Dne 15. 10. se v rezidenci pražského primátora uskutečnilo slavnostní předávání cen v rámci každoroční soutěže „Bílá vrána“. Ocenění je určeno těm, kteří prošli ústavní výchovou či náhradní rodinnou péčí a následně ve svém životě uspěli. Tento prestižní konkurs se konal již po jedenácté a letos poprvé byla zřízena speciální kategorie pro mladé Ukrajince, kteří do České republiky přijeli po začátku války na Ukrajině. Tito mladí lidé nejenže dokázali rychle zvládnout český jazyk a přizpůsobit se místnímu prostředí, ale také sami pomáhají jak svým krajanům, tak dalším lidem, kteří se ocitli v těžké situaci.


Mladí Ukrajinci, kteří se díky své houževnatosti a odhodlání integrovali do české společnosti, mohou být inspirací pro další Ukrajince, kteří možná pochybují o svých schopnostech a možnostech uspět v nové zemi. Podle organizátorů soutěže se letos sešlo velké množství nominací a výběr mezi tolika zasloužilými kandidáty byl nesmírně obtížný. Nakonec se však porota rozhodla ocenit naši ymkařku Kristinu Volkovou. Kristina získala obdiv nejen svým příběhem, ale především svou bezchybnou češtinou, která zcela postrádá přízvuk. Každý z řečníků vyjádřil obdiv k její schopnosti plynule mluvit česky a přál si dosáhnout podobného mistrovství v jiném jazyce, ať už v angličtině, nebo v češtině pro Ukrajince.

Kristina byla oceněna zvláštní cenou – perem bílé vrány, vyrobeným z křišťálu ve specifickém uměleckém stylu. Toto pero symbolicky přidává laureátovi peří do křídel, aby mohl dále úspěšně vzlétnout a dosáhnout dalších úspěchů.

Hned po slavnostním předání ocenění měli přítomní možnost zhlédnout a poslechnout si úryvek z rozhovorů, které pořadatelé soutěže vedli se všemi účastníky, včetně vítězky. Kristina vyprávěla o tom, že její cesta do Česka nebyla jednoduchá. Její rodina projela celou Evropou, než se usadila právě zde. Kristina kdysi považovala tento výběr země za náhodný. Dnes je však pevně přesvědčená, že náhody neexistují. Právě tady Kristina potkala lidi, kteří její rodině pomohli v prvních chvílích, právě tady nastoupila do školy, téměř hned po příjezdu do Česka.

Milá a přátelská, přesvědčila ředitele školy, že v začátcích jí s výukou pomůže angličtina, kterou ovládala plynule. A že češtinu se bude lépe učit mezi svými vrstevníky než na nějakých speciálních jazykových kurzech. Hlavní je, že Kristina měla pravdu — během velmi krátké doby, kdy pozorně naslouchala, jak mluví její čeští přátelé, se naučila mluvit stejně jako oni, s českým přízvukem. Poté přišlo seznámení s YMCA a její pomoc, když Kristina skládala přijímací zkoušky na gymnázium. Toto setkání se stalo klíčovým — Kristinu pozvali pracovat v letních táborech, kde bylo mnoho ukrajinských dětí, které potřebovaly pomoc a přátelskou ruku.

Nyní, jako studentka druhého ročníku Masarykova gymnázia, Kristina pomáhá překonávat jazykové bariéry nejen svým krajanům, ale i českým dětem. Anglický kroužek od YMCA, kde v zábavné formě rozšiřuje slovní zásobu svých žáků a odhaluje tajemství gramatiky a lexika, je pro ni dnes mostem, který pomáhá stavět pro lepší vzájemné porozumění. „Všechny války na světě vznikají z toho, že se lidé nedokáží domluvit, z nedorozumění. Já chci, aby si všichni rozuměli, a udělám pro to všechno. Ať už nikdy více není válka…“

Celý slavnostní ceremoniál se odehrával v nádherně vyzdobeném sále, doprovázený klasickou hudbou, obklopený lidmi, kteří celý svůj život zasvětili pomoci těm, kdo ji potřebují. Bylo to tedy to nejlepší prostředí, jaké si jen lze představit pro mladou dívku, která tak zářivě začíná svou životní cestu.

Kristina ocenění nečekala, podle jejích vlastních slov „nepovažuje své činy za něco, co by si zasloužilo ocenění“. Sama tvrdí, že existují lidé, kteří si podle ní zaslouží uznání mnohem více. Přesto však všichni, kdo jí po ceremoniálu gratulovali, svorně tvrdili, že ze všech zasloužilých byla ona tou nejzasloužilejší. Přejeme Kristině mnoho štěstí na její další cestě a ať jí vše přichází stejně lehce, jako to křehké křišťálové pírko Bílé vrány, ptáka, který se odlišuje od ostatních a nebojí se toho.

Olena Volková, YMCA Plzeň, foto: archiv autorky textu