Rozhovor s Jaromírem Čaškem o jejich letní misi za ukrajinskou YMCA… Jak vás to vůbec napadlo vydat se na Ukrajinu?

Na zasedání valné hromady evropské aliance YMCA 2001 v Litomyšli, kde jsme s mládeží dělali technické zázemí, jsme se trochu sblížili s představitelem ukrajinské YMCA – pravoslavným knězem otcem Jevgenijem. Moc nás zval na návštěvu a my jsme mu neprozřetelně slíbili, že o prázdninách přijedeme. Chtěl jsem mladým lidem, kteří jsou v dnešní době orientováni hlavně na západní kulturu, ukázat i jiný styl života. Chtěl jsem, aby viděli, že jsou na světě lidé, kteří žijí v chudších podmínkách než my, a že i my můžeme být někdy ti bohatší a nabídnout pomoc. Jak dlouho jste tam byli? Oproti plánu jsme vyrazili až v pátek 5. července v podvečer místo brzy ráno, protože se zpozdilo vydání vstupních víz na Ukrajinu. A příjezd domů se také zpozdil, protože se nám poslední den rozbilo auto a my museli ve Lvově neplánovaně čekat dva dny na opravu. Takže z původních 14 dnů jich bylo 16. Kolik vás tam nakonec vyrazilo? V Litomyšli mělo o cestu na Ukrajinu zájem mnoho z dobrovolníků, ale jak záměr dostával konkrétní cíl, začali odpadávat. Z původně plánované dvanáctičlenné výpravy zbylo jen šest lidí, ale přidali se další z pelhřimovského gymnázia a tak nás nakonec bylo 8 – 6 „dětí“ 14-18 let a dva „dospělí“ vedoucí. Proč zrovna taková skladba lidí? Rád pracuji s mladými lidmi. V tomto věku jsou vnímaví a přizpůsobiví. Téměř všichni měli ve škole alespoň nějaké základy ruštiny. A prostě byli zvědaví, jak to vypadá jinde. Jakými prostředky jste se tam vydali a jaké bylo cestování? Původně jsme plánovali jet dvěma auty – Jeepem a nějakým mikrobusem. Nakonec stačil mikrobus, který jsem za tím účelem koupil, protože to bylo lacinější než si ho půjčit. Auto jsme nechali důkladně prohlédnout, protože zvěsti o kvalitě ukrajinských silnic slibovaly opravdové dobrodružství. A musím zpětně uznat, že některé naše silnice nejsou o nic lepší, jen jsou o hodně užší. Protože jsme měli auto, byli jsme mnohem pohyblivější, viděli jsme více zajímavých míst a nebyli jsme vázáni na veřejnou dopravu. A doprava byla poměrně laciná, protože i pohonné hmoty jsou na Ukrajině podstatně levnější než u nás. Jak se tam o vás starali ? Už několik neděl před odjezdem jsme si vyměňovali dopisy elektronickou poštou a to jak s otcem Jevgenijem, tak i s národní kanceláří. Upřesňoval se program naší cesty. Naposledy ještě v den odjezdu kvůli problému s našimi vízy. Chtěli jsme se potkat s lidmi pracujícími v ymce, navštívit nějaký jejich tábor, ale vidět i některá historická místa. To vše se nám splnilo. Viděli jsme několik klášterů, muzeum, účastnili jsme se programu na táboře, poseděli v klubovně YMCA Novy u Kirovogradu i v kanceláři národní YMCA v Kijevě. Zúčastnili jsme se několika pravoslavných bohoslužeb. Všude jsme měli průvodce – ukrajinské Ymkaře. Starali se o nás a měli pro nás dobře připravený program. Jak se například liší situace v ukrajinské YMCA od té naší a kde naopak vidíš shodné rysy? Největší rozdíl je vtom, že YMCA na Ukrajině není podporována od státu ani od města a nemá žádný vlastní majetek. Velkou finanční pomoc dostává od USA. Další rozdíl je v tom, že na Ukrajině nepůsobí tolik mládežnických organizací jako u nás, a tak jakýkoli program pro děti a mládež je velmi přitažlivý. Problém je v tom, že mnozí nemohou zaplatit ani minimální příspěvek. Jak jsem mohl mluvit s některými představiteli místních YMCA, mají celkem dobře propracovanou vizi rozvoje a spolupráce s místními organizacemi a snaží se ji postupně naplňovat, a to jak v oblasti financování, tak v oblasti programů a výměny zkušeností. Moc bych si přál, aby se jim to povedlo, protože je to země opravdu velkých možností. Podařilo se vám nějak navázat na jejich nabídky ke spolupráci a kde by se dalo podniknout něco společně? Těch nabídek ke spolupráci během našeho pobytu bylo opravdu mnoho. Od společných návštěv a pořádání táborů, přes účast na školení vedoucích až po to vdát se či oženit se k nám. Mezi reálné projekty bych zařadil společné tábory různého typu u nás nebo na Ukrajině (jazykové, skautské, turistické, tensingové...), různá školení vedoucích táborů nebo celoročně pracujících skupin (hlavně příprava duchovního programu – tam není na co navázat). Na Ukrajině je zajímavá příroda, vstřícní lidé a pro nás poměrně lacino. Mě osobně nejvíce lákají společné vysokohorské túry na Kavkaz nebo na Krymské pohoří. Nejsem člověk, který by si dlouho pomatoval suchá fakta, proto nedokážu říci nic moc o historii vzniku, počtu členů atd. Dostali jsme kontakty na místní sdružení a přivezli jsem si mnoho osobních kontaktů. Pokud bude mít někdo zájem, jsme ochotni se o ně podělit. Naopak musím říci, že je potřeba si kontakty nějak rozdělit a spolupráci prohlubovat a předat něco z toho co jsme dostali v minulosti od jiných zase dál. Je co dávat a nemusí to být jenom peníze a rozhodně je i co přijímat. Co jste si přivezli cenného z cesty a o co byste se se čtenáři Proteinu chtěli podělit? Tady bych rád dal prostor i některým z těch kdo byli s námi: Marie: Dlouho jsem přemýšlela, který z mnoha zážitků bych sem napsala, aby čtenářům aspoň něco o žití na Ukrajině řekl a zároveň nebyl stroze popisný. Napadá mě několik postřehů z našeho čtyřdenního pobytu u pravoslavného kněze Jevgenije. Bylo o nás výborně postaráno. Skvěle jsme spali, mohli jsme se kdykoli sprchovat (což, pravda, pro nás bylo nevídané požehnání) a ani jsme si nemuseli sami vařit: jedli jsme moc dobře třikrát denně ve sborové místnosti na faře. Spolu s námi chodil jíst i otec Jevgenij se svou manželkou Ludmilou a šestnáctiletou dcerou Kristýnkou. Kristýnka pomáhala našim dvěma kuchařkám roznášet jídlo a vůbec se o nás dobře starala, byla veselá a kamarádská. Ale v přítomnosti svého otce se stávala zamlklejší a sotva tatínek řekl, hned běžela a podala, donesla, odnesla...a to si Jevgenij po straně stěžoval, že odmlouvá a neposlouchá... Kuchařky měly tendence dávat vždycky jídlo jako prvnímu otci Jevgenijovi, a když ne jemu, tak aspoň našim klukům a pak až nám, holkám. Ale asi byly upozorněny na evropské zvyky a pak už si dávaly pozor.... Když jsme se před odjezdem od Zhabkovských loučili a předávali dárky, říkala jsem tak samozřejmě paní Ludmile: „Tohle je pro vás a tohle pro Jevgenije.“ Ona se na mě tak překvapeně podívala a odpověděla: „Děkujeme, já to otci Jevgenijovi předám...“ Trošku nás překvapilo, že jakkoli se snažili tvářit evropsky, až jsme se v porovnání s ostatní Ukrajinou okolo divili, naprostá nadvláda muže v rodině i jinde byla tak neuvěřitelně markantní... Bajbojka: Zážitek bylo už to že jsme na Ukrajinu vůbec jeli, ale jinak je hrozně těžký napsat ten největší zážitek, když jich bylo hrozně moc. Ale třeba to jak jsme se přemisťovali. Nikdy předtím jsem asi necestovala v jednom autě, v tolika lidech a na tak dlouhý vzdálenosti (a v tak strašný spjéce) A poslední z těch silnějších zážitků bylo zjištění, jak se člověk může těšit domů, když nemůže pryč a neví co bude dál (viz zkolabování auta poslední den). Dále bych ráda vzkázala všem co se bojí jazykové bariéry: „Nebojte se!“ Já, jako jediná, která jsem neměla ani základeček z ruštiny a ani na ostatní jazyky nejsem nic moc, jsem byla schopná na konci pobytu vyplnit bumážky v azbuce.. Lucka: Z Ukrajiny jsem si přivezla spoustu krásných zážitků, užila jsem si spoustu legrace a našla jsem spoustu kamarádů, se kterými se chci dále stýkat. Velmi cením právě kontakty s místními mladými lidmi. Jako běžní turisté bychom se okradli o možnost společné anglicko-rusko-česko-ukrajinské komunikace. Zdeněk: Ukrajina pro mě byla především zemí kontrastů a uvědoměním si, že některé věci, které jsou pro nás samozřejmostí, se jiným mohou zdát vzácné nebo nezvyklé a naopak. Bylo to zkrátka setkání dvou odlišných kultur. Jedním příkladem za všechny jsou sociální podmínky lidí. Na straně jedné luxus zbohatlíků a na straně druhé chudoba lidí, co nemají práci. Tento jev podporuje nezájem státu a nedostatek peněz ve státním rozpočtu. Moc mě potěšila návštěva YMCA v Novy, která se s úspěchem pokouší o tyto „děti ulice“ starat tak, že jim nabízí zázemí v podobě bytů, kluboven a vzdělávání. Je toho ještě mnoho, co mě na Ukrajině zaujalo, ale tohle mi přijde jako nej…………. /za rozhovor děkuje Petr Chlápek/