Když jsem v pátek 23. května projela úzkým údolím Podveckého potoka, minula opuštěný autobus a přejela železniční trať, poprvé v životě se přede mnou otevřel Masarykův tábor na Soběšíně. Mezi chatkami se rozléhal jen zpěv ptáků a šumění řeky. Starobylá jídelna zela prázdnotou. Netrvalo ale dlouho a k ptačímu švitoření se přidal zvuk přijíždějících aut, křik dětí a hukot rozbalujících se dospělých. Začalo Setkání YMCA 2025.


Jídelna ožila cinkotem příborů a hovorem starých přátel, a když po večeři konverzace utichly, bylo to jen proto, aby bylo slyšet uvítání a začátek večerního programu. Nastal totiž čas na ocenění deseti z tisíců dobrovolníků, díky kterým YMCA vzkvétá, a tří ymkařů, díky jejichž zásluhám a celoživotnímu přínosu může dnes naše organizace být tím, čím, je. Lidé si tak odnášeli dřevěné anděly, stříbrné medaile a poděkování, a když nemohli být přítomni, tak s námi sdíleli svou radost alespoň formou videozdravice. Výčet zásluh byl navíc propletený kvízovými otázkami, díky kterým si všichni mohli zábavnou cestou připomenout, kde všude YMCA působí. Celé oceňování bylo zakončeno přípitkem na zdraví a na další rok plný zážitků. Někteří si poté v jídelně ještě dlouho povídali a jiní se zase v čajovně při světle ohně a svíček zamysleli nad hodnotou společenství. Nade všemi se klenulo soběšínské nebe plné hvězd.

Druhý den Setkání začal mrazivým ránem a plným programem – v jídelně se besedovalo a hrálo s deskovkami i s legem, před jídelnou se pěly písně svítákové i jiné a vedle jídelny děti nadšeně skákaly na trampolíně. V klubovně se tvořily lucerničky a auta z PET lahví a nadšenci šplhali v závratných výškách po lanech a na lodích brázdili vody Sázavy. Milovníci počítačových i jiných her se sešli na Kingdom come III – Soběšín. Neustále bylo co dělat, a tak se například lidé na volejbalový turnaj museli shánět po celém táboře (a odhánět od jiných zábav).

Odpoledne poté vypukl jubilejní 10. ročník soběšínského pětiboje, při kterém si skupinky ozkoušely svou sílu, důvtip, hbitost, paměť a hlavně spolupráci. To, jak dobře se jim vedlo, zjistili ymkaři až večer u plamenů Ohně velké rady, kde někteří získali hodnotné elektronické i jedlé ceny a jiní alespoň slovní uznání. Poté už ospalé lidi čekal jen šálek horkého čaje se zamyšlením a zasloužený spánek a neospalé zase zpěv písní až do rána.


V neděli se celé setkání zakončilo bohoslužbami a společným focením. Domů tak všichni odjeli plní oběda, zážitků a podnětů. I já jsem byla jedna z nich. Před Setkáním jsem nevěděla, co mám od něj očekávat. Když se za ním teď zpětně ohlížím, tak zjišťuji, že mě překvapilo bohatstvím svého programu a potěšilo krásným společenstvím. A tak mi nezbývá nic jiného, než trpělivě čekat na 15. květen 2026, kdy začne to další.

Eliška Pecnová, YMCA v ČR, foto: Julie Bergerová a Nikola Ramešová