(České středohoří 16.–19. října)

Už jsi někdy potřeboval pauzu od práce či školy, ale nevěděl sis rady, jak si odpočinout? Já rozhodně ano a rád ti prozradím, jak na to. Nejen že se v přírodě nadechneš čerstvého vzduchu, ale když s sebou máš kamarády, tak se i zasměješ a pořádně si odpočineš. Jenže kam bych na vandr do přírody šel a s kým? To jsem si také říkal. Ale potom jsem narazil na KGV (Klub geomorfologických výletníků) a měl jsem jasno. Několikrát do roka chodí na vandr a po celou dobu tam panuje přátelská atmosféra.


Na svůj první vandr jsem s nimi vyrazil do Českého středohoří, což bylo shodou okolností kousek od mého bydliště. Sbalil jsem si věci a vyrazil. Trasa začínala ve čtvrtek v šest hodin z Litoměřic a první tábořiště nás čekalo na Varhošti. Bylo jasné, že dorazíme už za tmy. To nám ale nevadilo, protože výhled z tamní rozhledny je krásný i v noci.

Když jsme dorazili, čekal nás útulný altánek, takže bylo hned jasno, kde přenocujeme. Na večeři jsem měl polévku, ale když jsem se ji pokoušel ohřát, nějakým způsobem se mi nepovedlo zapálit vařič. Takže dobrých pět minut jsem kamarádům dodával krásně čerstvý vzduch. Naštěstí mi potom moji noví kamarádi poradili, jak si polévku ohřát.

Ráno bylo krásné, a jelikož jsem ranní ptáče, ještě před snídaní jsem si vyběhl na rozhlednu podívat se na východ slunce, který byl nádherný. Následovalo balení a snídaně. Tentokrát jsem dokonce správně zapálil vařič, ale bohužel jsem do ešusu nalil tolik vody, že jsem místo kaše snídal čokoládovou polévku.

Poté, co jsme se zasmáli mé výborné snídani, jsme vyrazili na cestu. Cíl byl tentokrát v lese kousek od mého domu, a tak nebylo čas ztrácet čas. I když jsem od rána říkal, že tam budeme za chvíli, cesta nám trvala bezmála sedm jsme vyšli, mi kamarád přezdívaný Sekera oznámil, že jsme se chtěli podívat na rozhlednu Sedlo, ale protože jsme se vydali jiným směrem, rozhodl jsem se provést výpravu zkratkou.

Ovšem cestou, kterou jsme šli, jsem nešel alespoň pět let. Takže jsem zrovna poděkování nečekal – vedla totiž krásně přes bodláky a křoví. No, příště si asi rozmyslím, jestli nebude lepší to vzít oklikou.

Když jsme dorazili pod hrad Střekov, zahájili jsme otužileckou rozcvičku v řece Labi. Po ní nám krásně svítilo sluníčko, takže jsme se nemuseli obávat zimy. Potom nás čekalo několik kilometrů po rovině, až jsme dorazili k Milešovce, což je nejvyšší hora Českého středohoří.

Nahoře nás čekal nádherný západ slunce a útulná bouda na přespání. Bohužel ani tentokrát se moje večeře neobešla bez smíchu kamarádů – už jsem měl hotovou polévku, a když jsem ji sundával z vařiče, podařilo se mi ji celou vylít. Naštěstí jsem nezůstal o hladu, protože se se mnou jeden z kamarádů rozdělil. Ráno bylo chladné, ale překrásné, protože východ slunce byl ještě hezčí než včerejší západ. Nezdrželi jsme se však moc dlouho a hned jak slunce vyšlo nad obzor, vydali jsme se na cestu. Byla velmi zábavná, protože nás stále neopouštěla dobrá nálada a smysl pro humor.

Když jsme dorazili pod Lovoš, což byl poslední kopec, zastavili jsme se v restauraci na výbornou polévku s bramborovými noky a kuřecím masem. No co vám budu povídat – po nedělním obědě se šlo o něco hůř, ale na vrchol jsme nakonec dorazili a odměnou nám byl překrásný výhled.

Po cestě nechybělo ani čtení z bible. Takže kromě krásných výhledů jsme zažili i krásné chvíle, kdy jsme si povídali o Pavlově putování. Potom jsme sešli dolů do Lovosic a naši čtyřdenní výpravu ukončili. I když jsem úplný amatér v zálesáctví, celý vandr jsem si opravdu užil. Takže i ty s námi můžeš vyrazit a odpočinout si od všedních dnů.

Šťovík, YMCA Sever, foto: archiv autora textu