchozím bodem našeho pouštního putování. A kdybyste chtěli vědět, jestli má putování v poušti nějaká specifika… stačí si vzít hodně vody (překvapivě). Zbytek už je vlastně podobný jako výlet po Kokořínsku – jen s tím rozdílem, že vám nad hlavou poletují stíhačky a všude kolem je pro našince dechberoucí pouštní krajina. A u toho skončím, protože zážitky z pouště se dají jen stěží popsat v několika větách.

Pokud se čtenáři někdy naskytne příležitost vypravit se do Izraele, nechť ji bez váhání využije! A pokud by měl jakékoli praktické dotazy, může se na mě obrátit, ráda prozradím všechny taje putování v poušti nebo třeba izraelské hromadné dopravy. Shalom!

Pavlína Kroužková, YMCA Braník, foto: archiv autorky textu