10/2002

Výročí

Vydáno dne 08. 11. 2002 (2084 přečtení)
Pavel Tigrid *27.10.1917, Praha Studoval práva na Univerzitě Karlově, měl rád divadlo a literaturu a tíhnul k levici.

Po okupaci Československa v březnu 1939 emigroval do Velké Británie a pracoval jako hlasatel československého vysílání BBC, později jako redaktor rozhlasového vysílání čs. vlády v exilu. Po válce se v Praze angažoval jako novinář a publicista v tisku Československé strany lidové (ČSL), tehdy jediné nesocialistické strany v českých zemích. Nejprve pracoval s I. Ducháčkem v týdeníku Obzory, později založil týdeník Vývoj a stal se jeho šéfredaktorem. V obou časopisech kriticky posuzoval vývoj ve státě z hledisek demokratických, a dostával se tak do konfliktu s nastupující komunistickou totalitou. Po únoru 1948 zůstal v exilu v Německu a stál u zrodu vysílání Svobodné Evropy jako programový ředitel redakce v Mnichově v letech 1951-52. Pak v důsledku sporů a intrik odešel do USA, kde pracoval jako číšník a redaktor. Když se v roce 1956 po potlačení maďarského povstání zhroutily naděje na brzké osvobození, založil čtvrtletník Svědectví, který jako šéfredaktor řídil až do roku 1990, od roku 1960 v Paříži, kam z USA přesídlil. Byl to bezpochyby nejlepší ze všech kulturně politických časopisů domácích i exilových. Věnoval se vývoji v Československu, komentoval jej z demokratických, komunismem neovlivněných pozic, umožňoval zcela svobodnou výměnu myšlenek různých názorových proudů doma i v exilu, a přispíval tak významně k formování protitotalitních sil. Trvalo to dlouho, a když se blížilo vítězství, napsal Tigrid v létě 1989 do Svědectví článek, vyjadřující povahu potřebných změn; jeho obsah by bylo možno shrnout do výzvy: Ne Dubček, ale Havel. Po listopadu přijel Tigrid do vlasti dojat a nadšen a seznámil veřejnost s úmyslem odejít po celoživotním boji proti komunismu na odpočinek. Místo toho se stal brzy zaměstnancem Kanceláře prezidenta republiky a setrval v ní až do abdikace V. Havla v létě 1992. O působení P. Tigrida na Hradě není mnoho známo, ale dosti svých demokratických obdivovatelů ztratil, když se v listopadu 1991 podílel na pokusu V. Havla donutit pomocí ulice parlament k přijetí zákonů poskytujících mu mimořádné pravomoce a umožňujících mu podle jeho názoru zamezit hrozícímu rozpadu státu. Od léta 1992 se Tigrid věnoval denní publicistice, kterou vydal v souhrnu Jak to šlo (1993). Mnohem významnější jsou však jeho dřívější politologické studie a úvahy, například Marx na Hradčanech (1960), Politická emigrace v atomovém věku (1968, 1974), Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu (1988). Počátkem roku 1994 vzdor své předpovědi z roku 1967 přijal Tigrid překvapivě křeslo ministra kultury, a to ve vší skromnosti jako službu, poněvadž to samozřejmě nemůže dobře dopadnout. Nedopadlo to opravdu slavně - jeho skromnou službu provázela řada skandálů dílem zděděných, dílem za něho vzniklých. Po volbách do Poslanecké sněmovny v roce 1996 už ministrem jmenován nebyl. Do politiky se pokusil vrátit ještě v senátních volbách v listopadu 1996, kdy kandidoval v Praze na kandidátce Luxových lidovců, do Senátu však zvolen nebyl. Stal se pak znovu poradcem v Kanceláři prezidenta republiky. Když odcházel počátkem roku 1990 do Prahy, varovaly jej děti, že přijde o svou slávu, vrhne-li se do praktické politiky. Neuposlechl a Tigridovi spoluobčané jsou dnes bohatší o ztrátu jedné legendy. /text převzat z www.libri.cz/

[.. Celý článek | Autor: externí .. ]
[..Pošli e-mail | Vytisknout článek ..]