[.. Celý článek | Autor: externí .. ]
[..Pošli e-mail | Vytisknout článek ..]

Příběhy táborníků - Anička
Vydáno dne 04. 11. 2024 (166 přečtení)
Kupjansk. Název tohoto malého ukrajinského města,
ležícího na východě Charkovské oblasti, vyvolává
u mnoha lidí asociace s válkou, zničením a smrtí.
Vždyť za dva a půl roku zrádné, plnohodnotné války,
kdy Rusko napadlo Ukrajinu, toto město opakovaně
přecházelo z ruky do ruky, bylo místem krvavých bojů,
jedním z nejžhavějších bodů této nevyhlášené, ale
o to strašnější války.
A přitom ještě nedávno bylo toto město kvetoucím a útulným místem, kde žili lidé. Mnoho obyčejných lidí se svými nadějemi a plány na budoucnost, kteří ani netušili, že jeden okamžik může změnit všechno. Anička, obyčejná ukrajinská dívka, žila s rodiči v Kupjansku a neplánovala odtud odejít. Milá a společenská, byla duší společnosti, věnovala se moderním tancům a byla obklopena mnoha přáteli. Chytrá, veselá a nadaná Anička se nikdy nenudila, její život byl plný radosti a její oči zářily. Válka ji donutila dospět okamžitě.
Díky šťastné shodě okolností se Aniččině rodině podařilo odjet z nekonečně ostřelovaného města. Tak se Anička ocitla v Česku, v malém městečku na západě Čech – Starém Plzenci. Milující rodina byla po jejím boku, Anička začala chodit do české školy. Český jazyk i studium jako takové jí šly lehce. Dokonce i tance, i když ne takové jako dřív, ne hip-hop, ale zumba, se vrátily do jejího života. Co ale chybí této krásné dívce se smutnýma očima? Právě tuto otázku si položili organizátoři tábora Cesta k současnosti.
Postupně se ukázalo, že ji nebaví komunikovat s vrstevníky. Nezajímají ji jejich dětské zájmy a radosti. Tato, na svůj věk, moudrá dívka má větší touhu mluvit s vedoucími tábora a vychovateli, a ti ji s radostí podpořili. Anička pookřála, aniž by si to sama uvědomovala. Nyní se vše vrátilo na své místo – opět našla přátele. A co na tom, že jsou trochu starší, člověk si sám nevybírá dobu dospívání. A pokud se okolnosti, které válka přinesla, vyvinuly tak, jak se vyvinuly u Aničky – ona za to určitě nemůže. Nikdo by neměl zůstat sám. Anička našla přátele v táboře, organizovaném za podpory YMCA Europe camp. A jednou, když všichni hráli nějakou pohybovou hru, náhle zazněl její smích, téměř takový, jako dříve doma, v Kupjansku. A možná, že brzy její oči znovu zaplní světlo, které odlišuje všechny šťastné lidi. Protože nejsou sami.
Kristína Volková, YMCA Plzeň, foto: Olena Volková

A přitom ještě nedávno bylo toto město kvetoucím a útulným místem, kde žili lidé. Mnoho obyčejných lidí se svými nadějemi a plány na budoucnost, kteří ani netušili, že jeden okamžik může změnit všechno. Anička, obyčejná ukrajinská dívka, žila s rodiči v Kupjansku a neplánovala odtud odejít. Milá a společenská, byla duší společnosti, věnovala se moderním tancům a byla obklopena mnoha přáteli. Chytrá, veselá a nadaná Anička se nikdy nenudila, její život byl plný radosti a její oči zářily. Válka ji donutila dospět okamžitě.
Díky šťastné shodě okolností se Aniččině rodině podařilo odjet z nekonečně ostřelovaného města. Tak se Anička ocitla v Česku, v malém městečku na západě Čech – Starém Plzenci. Milující rodina byla po jejím boku, Anička začala chodit do české školy. Český jazyk i studium jako takové jí šly lehce. Dokonce i tance, i když ne takové jako dřív, ne hip-hop, ale zumba, se vrátily do jejího života. Co ale chybí této krásné dívce se smutnýma očima? Právě tuto otázku si položili organizátoři tábora Cesta k současnosti.
Postupně se ukázalo, že ji nebaví komunikovat s vrstevníky. Nezajímají ji jejich dětské zájmy a radosti. Tato, na svůj věk, moudrá dívka má větší touhu mluvit s vedoucími tábora a vychovateli, a ti ji s radostí podpořili. Anička pookřála, aniž by si to sama uvědomovala. Nyní se vše vrátilo na své místo – opět našla přátele. A co na tom, že jsou trochu starší, člověk si sám nevybírá dobu dospívání. A pokud se okolnosti, které válka přinesla, vyvinuly tak, jak se vyvinuly u Aničky – ona za to určitě nemůže. Nikdo by neměl zůstat sám. Anička našla přátele v táboře, organizovaném za podpory YMCA Europe camp. A jednou, když všichni hráli nějakou pohybovou hru, náhle zazněl její smích, téměř takový, jako dříve doma, v Kupjansku. A možná, že brzy její oči znovu zaplní světlo, které odlišuje všechny šťastné lidi. Protože nejsou sami.
Kristína Volková, YMCA Plzeň, foto: Olena Volková
[.. Celý článek | Autor: externí .. ]
[..Pošli e-mail | Vytisknout článek ..]
15 nejčtenějších článků
Tábory dětem přinášejí přesně to, co jim pandemie vzala (07. 03. 2022, 2128x)
Jak správně použít vlajku a prapor (29. 06. 2021, 1635x)
Brána k druhým – soutěž (20. 06. 2019, 1421x)
KSY 2018–2019 (20. 06. 2019, 1394x)
100 slov – na čem opravdu záleží (29. 06. 2021, 1387x)
Před tábořením (27. 05. 2022, 1284x)
Uvaděč (28. 02. 2020, 1268x)
Kreslená YMCA 2 – současnost (28. 02. 2020, 1100x)
„Vědět nestačí“ (28. 02. 2020, 985x)
Indická ymkařka v ČR (20. 06. 2019, 960x)
Prázdninové luštěnky (20. 06. 2019, 942x)
Jojo efekt (20. 06. 2019, 933x)
Kterak jsme onlinovali… (17. 06. 2020, 885x)
Lanáč – Kurz pro instruktory nízkých lanových aktivit (05. 10. 2020, 875x)
100 slov – na čem opravdu záleží (15. 04. 2021, 874x)
Anketa
Jak často by se měla firma či organizace zamýšlet nad inovacemi?
1x za 5 let
(18 hl.)
1x za 3 roky
(19 hl.)
1x za 1 rok
(21 hl.)
2x za 1 rok
(14 hl.)
4x za 1 rok
(15 hl.)
1x za měsíc
(16 hl.)
Průběžně
(11 hl.)
Dle potřeby
(12 hl.)
1x za 3 roky
1x za 1 rok
2x za 1 rok
4x za 1 rok
1x za měsíc
Průběžně
Dle potřeby
Celkem hlasovalo: 126

Bahisikayet.com
Extrabet
Deneme bonusu
Denemebonusuz.com
yurtdişi ev taşima
uluslararasi evden eve nakliyat
eşya depolama
yurtdişi kargo
eşya depolama