Den pro sekretáře YMCA 4. 10. 2025 – závěrečné zamyšlení Program mi teď dává prostor na upřímné zamyšlení po dni, který jsme mohli strávit společně. Uvědomil jsem si, že je to v letošním roce už několikátá příležitost strávit den, dva nebo i týden v prostředí, které bych za normálních okolností označil za pracovní.


Když se rozpomenu na svá dřívější zaměstnání – a to dá trochu námahy, musím se vracet o 10 a více let zpět, dost urputně jsem si chránil volný čas a být v roce několik sobot, víkendů nebo i týdnů tzv. v práci bych zřejmě nesnesl. Prostě mám rád svůj volný čas, ve kterém si mohu dělat, co uznám za vhodné.

Vlastně si už moc nevzpomínám, jak jsem tu změnu zde v Ymce vnímal hned na začátku. Nejdříve to samozřejmě byla sobotní jednání ÚV a VS, pak školení KČČ, přidalo se Setkání v Soběšíně, tábor, zahraniční akce a další příležitosti na sebe nenechaly čekat. Tak třeba letos: v lednu strategické plánování, v únoru školení AI a globální setkání NGS v Düsseldorfu, v březnu ÚV, v květnu Setkání, v červnu ÚV, v červenci tábor YMCA – prostor pro Tebe, v srpnu Youth Unify Camp, v září ÚV a VS a Solný mlýn, teď Den pro sekretáře, na přelomu října a listopadu KČČ a v listopadu evropské setkání NGS… dovolím si malou osobní odbočku: když jsem nedávno již po několikáté v tomto roce jel na Soběšín, s radostí jsem si uvědomil, jak to tam mám rád a že se tam vlastně dost těším …

Co tím chci říct … že jsem se dopracoval k tomu, že to dělám rád, že jsem dávno zapomněl ten pocit až odporu, když by se něco takového dělo dříve. To vyvolává ovšem kruciální otázku: Jak je to možné? Co se to stalo? Po krátkém zamyšlení mám vcelku jasno. To ta pro širší veřejnost neznámá, neatraktivní, zastaralá, protože opakující stále totéž a stojící na tomtéž, s divnými lidmi, kteří si říkají kristovci, organizace sdružující původně mladé muže následující Krista jako svého Spasitele a nyní otevřená všem bez rozdílu, je tím důvodem. YMCA. Těch 10 let, kdy jsem měl a stále mám tu čest být součástí Ymky, zdánlivě uteklo rychle, ale věřím, že tomu ještě není konec. Nevím, jak to máte vy, ale toto je moje zkušenost.

Zkušenost, která se prohlubuje s každým setkáním, protože všude kolem sebe cítím, jak jsou lidé jako vy nebo my dohromady odhodláni a přes všechny překážky a nedostatky staví znovu a znovu dům zvaný YMCA. Co je na tom unikátní? Považuji Ymku mimo jiné za svobodný duchovní prostor, ve kterém se potkávají lidé vyrostlí v různých duchovních tradicích, zvyklostech a prostředích, kteří jsou schopni shodnout se na společném cíli, čím má YMCA být pro místní společenství, obec a v širším měřítku i pro společnost. Jednoduše řečeno: křesťané i nevěřící dělají něco pro své okolí a vnášejí do společenství, obce i do společnosti hodnoty, které stojí za to, aby byly žity k prospěchu všech. To je to, proč to nazývám unikátní. Přináší to ovšem i výzvy, ve kterých není tak lehké obstát. Víme, že je to těžké břemeno být ve světě srozumitelní a přitažliví, vždyť si neseme tu zastaralou a mnohé odpuzující zátěž křesťanského poselství…a zároveň vidíme, že v Ymkách v některých zemích se tu zátěž snaží, když ne úplně zahodit, tak alespoň minimalizovat líbivými postoji v souladu s určitými trendy. Je těžké obstát a nepodlehnout pokušení jít po snazší a společensky přijatelnější cestě…

Jedna věc se mi v té souvislosti v poslední době honí hlavou, přičemž hlubší přemýšlení o ní akcelerovala účast na akci Solný mlýn a také v průběhu Youth Unify Campu. Přemýšlím o překážkách, které si ve vztahu ke svému okolí možná vytváříme my sami. Jak už jsem říkal, považuji Ymku mimo jiné za otevřený, svobodný duchovní prostor. Ale zároveň si kladu otázku: Je tomu tak vždycky i v praxi? Došel jsem k názoru, že v některých případech máme jisté rezervy. Nejsem na všech místech, tudíž mohu jen sdělit svůj velmi subjektivní dojem, který mi možná vyvrátíte. Nejsou některá naše společenství příliš uzavřená? Příliš zasazená do jedné duchovní tradice? Nesuplujeme práci církví, nebo ještě jinak, jsme schopni oddělit svoji farnost, svůj sbor, své společenství od Ymky? Chápu, že je to mnohdy složité v místech, kde YMCA vyrůstá z jednoho duchovního hnízda. Jednoduše se jede dál … Leč máme-li být jako jednotliví křesťané solí a světlem, musíme společně solit a svítit i s těmi, kteří to cítí a prožívají jinak, zde mám na mysli spoluvěrce křesťany, a zároveň přitažlivě solit a svítit těm, kteří patří k nevěrcům. Opakuji, chci tím jen připomenout, aby YMCA nevysílala špatný signál a nenahrazovala vlastní církevní rodinu, ať už jí říkáme farnost, sbor nebo společenství.

Aby mi bylo dobře rozuměno. Neneguji hledání příležitostí o víře hovořit, předávat ji, vyměňovat si různé pohledy, dokonce se kvůli odlišné praxi i pohádat, ale za hlavní považuji shodu na cíli nebo cílech, pro které YMCA existuje a žije. A tím pro mě je – a to se již znovu opakuji – být inspirativním svobodným duchovním prostorem a užitečným služebníkem v dnešním rozbitém světě, který je přesto krásný a vzácný.

S tímto na paměti se rozjeďme do svých domovů, do svých Ymek. S pokorou a vděčností za velký dar, kterého se nám dostalo, s vděčností za schopnosti a zkušenosti, které jsme i díky Ymce nasbírali. Věřím, že dnešní den byl posilou pro naši další službu. Díky, že jsme tu společně mohli být a že můžeme dál v Ymce pracovat s nadějí, že to má smysl.

Vojtěch Rálek, generální sekretář YMCA v ČR, foto: Julie Bergerová