V následující rubrice vám přibližujeme významné osobnosti Ymky jejich vlastními slovy. Dalším pamětníkem je Michael Otřísal – evangelický farář a televizní dramaturg. Dlouhá léta působil v televizním náboženském vysílání jako dramaturg, redaktor i kameraman České televize a později také TV Noe. Výrazně se zapojil do ekumenického života – stojí v čele spolku ESBU, který propojuje biblickou reflexi s uměním. Na počátku 90. let se podílel na založení samostatné české Ymky a byl místopředsedou YMCA v České republice, do jejíž práce se aktivně zapojovali i další členové jeho rodiny.


Sám s odstupem let říká, že Ymkou tehdy „prolétl jako zanícený fanda jejího konceptu“, přičemž už tehdy balancoval mezi mnoha oblastmi služby i práce. Přiznává, že není archivářský typ a soustředí se hlavně na přítomnost – dělá to, co je v daném okamžiku potřeba, a pak míří dál. I proto dnes s nadsázkou tvrdí, že si na mnohé situace, výroky nebo události už jednoduše nepamatuje. Jeho energie a zápal však zůstávají, uchovává si živý zájem o nové podněty a rád předkládá vize, jež mohou inspirovat další. Nabízíme proto několik jeho myšlenek, které se vztahují právě k YMCA – k prostředí, jež mu dávalo smysl tehdy a jehož hodnotu vidí jako nosnou i dnes.

O vzpomínání a zapomínání
Ono je to do jisté míry dobře, že se zapomíná. Teď to řeknu na poli církve, ale ono to do jisté míry platí určitě i pro Ymku, že ti, kteří se dušují zachováním tradic, tak si většinou pletou tradici se zvyky – a to je špatně. Protože v pravém slova smyslu tradice je předávání ohně. To je ta opravdová tradice, předat ten impuls. YMCA taky nemůže být stejná, jako byla před 100 lety. Myslím, že je to dobře, že se některé věci zapomínají, protože ti, co přicházejí, tak nasají do nosu spíš ducha organizace a pak tu myšlenku můžou rozvíjet po svém.

Co mě na Ymce oslovilo: okopávání úhoru
Začnu obecně. Mně se vždycky zdálo, že by církev, jak to říkal papež František, měla být hodně nízkoprahová, že by to měl být takový polní lazaret, který se přesouvá tam, kde je potřeba. Samozřejmě, že má svoji tradici a má věci, které nese dál a ke kterým je potřeba dorůstat, ale v zásadě by měla mít ten práh hodně nízko. Takže z tohoto pohledu, když ke mně myšlenka Ymky přišla, tak mně připadla báječná, protože ona vlastně spojuje v sobě – duch, duši, tělo, to je vlastně takové krásné předpolí církve, já tomu biblicky říkám okopávání úhoru. Nemyslím si, že to je místo evangelizace, ale jako okopávání úhoru, zbavování předsudků o církvi. Stejně tak jsem to náboženské televizní vysílání nikdy nechápal jako misijní, protože to je příliš přetížené, to od toho chtít, ale taky je to okopávání úhoru. Já jsem v podstatě začal na dvou polích okopávat úhor: jednou nohou jsem byl v televizi a kolem toho roku 1992 jsem byl tady u spoluzakládání Ymky v České republice.

Měla YMCA v 90. letech širší společenský potenciál?
O tom jsem já hluboce přesvědčen. Nemůžu říct, jestli si to společnost uvědomovala, ale já prostě… když to vezmeme z politického konce, tak když mluvíme o demokracii, jako o tom, co chceme pochopit nebo udržet jako ten nejlepší možný systém organizování společnosti, tak demokracie bez demokratů je vlastně strašně nebezpečná. Je to vlastně jediný politický systém, který může sám sebe i zrušit, což je trošku až komické. On se dá odhlasovat konec demokracie, že jo – to jde, není to úplně vyloučené. Ale demokracie, pokud nemá, jak by řekl Masaryk, ten mravní ideál, pokud není zalidněna demokraty – to znamená lidmi, kteří jsou nějak zorientovaní, pevní ve svém životním usazení – pokud je nemá, je to vlastně strašně nebezpečné zřízení.

Ta drobná masarykovská práce na zakotvení lidí, to je podstatné. Já jsem byl vždycky fascinovaný, když jsem se tu pohyboval v těch devadesátých letech, když jsem viděl ty staré členy Ymky, jak jsou svěží, nejenom tedy tělesně ale i duchovně. Jak jsou třeba vycvičení v tom – a to je taky šíleně důležité pro společnost – jak se učili diskutovat. To není jen tak jako „mám hubu a mám myšlenky“. To se musí umět. A na nich bylo vidět, že to umí, opravdu – a to je ohromná práce pro společnost. Takže znovu říkám, já jsem absolutně přesvědčen o tom, že tento koncept Ymky – duše, těla a ducha, je pro společnost vlastně kriticky důležitý.

Umění diskuze
Zdá se, že se to vlastně do této rychlé doby, kdy se všechno mění takřka před očima, ani nehodí. Protože ona ta skutečná debata, která respektuje své zákony, je hrozně zdlouhavá, protože já si musím vyposlechnout toho druhého. A pak se pokusit – dříve, než budu odpovídat – zformulovat to, co si myslím, že chtěl říct. Musím to říct tomu dotyčnému a teprve až mi to schválí, že to tak myslel, tak můžu já začít argumentovat. Pokud to tak není, tak je to vlastně jenom vzájemné překřikování a dvojcestný monolog, není to diskuze. Ono by to samozřejmě bylo důležité i v našich politických debatách. Kdyby byla sněmovna zalidněná ymkaři, tak bychom to měli úplně vyhrané. Bylo by to zdlouhavé, pro některé lidi by to znamenalo, že to je opravdová žvanírna, tak, jak tomu říká náš nastupující ministerský předseda, ale pokud se má dojít k nějakým opravdovým závěrům, pokud se něco má mezi těmi dvěma názory stát: buď ať se jeden nebo druhý změní, nebo ať to skončí někde ve vzájemném pochopení uprostřed, tak to potřebuje tuhle metodu. Ne silný hlas a chytré bonmoty a já nevím, co všecko. Kdyby byla sněmovna plná ymkařů z akademické Ymky, tak tam budeme chodit poslouchat dobrovolně, budeme tam klidně hodiny sedět a budeme se učit, jak se hledá pravda.

Svěží a zorientovaní: YMCA dnes
Ymkařský trojúhelník stále platí, možná dnes víc než jindy. Právě ta kombinace duše, ducha a těla je dnes u té nastupující generace trošku passé. Myslím si, jak to tak pozoruju, že někteří si vyberou tu fyzičku, někteří duši, ale ono to chce fakt, aby to bylo v jednotě. Chce to být svěží a zorientován ve všech bodech toho trojúhelníku.

Lidé, které jsem v Ymce potkal
Vzpomínám si na Lubora Drápala, to je výrazná osoba samozřejmě, Jiřinu Šiklovou, ta jezdila pravidelně na setkání ESBU. To je všechno podobné pole, vídal jsem je i mimo Ymku. Tonda Culek a Tomáš Zajíc, Daniel Horák. Jan Šimsa. Nejvíc mi vystupuje osobnost Lubora Drápala. Tenhle kolektiv mi připadal jako takový kotlík, ve kterém vzniká něco nového. Tuhle vzpomínku na tu dobu si nesu, že jsme v podstatě nevymýšleli vymyšlené, ale chtěli jsme to vymyšlené nějak smysluplně pronést do současnosti po všech stránkách: jak organizační, tak duchovní. Pro mě to opravdu byl tenhle ten kotlík, jak to tam vřelo a vytvářelo se z toho něco nového.

Jak může YMCA zaujmout dnešní mladé lidi
No, je to právě dost těžké... Já jsem už asi ta stará generace, která nemá přímý dotyk s náctiletými, kterých se práce Ymky týká asi nejvíc. Já bych jenom řekl, že je dobré si všímat toho, že se určitě po opojenosti technologiemi, médii a vším tím, co vede člověka až tak trošku do izolace, protože tento druh kontaktu nevytváří žádné společenství, že se objeví potřeba někam patřit.

Člověk je tvor společenský. To má v sobě zakódované a v podstatě i to jeho lidství vzniká – musí do něj vrůstat, my se nerodíme hotoví. Trvá to v případě člověka strašnou dobu, než naplno vroste do lidského společenství. A být průvodcem na téhle cestě je hrozně smysluplné. Tam, kde třeba rodina selhává, tam může přiskočit YMCA. Ale samozřejmě problém je v tom, aby se potom roztoužili ti adresáti.

Jakým způsobem se k nim dostat?
To je hrozně složitá otázka. Protože oni mohou mít dojem, že jim vlastně vůbec nic nechybí. Oni můžou být málem prezidenty Ameriky, každý může být čímkoliv, co si vysní. Samozřejmě pak narazí na strop a zjistí, že to není možný, ale teoreticky můžou být dneska čímkoliv. To přináší takovou tu roztěkanost „vysním si jedno – narazím, dobrý, vysním si druhý – narazím, jdu dál“ a můžu s ní donekonečna narážet na hranice svých snů až do dospělosti. A tajemství něčeho, čemu by se dalo říkat pokojný život, je v tom, že najdu to místo, na kterém já mám stát. Ne na kterém „se stojí“ nebo na kterém tamten… Kde JÁ. A když ho najdu, tak pak je to báječný. A to je znovu o tom zakotvení.

Věřím, že ta otázka, jak do toho vtáhnout dnešní mladé, to by byl i pro mě teď, kdybych se do toho znovu ponořil, asi ten problém největší. Protože o tom, že YMCA na to má, že její nastavení je správné a užitečné, o tom nepochybuji.

Kotlík, ve kterém se vaří dospívání
Víš, já mám na mysli takové věci, které jsem osobně prožil. Třeba když jsme točili Ten Sing, to jsme byli na jihu Čech, Kaplice. Pro televizi jsme točili tensingový koncert, kam byli pozvaní ti puberťáci z okolí.

A – jako koncert dobrý, nejdřív možná koukali a byli trošku na rozpacích, jestli chtějí s tím jít nebo ne. Posléze se se to zlepšovalo, ale ten moment, který je pro mě důležitý, je, jak bylo vždycky po koncertech zvykem takovýto veliký vzájemný objímání. Tam jsem viděl několik těch místních teenagerů, jak to úplně s vytřeštěnýma očima pozorují. Fakt úplně nehnutě – a byli naprosto fascinovaní tím, že ono něco takového vůbec existuje. A já si myslím, že ta potřeba tady pořád je. Ale je zatlačená. Je zatlačená pseudospolečenstvím, nabitým životem elektronickým a vším tím.

Koneckonců vidíš to tady na tom, když vypukl covid. Jak to vlastně nejvíc ods*ali teenageři a mladí lidi. Protože oni to bytostně potřebují. To je ten jejich kotlík, ve kterém se vaří to jejich dospívání. Takže ta potřeba tady určitě je, není nutné jí nějak uměle vytvářet. Akorát nabídnout, jak ji naplnit.

Zdroj: rozhovor 19. 11. 2025, Praha vedla Julie Bergerová, redakčně upraveno a zkráceno, foto: autorka textu