Každá kniha si vytváří svůj vlastní svět s více či méně jasnými hranicemi a vlastním jazykem. Někde je na první pohled svět knihy nerozeznatelný od našeho, ale vždycky je při četbě nutné podniknout jakousi cestu…

Tolstoj a Dostojevskij se stali Homérem a Shakespearem umělecké prózy, napsal v šedesá-tých letech marxista Vadim Kožinov. Jestliže Balzac, Dosto--jevskij nebo Tolstoj změnili román tím, že nahradili fyzickou cestu bájného hrdiny vnitřní cestou hrdiny soudobého a všedního, vracejí se autoři fantasy zpět k hrdinům mýtů, putujícím světem kouzel a dobrodružství. Vnitřní lidská a každodenní dimenze typická pro román však zůstala. Žánr fantasy má poměrně jasná pravidla fungování, proto je často považován za pokleslý žánr. Avšak s klasickými romány mají tyto knihy společného víc, než si myslíme. Snad nejblíže k nim mají v tom, jak silné zaujetí vyvolávají u svých čtenářů. Málokdo si dneska také vzpomene, že většina románů od autorů Dickensova nebo Dostojevského formátu vyšla původně jako časopisecký seriál. Tyto skvosty se objevovaly po boku receptů na vedení domácnosti a stávaly se pro své čtenáře světem mimo svět, podobně jako dnešní televizní seriály. Dnes je klasický román žánrem menšinovým: stejně jako opera ustoupila v tvorbě hudebního povědomí popu, ustupují jeho hrdinové hrdinům televizním. Romanopisci píšící v žánru detektivky, sci-fi nebo fantasy tomuto trendu unikají právě proto, že jsou ochotni podřídit svou tvorbu jistým pravidlům, která světy jimi vytvořené činí otevřenějšími a přívětivějšími pro čtenáře. Literární kritika je neprávem opomíjí. Zapomíná, že právě mantinely žánru umožnily v předminulém století povstat románu a současným autorům fantasy poskytují mnohem více volnosti než upachtěné představy o originalitě, na něž doplácí většina takzvaných vážných tvůrců. Žánr není pro autory fantasy poutem, ale odrazovým můstkem k vyjádření nejzákladnějších vztahů. Jeho vodítka zároveň nutí autory k neustálému překračování přijatých norem, na jejichž pozadí tak byla vytvořena mnohá hodnotná umělecká díla. Původ žánru fantasy lze vysledovat do několika zdrojů. Jedním z nich je již zmíněný klasický román se svou potřebou reflektovat rozhraní řádu a chaosu ve světě z perspektivy jednotlivce. Druhým je takzvaná ˝braková˝ literatura, jejímž příkladem mohou být povídky vycházející v první polovině minulého století v povídkových časopisech. Jednoznačným prvotním hybatelem je však monumentální dílo J. R. Tolkiena Pán prstenů. V něm najdeme vykrystalizované snad všechny definující rysy žánru. Základním rysem je tedy cesta, tedy putování za nějakým cílem. Tato cesta má vždycky vnější i vnitřní dimenzi. Jejím cílem je záchrana řádu současného světa proti silám temna, ale jednotliví poutníci nerezignují ani na dosahování cílů dílčích. Cesta tam a zase zpátky Vnitřní cesta je pak zobrazením zrání a změn jednotlivých hrdinů. Jednotliví poutníci často reprezentují jednotlivé součásti světa a jejich individuální psychologický vývoj je vždy součástí mozaiky morálního poselství, které nechybí snad v žádném románu fantasy. Stejně důležitý jako putování a cesta za cílem je ovšem návrat, změna je totiž zároveň návratem k původnímu čistému stavu. Ne nadarmo má Tolkienův Hobit podtitul O cestě tam a zase zpátky. Nejtypičtějším je pro žánr fantasy již zmíněné vytváření světů. Nejedná se o světy metaforické, ale skutečné, s vlastními dějinami, folklorem, jazyky a politickou geografií. Právě v tom, jak důkladně svůj svět propracoval, byl Tolkien prvním a do jisté míry nepřekonatelným zakladatelem žánru. Světy knih fantasy přesahují rámec románu i jeho autora. K nejúspěšnějším dílům jsou vydávány mapy, slovníky a glosáře, které čtenářům orientaci ve světě ulehčují. Do fantasy světa však čtenáři vstupují i jinak - v různých diskusních fórech debatují o postavách a jejich dalších příbězích. Existují i kluby (jako např. slavné Dungeons and Dragons), jejichž členové přijímají jisté role a postupně vytvářejí vlastní světy. V mnohém to připomíná čtenářské kluby starých dob, kdy se text knihy stával středem mezilidské komunikace. Komplexní světy, které do sebe čtenáře vtahují, také přispívají k obvinění, že fantasy je úniková literatura. To je ale nepřípustné zjednodušení. Jedním ze základních poslání literatury byl odjakživa únik, a toto poslání fantasy plní. Motivace ke čtení je však jen jednou stránkou věci. Utváření soudů o světě a hlubší porozumění jeho fungování, tak ceněné u seriózní literatury, je přítomno ve všech dobrých knihách fantasy. Fantasy v Čechách V Čechách se žánru fantasy daří velice dobře. Jeho vydáváním se zabývá téměř deset nakladatelství a existuje i specializovaný časopis Ramax. Za posledních dvanáct let byla vydána díla snad všech nejdůležitějších autorů. Po Tolkienovi jsou velice populární David a Leigh Eddingsovi (kteří již vytvářejí svůj druhý svět), Robert Holdstock, Terry Brooks, Robert Jordan, Terry Goodkind, David Gemmel a další. Překládají se díla z polštiny (Andrzej Sapkowski) a ze slovenštiny byl přeložen povídkový román Alexandry Pavelkové. Doslova hitem se pak stal Terry Pratchett a jeho Zeměplocha. Rozvíjí se však i původní česká tvorba. Nakladatelství Straky na vrbě vydalo již třetí antologii českých povídek fantasy Drakobijci III, kde se objevují povídky ze soutěže O železnou rukavici lorda Trollslayera. A objevují se už i první české romány fantasy. Chce-li tedy český čtenář vstoupit do světa, respektive světů fantasy, je mu otevřeno mnoho bran.