„Cože, ty máš kuli z matiky? No to si snad děláš srandu!“ vyšilovala v posledních červnových dnech hlava naší rodiny, tedy táta.

Postupem času děs v jeho očích vystřídala jistota, že mám sice zkažené prázdniny, což je ostatně moje chyba, ale každodenní doučování vše napraví. Po měsíci a půl intenzivní matematiky musí něco zůstat i v tak dubové hlavě, s jakou jsem se narodila já, koneckonců jsem přece dcera architekta. Reparát máme v kapse. Avšak ne nadarmo přísloví praví „Neříkej hop, dokud nepřeskočíš.“ Tudíž je jasné, že i po opravných zkouškách se studenti dělí na úspěšné a ty druhé. „Tak to jste vy ta ostuda,“ hřímal nade mnou pohrdavě ředitel našeho elitního ústavu, „to vy jste neudělala reparát!!!“ Ano, přesně tak, do sbírky svých četných přízvisek mohu nyní připsat další exempláře - od těch jemnějších, jakými bezpochyby „idiot“, „debil“ či „černá ovce školy“ jsou, až po poněkud silnější výrazy, které se ovšem na tyto mládeži přístupné stránky nehodí. Reparát…směšná formalita na konci prázdnin, kterou „přece každý zvládne“- tedy skoro každý, já ne. Zpytuju svědomí, provrtávám se jím skrz naskrz, převracím myšlenky… jak je tohle možné? Proč zrovna já? Obětovala jsem prázdniny, učila se každý den…to mám vážně to slavné IQ tykve, které nedokáže pojmout ani středoškolskou matematiku? „Ale Kláro, nevěšte hlavu, život jde dál, jste mladá, rok ve vašem věku nic neznamená,“ hustili do mě profesoři češtiny a francouzštiny, u nichž jsem byla přece jen poněkud oblíbenější než na přírodovědném oddělení našeho gymnázia…plky, plky, plky! A spousta frází, klišé, vět účasti…já vím, snažili se mě utěšit, ale tohle si bohužel musím vyřešit sama. Moje sebedůvěra dostala během posledních dvou měsíců slušně zabrat, ale asi jsem potřebovala, aby mi konečně někdo srazil hřebínek… Máma mi v nejhorších chvílích opakuje úsloví „Co tě nezabije, to tě posílí,“ a asi na tom něco bude. Přežila jsem to. Dokonce už i svůj první školní den. Když jsem po pěti minutách nervózního obšlapování vstoupila do dveří s cedulkou 4.C, nestačila jsem se divit. Nevyvalila se na mě banda nedochůdčat, nevypukl pubertální chichot a dokonce mi ani na hlavě nepřistála mokrá houba! Věřte nebo ne, ti „trapní, malí, vyjukaní a nevychovaní“ čtvrťáci byli úplně normální. Nakonec jsem to já, kdo je tak trochu mimo. Ale zvládla jsem to. Jsem v pořádku a podle možností i vcelku optimistická. Pořád se cítím dost trapně, ale konečně jsem se zbavila intenzivního pocitu, že se na mě každý kolemjdoucí dívá skrz prsty. Dokonce i pochroumané sebevědomí se začíná pomalu hojit. Asi, i když je to k nevíře, tenhle rok přežiju bez úhony. Možná jsem se poučila, možná ne, to se teprve uvidí. A tak, milí školou povinní a dlouhými prázdninami zlenivělí čtenáři, vzchopte se a místo chytání lelků začněte radši, stejně jako to mám v plánu já, chytat dobré známky. Lovu zdar! Klára, TS Praha