Jak to všechno začalo..... V pondělí jsme sledovali znepokojivé zprávy o stoupání vody ve Vltavě, ale věřte sdělovacím prostředkům...

V poledne jsem však zavolala Petrovi do práce, jak situaci vidí on a domluvili jsme se, že nabídneme pomoc na radotínské radnici, protože tam se zdála situace nejvíce kritická. Paní starostka nás však požádala, abychom se spojili se Zbraslaví, protože tam se nedostávalo pomocníků na pytlování písku a stavění hrází. Další telefonát směřoval tedy tam a opravdu! Chyběly pytle, lidi, lilo jako z konve, řeka bouřila vlnami, ale stále byla na druhé straně pod silnicí a tak jsme doufali, že naše hráze budou jen bezpečnostním opatřením, kdyby náhodou.... Kluci s Petrem a narychlo svolanými komořanskými sousedy pytlovali dlouho do nočních hodin. Jak se druhý den ukázalo, byla tato práce proti výkonu prudké vody jako hra s dětskou stavebnicí. Jednou ranou spadne věž stavěná z kostek... Druhý den ráno jezdili požárnické vozy a vozy s ampliony, které vyzývaly lidi k evakuaci. Po několika hodinách se rozhoukaly i sirény, přerušovaným houkáním oznamující vážný stav ohrožení. Starší lidé, kteří pamatují válku, byli velmi rozrušeni, protože přesně takové sirény kdysi oznamovaly nálety... Mezitím k nám dorazil na kole i Tomáš Bedrník z YMCA Bráník, celý promočený od deště a s několika spacáky na zádech pro evakuované lidi ve škole a prozíravě s prvním čerpadlem. Velmi nás to povzbudilo, a tak začala velmi plodná a vydatná spolupráce různých sdružení YMCA. To už naši dobrovolnici byli na Zbraslavi, kde voda v hlavní ulici stoupala k oknům přízemních domů. Dobrodili se v holínkách k obecnímu úřadu a byli pověřeni krizovým štábem evakuovat dva staré lidi ze zaplavujícího se domu. Tato evakuace proběhla bez komplikací, zato záchrana další paní, která volala o pomoc z domu pod mostem, už tak růžová nebyla. Kluci zjistili, že už je v ulici vody tolik, že do ní museli skočit tak, jak byli oblečení, a plavat. Paní stála na horních schodech a celá se třásla strachy. Začali ji uklidňovat, oblékli jí do naší vodácké vesty a slíbili, že ji budou po celou dobu držet a chránit. Jenomže to pro paní nebyla nikterak lákavá nabídka, když viděla, že bude muset také plavat. Nikde na obzoru nebyl žádný člun. V tu chvíli nebylo jiné řešení. Jakmile však vstoupila do vody na prvním schodu, dostala astmatický záchvat a začala se dusit. Léky honem nebyly po ruce, později je vyhrabala namočené z kapsy a tak zavolali přes vodu svého kolegu, aby urychleně sehnal hasičský člun a kontaktoval záchranku. Když paní úspěšně přeplavili člunem na druhý břeh, byl tam už přistavený záchranný vůz. Spolupráce s dobrovolnými hasiči i se záchranným sborem byla výborná, včetně řízení městskou policií. Velitel hasičů dával přesné a jasné pokyny, kdo bude pádlovat, kdo jakou bude mít v tu chvíli roli. Tuhle připravenost jsme jim záviděli. V jiném případě náš brigádník pomáhal z domu mladému páru, který také nevěřil, že něco může přijít..... a ten mladý muž sportovního typu se ještě ve člunu nervově sesypal. Po třech dnech, kdy jsme se dostali do zcela vodou odříznutých Lahoviček, Honza objevil v jednom domě pána, který mu svěřil, že má poslední dávku inzulínu, kterou si schovává na ráno, protože potom už...... Třásly se mu ruce a Honza viděl, že je zle.... Pevné telefony nefungovaly, obvodní lékař ordinující mimo obec byl také zcela vyplaven a nedostupný. Naštěstí měl Honza s sebou mobil a tak okamžitě kontaktoval Petra, aby inzulín pánovi zajistil. Petr samozřejmě ihned vystartoval k nejbližší fungující ordinaci a s vizitkou krizového štábu naštěstí nikde nemusel čekat. Jenomže se zapomněl vyptat na podrobnosti, jak se pán jmenuje a jaký to vlastně inzulín užívá. Stejně ale musel odjet na spádové specializované diabetologické pracoviště, kde objevil skvělou paní doktorku. Ona podle růžového domu, Lahoviček, a jiných trošku úsměvných údajů, které jí Petr jako jediné v tu chvíli mohl poskytnout, vytáhla ze své paměti skutečné jméno toho pána a pak už stačilo jenom, aby Honza na druhé straně mobilu údaje ověřil a patřičný inzulín se vezl s houkáním auta krizového štábu.... Mezitím se však zdravotní stav pána natolik zhoršil, že Honzu požádal, aby mu inzulín píchl, že už sám nemůže. Honza se nejprve zalekl, protože jeho samotného vždycky v ordinaci polévala z takových úkonů hrůza, ale překonal se, a podle diabetikovy navigace inzulín aplikoval. Později přiznal, jakou měl radost, když viděl, jak se pánův zdravotní stav v krátké době srovnal. Jiný brigádník zase vyprávěl, jak po několika dnech objevil na půdě staršího muže, který se v domě po celou dobu ukrýval. Celou noc sledoval, jak voda stoupala k dveřním pantům, sám ležel bezmocně na skříni a čekal. Za nejšťastnější okamžik ve svém životě považuje chvíli, kdy zjistil, že se voda zastavila u dolního pantu a asi po dvou hodinách klesla o centimetr. To se mu ulevilo! Když to onomu brigádníkovi posléze vyprávěl, ještě mu tekly slzy. Nyní už je měsíc po všem, objíždíme vyplavené a opuštěné domy, a nevíme, kde jsou jejich majitelé. V Lahovičkách kvetou višně a několik jabloní. Z bláta se také vytáhly nádherné květy barevných hortenzií. A trávníky se začínají zelenat.... Na jednom stromě visel i zatoulaný hřbitovní věneček. Jedna paní nám na své zahradě ukazuje několikametrákový kus kmene stromu, ale neví, komu patří. Ani různé kusy nábytku nemají majitele. Také v sousední zahradě mají dvě neznámé chaty, celkem na první pohled nepříliš poškozené. Velké hromady mokrého a zabláceného nábytku, prken a všemožného herberku jsou odvezeny, ulice jsou suché a všude je divné ticho. Jen tu a tam se v některých domech pracuje, brigádníci museli do školy, vojáci také skončili. Někde stále nefunguje proud, tam lidé sváží kamna na vysoušení. Ráno majitelé domků odjíždějí do práce a večer pracují tady. Začíná být zima, někteří lidé už v září požádali na Místním úřadě o nouzové náhradní ubytování. Jiní se k tomu teprve odhodlávají. Ale víme o pánovi, který stále ještě přespává na mokré podlaze na půdě na igelitu, protože tam prostě chce zůstat, pracovat do večera a hlídat. Pokusíme se ho přesvědčit a nabídnout mu poblíž nějaké bydlení.... A na závěr jedna skvělá zpráva! 1. října otevírá naše hospůdka na Zbraslavi, o které jsem psala úplně na začátku. Kdybyste ji hledali, jmenuje se Barabizna, je v ulici Pod Špitálem a ten trpělivý majitel, který to nevzdal, už se svými přáteli finišuje! /YMCA Open/